Dovětek k 2. části mého článku „Koho vlastně reprezentují naši europoslanci v Bruselu“ s komentářem MUDr. I. Davida.
1. Pozn. Ivana Davida.: Mám věrohodnou zprávu, že nějací poslanci Evropského parlamentu žádali předsedu Sassoliho o odstranění státních vlajek ze sálu a z prostoru před budovou, ale nemám informaci o jejich státní příslušnosti.
Děkuji tímto za doplnění informace, kterou jsem převzal z tisku (zdroj si již opravdu nepamatuji). Původní informace tudíž není ani potvrzena ani vyvrácena.
2. Pozn. I. D.: Autor není obeznámen se skutečností, že britští poslanci Evropského parlamentu vůbec nebyli jednotní, naopak, polovina z nich s Brexitem ostře nesouhlasila, projevovali vztek a lítost a okázale se loučili s poslanci jiných zemí jako s blízkými příbuznými a stejně jako oni projevovali naději, že se vrátí. Ti i ti viděli ve svém postoji naplnění skutečných národních zájmů.
Ale ano, autor obeznámen je. A právě proto jsem to zmiňoval. Jestliže původně dosti velká část britských voličů brexit nechtěla, byť nebyla tou převažující (později se počet britských voličů pro brexit ještě výrazně zvýšil), tak průměrně myslícímu člověku bude jasné, že část britských europoslanců zastupovala v EP ty své voliče, kteří brexit nechtěli. Krom toho tyto informace se dostaly i do ČR, a to až k autorovi článku. Z výše uvedeného důvodu to ale ani nebylo nutné.
O to tu ale v danou chvíli nejde.
Jde o spořádanost a disciplínu, s jakou opustili britští europoslanci v souvislosti s brexitem Evropský parlament, jak respektovali vůli většiny britských voličů, kterou lze přitom označit za britský národní zájem (byť s ním třeba někdo nemusí souhlasit). A to je totiž to, co mi zcela chybí u většiny našich europoslanců a po čem volám. Pokud by šlo o czexit, tak při současné sestavě našich europoslanců a stále rostoucí neúctě k demokratických pravidlům v ČR by to v EP vypadalo zřejmě podobně jako u nás na Šumavě před likvidací kůrovcové kalamity s připoutaným zeleným aktivistou na každém z napadených stromů. Minimálně polovina z českých europoslanců by v této pozici (ať již doslova či v přeneseném smyslu slova) odmítala pod smyšlenými důvody opustit tak dobře honorovaný „šolich“. A nepochybně by plamenně vykřikovala cosi o demokracii a potřebě hájit ty správné euroatlantické hodnoty majíc na mysli hlavně své osobní požitky všeho druhu. To vše za asistence celého zpravodajského oddělení ČT, samozřejmě.
3. Pozn. red. I. D.: Petr Porošenko byl při své nedávné návštěvě v Evropském parlamentu vítán při plenárním zasedání předsedou Parlamentu Sassolim, ačkoli nebyl reprezentantem Ukrajiny.
Těch případů podpory konkrétně ukrajinských fašistů na půdě EP bylo ale více, např. účast ukrajinského nacisty Vovy Vasjanoviče koncem února 2016 na třídenní konferenci v EP pod názvem „Ukrajinský týden“, který svým tetováním s nacistickými symboly a vystupováním vyvolal tehdy skandál. Vrcholem, který jsem měl především na mysli, bylo ale pozvání Andrije Bileckého, velitele nacistického praporu Azov, na tiskovou konferenci do Evropského parlamentu tehdejším českým europoslancem Štětinou v r. 2015. V této souvislosti připomínám pro pořádek to, že CIA zveřejnila nedávno dokumenty z 2. světové války, podle kterých byl Bandera ukrajinským fašistou a Hitlerovým agentem, což přiměřeně platí i pro jeho následníky. O tom svědčí i nedávné britské stanovisko, kdy V. Británie řadí trojzubec v ukrajinském státním znaku mezi teroristické symboly. Symboly na praporech banderovských „kárných“ oddílů pak často připomínají symboly nacistických vojenských oddílů, zpravidla pak jednotek SS. A neškodí si ani připomenout, kteří čeští poslanci jezdili na Ukrajinu vyjádřit jim podporu v době tamního fašistického převratu.
