V roce 1821 předložil Alexandr von Benckendorff na stůl cara Alexandra I. nótu o tajných společenstvích v Rusku, především o Děkabristech a Unii blahobytu. Benckendorff požadoval vytvoření tajné policie, která by se do těchto tajných společenství infiltrovala a monitorovala je tak zevnitř. Car Alexandr tomu však tehdy nevěnoval příliš pozornosti.
V Rusku totiž v policii panoval tak trochu chaos. V roce 1810 byla pod jednotlivou hlavičku ministerstva policie sloučena všechna tehdy existující policejní oddělení. Pod jedno ministerstvo tak byla sloučena hospodářská policie (bezpečnost potravin a dohled nad charitami), výkonná policie (standardní policejní jednotky) a lékařská policie (hygienická kontrola). Pod ministerstvo policie také spadal zvláštní úřad, který měl na starost cenzuru, vydávání pasů, a kontrola cizinců. Armáda měla ještě vlastní vojenskou policii. Problémem bylo, že policisté v Rusku byli povětšinou nevzdělaní a utahoval si z nich i děkabrista Gabriel Batenkov: „Policejní složky byly sice aktivní, ale samotní policisté nevěděli ani rozdíl mezi slovy liberál a carbonara, nedokázali vůbec pochopit konverzaci vzdělaných lidí. Zabývali se jen pomluvami, sbíráním odpadků a vypuzením špinavých otrhanců, výpovědi zapisovali, jak se jim chtělo na špinavé papírky. Pro nikoho nejsou tito policisté děsiví.“
Foto: Povstání Děkabritsů vedlo ke zřízení četnictva | Wikimedia Commons / Public domain
Neschopnost policie se ukázala během povstání Děkabristů, což rozčílilo Benckendorffa. 12. dubna 1826 předložil carovi zprávu Projekt organizace policie vyšší justice: „Události ze 14. prosince a strašlivé spiknutí, které tyto akce připravovalo více než 10 let, plně dokazují bezvýznamnost naší policie a nutnost zorganizovat novou policejní moc podle promyšleného plánu, uskutečněného co nejrychleji. Je potřeba v této organizaci nahradit neschopné vzdělanými a čestnými lidmi.“
Car Mikuláš I. tuto myšlenku schválil, ale měl několik podmínek. Jednotka nesměla nikdy využít slovo policie, protože podle cara Mikuláše je slovo „policie“ ve společnosti srovnávané s neschopností a úplatkářstvím. Bylo tedy vytvořeno Ústředí pro boj proti disentu se třemi odděleními. I. a II. Oddělení bylo pověřeno úkolem revize legislativy a známé III. Oddělení připadlo Benckendorffovi. Úkolem III. Oddělení byl dozor nad lidmi „podezřelými a škodlivými“, sledování cizinců, odhalování a ničení sekt, boj proti schizmatu, boj s padělateli a padělky a sledování míst zadržování státních zločinců. Druhou podmínkou cara Mikuláše bylo rozdělení organizace na „mozek“ a „vše ostatní“. Samotné III. Oddělení si nemělo špinit ruce a mělo mít na starosti administrativu, „špinavou práci“ měl vykonávat nově vytvořený četnický sbor.
Foto: Alexandr von Benkendorff, zakladatel ruského četnictva | Wikimedia Commons / Public domain
Samotný výraz „četníci“ (francouzsky gens d’armes, doslova „muži ve zbrani“) se do té doby na ruském území objevil již několikrát. Poprvé se tak stalo, když v roce 1792 vzniklo jako součást Gatčinských vojsk careviče Pavla Petroviče jízdní družstvo zvané četnický pluk, ten ale neměl dlouhého trvání. V roce 1815 byla vytvořena Četnická půleskadra záchranných sborů a Borisoglebský dragounský pluk byl přejmenován na četnický pluk a byl určen pro plnění vojensko-policejních úkolů. V roce 1817 se objevily četnické oddíly v hlavních městech, a to v Petrohradě, Moskvě a Varšavě a čítaly zhruba 4000 mužů. Tyto oddíly ale byly oddělené pod vlastní samosprávou. 25. června 1826 byla zřízena funkce náčelníka četnictva a v dubnu 1827 byl vytvořen četnický sbor. Ten byl pod dvojí podřízeností: pod jurisdikcí ministerstva války a III. Oddělení.