4. Pozn. I. D.: Naopak, Úřad vlády poskytuje poslancům EP podklady, které jsou vesměs v souladu se záměrem být plně konformní s dosavadními vývojovými tendencemi Evropské unie. Poslanci určitě skládají účty svým politickým stranám, a pokud ty jsou vlastenecké (a tak tomu v případě SPD je) přísně sledují aktivity svých poslanců, ale spíše odpovídající mediální výstupy. Někteří poslanci skládají účty zájmovým skupinám zejména v ČR působícím a někdy i českým.
Od samého počátku je v EP systematicky potlačován národní princip. Uvedená poznámka I. D. tak potvrzuje správnost upozornění obsaženého v mém článku vč. mého tvrzení, že většina našich občanů o tom dodnes neměla ani potuchy. V praxi jde totiž o to, že:
- zatímco občané volí europoslance vesměs s vědomím, že kandidují za tu či onu stranu, avšak v Bruselu hájí české národní zájmy, tak jejich program prosazovaný v EP přitom ve značném počtu případů neodpovídá vesměs představám občanů. Nebo je snad likvidace českého státu a národa v zájmu našeho národa a většiny našich občanů? Už se našich občanů vůbec někdo ptal, zda něco takového chtějí? Přitom bez jejich souhlasu takový krok nemá nikdo právo udělat, dokonce ani parlament. Nemá k tomu mandát. Takový krok by byl nelegální.
- o tom, jaký program bude v EP prosazovat nějaká politická frakce, nemají často před odjezdem konkrétnější představu dokonce ani naši europoslanci, natož jejich voliči;
- naši občané se tudíž domnívají ve své většině, že v EP budou europoslanci hájit především české národní zájmy a nikoliv zájmy stranických frakcí v EP, navíc voličům členských zemí vesměs neznámé.
Je jistě především chybou občanů samotných, když při volbách do sněmovny často neznají ani program strany, kterou volí. Zatímco v tuzemských volbách jim ale stačí přečíst si volební program příslušné strany, kterou volí, v případě volby europoslanců přečíst si programy jednotlivých politických stran, které vysílají do eurovoleb své kandidáty, nestačí. A to proto, že program a zájmy příslušné politické frakce, v níž jsou jednotliví europoslanci v EP začleněni, nemusí nutně odpovídat programu příslušné politické strany, natož pak národnímu zájmu každé ze zemí, jejíž poslanci jsou ve frakci zastoupeni, neboť národní zájmy zemí, jejichž europoslanci jsou členy takové frakce, se mohou lišit. Mohou se dost odchylovat i od programu politické strany nominující před volbami svého europoslance. A jaké bude složení té které frakce, ukáží až samotné výsledky voleb.
A tyto skutečnosti je třeba našim občanům konečně sdělit (byť třeba po 15 letech. To není chybou autora článku, nýbrž těch, kteří to již dávno udělat měli, leč neučinili tak. Někdo ale musí být první).
A jen tak mimochodem, jak nakládají dále ty naše vlastenecké strany, jako je SPD, s poznatky svých europoslanců? Jak je využívají, kam je přenášejí v ČR? Kdy informovaly naše občany o tom, že podle informací jejich zástupců v EP (jde totiž o stranické, nikoliv o národní zástupce) se pracuje na definitivní likvidaci našeho státu a na rozpuštění našeho národa v „tavícím kotli“ Evropy? Takže tzv. vlastenecké strany to od svých europoslanců vědí a naší veřejnosti to zamlčují? Proč to nezařazují k projednání v parlamentu v přímém přenosu, aby i občané konečně věděli, kam nás to všechny vedou? Je-li totiž strana vlasteneckou, musí k obhajobě národních zájmů také něco dělat, ne se tak pouze deklarovat.
5. Pozn. I. D.: Poslanci mají názorově blíže k poslancům z jiných zemí ve své frakci, než ze stejné země v různých frakcích. Nicméně často dostávám otázky s nerealistickým předpokladem, že by se poslanci v ČR měli dohodnout na spolupráci v národním zájmu. Problém je, že si tento zájem, pokud ho vůbec zajímá, představuje každý jinak.
Ano, za těchto okolností je bohužel tomu tak. Poslanci většinou sledují zájmy partikulární a nikoliv zájmy národní. A to platí i o poslancích většiny dalších zemí. Ale v případě zájmu vedení našeho státu a jasné formulace českých národních zájmů v naší sněmovně to řešitelné je, viz bod 3 v 1. části. S nápravou je tedy třeba začít doma, především v naší poslanecké sněmovně. A pro europoslance to musí být nejvyšší imperativ. Velká Británie je toho příkladem.
Ale musí se chtít nejprve ty české národní zájmy specifikovat a ve sněmovně odsouhlasit (jenže „ono se nechce“. Zbytek jsou pak jen výmluvy). A při eurovolbách pak volit ty europoslance, kteří české národní zájmy v EP prosazovat budou. Když ale nejsou české národní zájmy specifikovány a nikdo jejich hájení v EP po našich europoslancích nechce, nedivme se, kam se to celé až zvrtlo. Jinými slovy, koho by české národní zájmy nezajímaly či nechtěl je prosazovat, ten by se europoslancem nestal. Europoslanci by si nemuseli nic jednotlivě vykládat, věděli by již před odjezdem (když ne jako normální občané ještě dříve), co naše národní zájmy obnášejí. Tento tristní stav pak navozuje otázku, co tam vlastně europoslanci pro svůj stát a spoluobčany dělají.
6. Pozn. I. D.: Žádná rezoluce k zahájení druhé světové války přijata nebyla. Autor má zřejmě na mysli rezoluci „o historické paměti“, v níž kromě nesmyslné deklarace o spoluvině Sovětského svazu na rozpoutání 2. světové války byla dlouhá řada dalších mnohem důležitějších tezí, například proti novému nacismu a fašismu, totalitě, osvětimské lži, atd. Tvrzení o podílu Sovětského svazu je rozpoutání druhé světové války je pouhá deklarace, která o ničem nerozhoduje a je dlouhodobě stanoviskem pobaltských zemí a Polska. Evropská unie se zřetelně sama mění v totalitní strukturu, proto je deklarace varující před totalitou, která měla být namířena proti vlastenecké frakci, ve skutečnosti příležitostí k připomenutí totality EU. Deklarace vyprovokovala k diskuzi o Sovětském svazu, ale nikoho v jeho názoru neovlivnila.
Poslanci mají na vystoupení striktně omezený čas, obvykle jednu minutu, ten je přidělován frakcím a frakce ho pak přidělují vystupujícím. Pan Farage dostal, myslím pět minut, a po pěti minutách byl přerušen. Je to zcela v souladu s jednacím řádem, není to jako v Poslanecké sněmovně ČR, kde je čas na vystoupení neomezený, pokud si většina neschválí hlasováním zkrácení času. V zájmu objektivity je třeba konstatovat, že to, že Dita Charanzová neumožnila diskusi o vlaječkách, je zcela v pořádku, to, co není v pořádku, je její konstatování, že vlaječky narušují důstojnost jednání Evropského parlamentu.
Ano, řeč je skutečně o rezoluci „o historické paměti“, kde ale připuštěním kolosální lži o spoluvině SSSR na zahájení 2. světové války došlo nejen k relativizaci skutečné viny za rozpoutání a následky 2. SV, nýbrž to otevřelo stavidla dalším požadavkům. Ze strany Polska na náhrady škody vůči Rusku, ze strany sudetoněmeckých kruhů a jejich přisluhovačů u nás pak lidická lež k ospravedlnění vyhlazení obce Lidice a dále pak naše obžaloba ze spoluúčasti na holokaustu. Jedna minuta pro europoslance přitom snad stačí k tomu, aby vysvětlil, že taková rezoluce, která motá záměrně spoustu věcí dohromady, je nehlasovatelná, že frakce a její členové o ní v této podobě odmítají hlasovat, neboť se takto cítí být manipulováni. To je přitom holým faktem. Tvrzení o tom, že deklarace:
- má varovat před totalitou jejích autorů a předkladatelů, nemůže brát soudný člověk vážně;
- nikoho (z europoslanců) v jeho názoru neovlivnila, je nepochopením situace. Na názoru europoslanců uvnitř EP přece vůbec nezáleží, vedení EP šlo jen to, aby jejich odhlasování rezoluce mohlo být zneužito navenek v dalších krocích vůči Rusku ale i vůči ČR, jakož i k překreslování příčin, vývoje a výsledků 2. sv. války, k čemuž taky došlo.
Tedy právě naopak, tato kolosální lež o spoluvině SSSR za rozpoutání 2. SV byla otázkou klíčovou. Politickou chybu (a to velkou) je třeba přiznat, snažit se napravit a nikoliv hájit.
Pokud jde o vlaječky členských států jednotlivých europoslanců, je vše jasné. Mezinárodní organizace pod názvem EU, která není sama o sobě ani státem a která nemá faktickou státní subjektivitu a která si vytvořila svůj parlament, což je samo o sobě velmi zvláštní, se snaží prostřednictvím zkorumpovaných představitelů členských států nabýt jejich státní subjektivitu na úkor těchto států a za cenu jejich likvidace. Nyní je již tak daleko, že se svými cíli již nikterak netají a dovoluje si již zakazovat či odstraňovat vlajky členských zemí. Tomu je třeba se postavit. Pokud ale k tomu budou europoslanci přistupovat tak, že „se nedá nic dělat“, tak ani k dílčí nápravě dojít nemůže. Stále většímu počtu občanů u nás (ale i v některých dalších členských zemích EU) je jasné, že jinak než včasným odchodem z EU naši státní subjektivitu a národ zachránit nepůjde.
7. Pozn. I. D.: Má smysl, aby se lidé zamysleli, až se jim dostane pravdivých informací, pokud jsou pod vlivem mediální manipulace, může jejich přemýšlení vést jen k chybným rozhodnutím. Zamyšlení nestačí, pokud není reálná možnost prosadit rozhodnutí, například formou referenda. To není v ČR ani uzákoněno.
Samo od sebe se lidem pravdivých informací nedostane, někdo jim je musí dát. Měli by to dělat především europoslanci ze stran, které se označují za vlastenecké. Oficiální místa či mainstream to dělat nebudou. A aby to vůbec někdo nakonec udělal, napsal jsem zmíněný článek a vedeme o související problematice tolik potřebnou diskuzi. Právě kvůli zvýšení informovanosti alespoň části našich spoluobčanů. Ti přitom nejsou všichni stejní. Lze je rozdělit zhruba do cca 4 skupin, z toho minimálně pro dvě z nich pravdivé informace mají velký význam. Moudrost národa (někdy označovanou jako „zdravý selský rozum“ a nemusí jít přitom o rozum zrovna někoho z venkova) bych nepodceňoval. Krom toho, co jiného národu zbývá, když ti, kteří se cítí být (bůhvíproč) elitou, selhávají v dnešní době na každém kroku a prokazují svým jednáním, že nejsou způsobilí nikoho vést, právě naopak. Za vzor nám přitom může sloužit naše národní obrození. Nikoliv náhodou se o potřebě jeho obnovy zmiňoval nedávno i prezident republiky M. Zeman.
Pokud jde o referendum, tak i k účasti na něm je třeba mít dostatek informovaných lidí. Někdo je tedy musí v potřebné míře informovat. Je třeba počítat s tím, že jejich informování mainstreamem a vládou se zvrhne v propagandistickou antikampaň. Systematickou (nikoliv jen výsekovou) přípravou občanů by se za těchto okolností měla zabývat především SPD, avšak nečiní tak. Proč?
K reálné možnosti prosadit nějaké rozhodnutí (ale též obecné referendum) je třeba mít dostatek hlasů ve sněmovně, tedy zaznamenat velký úspěch ve volbách. Nikoliv náhodou jsem navrhoval již před celostátními volbami 2017, aby tehdejší volby byly současně pojaty jako referendu. Volební program totiž dává větší možnost občany oslovit a nabídnout jim daleko více než strohou formulaci podmínek referenda. Nikdo to tehdy nebral vážně.
Referendum je nicméně návrhem prosazovaným SPD, takže SPD nepochybně ví, jak chce nejen prosadit referendum v obou komorách parlamentu, ale i jak připravit na referendum občany a srozumitelně zformulovat též příslušné otázky do referenda.
Já bych naopak doporučoval poučit se z nedávné praxe ve Velké Británii (v souvislosti s brexitem), kde po referendu nakonec vše řešily volby. Tedy to, co jsem u nás navrhoval již před celostátními volbami v r. 2017 a činím tak i nadále (využít volby jako referendum). A tu informovanost našich občanů rozšiřovat všemi možnými prostředky, mimo jiné i tímto.
8. Pozn. I. D.: Žádné národní hospodářství už neexistuje. Nikdo rozvoj nesměřuje k příznivým podmínkám všech občanů, ale k příležitostem podnikatelů, které mohou a nemusí být s obecným zájmem v souladu. Co si kdo představuje pod pojmem „křesťanské základy“, toť otázka. Společnost se posunula mimo rámec tradiční společnosti, v níž konformita s požadavky církve byla nutností pod hrozbou sankcí.
Patrně se to ještě do Bruselu, který žije ve své sebestřednosti, nedoneslo, ale neoliberální koncepce kapitalismu selhala, je třeba stavět další vývoj na bází spolupráce národních států (byť smluvně propojených do blokového uspořádání). O tomto směru vývoje hovořili na závěr summitu G-20 v Ósace již před několika měsíci shodně prezidenti USA (Trump), Ruska (Putin) a Číny (Si). Bylo jasně též řečeno, že nový koncept nikomu nevnucují, sami podle něj ale budou postupovat. A většina světa postupně s nimi, nejen tedy země BRICS.
Je otázkou, jak dlouho nám bude ještě trvat, než se rozhodneme začít se znovu stavět na vlastní nohy, a to jak ekonomicky, tak v rámci přiměřených možností i politicky. Jako kolonie v rámci EU to samozřejmě možné není. A neuděláme-li to do příchodu průmyslové revoluce 4.0, zůstaneme trvale kolonií a překladištěm cizího zboží. Naše situace se dále výrazně zhorší. „Rozvoj k příznivým podmínkách všech občanů“ mohou ale směrovat pouze lidé sami v rámci zásadní systémové změny (viz možné alternativy systému globalizace). Snad ji nečekáme od těch, kteří nás do současného postavení přivedli?
Pojem stát na křesťanských základech je neislamizovaný stát, který si bude zachovávat i nadále své historické a kulturní základy, zvyklosti, svůj národní jazyk. To s konformitou s požadavky zcela zkompromitovaného vedení katolické církve nemá absolutně nic společného.
Krom toho tézi o nutnosti konformity s požadavky církve jako nutnosti před hrozbou blíže neupřesněných sankcí je třeba zásadně odmítnout jako alibistickou, nemající oporu v realitě. Stačí si připomenout tzv. církevní restituce v ČR a konstatovat, že podobný nesmyslný a vesměs neoprávněný krok neprovedl žádný další z evropských států. Vedení katolické církve dnes nahrává islamizaci Evropy, čímž samo zbavuje katolickou církev smyslu její další existence. O jaké konformitě s církví je tedy vlastně řeč?
9. Pozn. I. D.: Pokud by se „tonoucí“ měl zachraňovat sám, solidarita jako základ společnosti je zbytečná. Bez solidarity budou „tonoucí“ dříve nebo později všichni.
Když už rozebíráme i přísloví, tak jak známo, tonoucí jako první by se sám měl snažit o svoji záchranu a minimálně spolupracovat se zachráncem. Záchrana je totiž především v jeho zájmu. A o tom toto přísloví je. To nemá se solidaritou nic společného.
Tohle je přesně představa současného Běloruska a do určité doby to opět bude představa Ukrajiny. Obě země si vytvořily problémy, případně se do nich nechaly navézt a teď budou jejich občané sedět v očekávání, že někdo je bude krmit. Tu ze Západu, pak zase Rusko. Doslova a do písmene. Takto to ale v dnešním světě už nefunguje.