Evropská část země byla rozdělena do pěti četnických obvodů, z nichž každý sestával z několika poboček. Součástí sboru byla mimo jiné strážní půleskadra a pěší pluk a zemská četnická družstva. Philip Vigel, blízký přítel Alexandra Puškina si zapsal: „Zřízení tohoto nového druhu policie mělo zřejmě dvojí účel. Četníci byli povinni odhalit nejrůznější zlé úmysly proti vládě a pokud se někde začaly objevovat smělé, politické, svobodymilovné myšlenky, zabránit jejich šíření. Každý velitel tohoto sboru pak musel v provincii, kde se nacházel, dohlížet na spravedlivé řešení případů u soudů, zabránění vydírání civilních úředníků, či odhalit kruté zacházení s vlastníky půdy. Záměr se samozřejmě zdál být nejlepší, ale kde bychom v ruské společnosti našli svědomité, nestranné, vzdělané, znalé a bystré lidi, kteří by se na tuto práci hodili? Kde do Kohorty dobrých myslitelů získat ty správné lidi?“
Foto: Ukázky uniforem četnických důstojníků z roku 1872 | Wikimedia Commons / Public domain
To se však ukázalo jako poměrně náročný úkol. Stejně jako dnes, i tehdy ruská společnost stála na obrovské korupci a najít v ruské společnosti čestné lidi bylo velice náročné. Do sboru mohli být přijati pouze ti nejkompetentnější armádní důstojníci se šlechtickou minulostí. Jedním ze způsobů, jak proti korupci četníků bojovat, byl velmi vysoký plat. Četníci tak byli v platové třídě jako elitní těžká jízda. Plat okresního velitele četníků tak byl stejný, jako velitele divize kyrysníků, tedy 6 000 rublů ročně (ekvivalent zhruba 93 500 dolarů v roce 2016 – 2,2 milionu korun). Vyšší úředníci okresních velitelství měli stejný plat, jako velitel pluku kyrysníků, tedy 2 000 rublů ročně. Nižší hodnosti měly stejné tabulkové platy, jako jejich ekvivalent v regulérní armádě, k tomu ovšem velmi příjemné benefity, jako například každou zimu dostali nový kabát z ovčí kůže a zateplené boty, porci masa a vína k proviantu navíc a jednou ročně příspěvek 30 rublů na opravu uniformy.
Hlavní metodou práce třetího oddělení a jemu podřízených četnických sborů bylo shromažďování různých informací a udržování unikátních spisů. Benckendorffova zpráva pro Mikuláše I. za rok 1828 uvádí: „Po celé tři roky své existence dozor zaznamenal ve svých složkách všechny osoby, které tak či onak vyčnívaly z davu. Takzvaní liberálové, přívrženci, volnomyšlenkáři a apoštolské ústavy jsou ve většině případů zařazeni na seznamy sledovaných osob. Jejich činy, úsudky a vazby jsou pečlivě sledovány.“ Četní agenti s potloukali ve všech vrstvách společnosti a sbírali informace, které umožnily vykreslit obraz „nálady v myslích široké společnosti“. Samozřejmě i zde se nějaká ta korupce objevila a caru byly předávány trochu upravené zprávy, zvyšující jeho oblibu ve společnosti. Ve výše uvedené zprávě za rok 1828 je například také uvedeno: „V očích vzdělaných vrstev lidu jsou nejcennější vlastnosti panovníka: jeho schopnost administrativní činnosti, jeho láska ke spravedlnosti, jeho touha vidět všechno na vlastní oči, jeho touha všechno vědět, jeho snaha potrestat viníky a odměnit ty, kteří si odměnu zaslouží.
Foto: Ruští četníci s drezínou v roce 1890 | Wikimedia Commons / Public domain
Ozývají se hlasy, že nepopiratelnou pravdou pro Rusko je fakt, že mechanismus vlády může dobře fungovat pouze tehdy, pokud jej panovník denně uvádí do činnosti nějakým aktem laskavosti, spravedlnosti nebo zasloužené tvrdosti. To ukazuje byrokratům a lidem, že oko pozemského Boha nad lidmi bdí jako Prozřetelnost“.
III. Oddělení a četníci se věnovali převážně armádě, byrokratům a nastupující inteligenci. Za 30 let Mikulášovy vlády bylo odhaleno mnoho „škodlivých prvků“, jednotlivců i celých skupin, ať již skutečných, či domnělých. Pronásledování „filozofických společností“ a studentských kruhů se stalo typickým stylem Třetí sekce a „modrokabátníků“, jak se ruským četníkům přezdívalo. III. Oddělení bylo také známo falšováním důkazů, kdy nejznámějším se patrně stalo rozprášení Petrašovců, spolu mládeže, která usilovala o demokratické hodnoty, jako zrušení nevolnictví, svoboda slova, či veřejné soudní procesy.
Petraševci byli v roce 1848 zatčeni, mučeni a měli být popraveni na Semjonovském náměstí v Petrohradě. Poprava byla ovšem falešná a měla za cíl získat z mladíků informace o plánovaném povstání, které ovšem neexistovalo. I tak byla poprava přesvědčivá. Odsouzenci byli přivedeni na náměstí, kde byly připraveny popravčí kůly, byli k nim přivázáni a na hlavu jim byly dány pytle. Poprava došla až k rozkazu „zamířit“, nicméně pak přišlo rozhodnutí o amnestii, které bylo vydáno ovšem již zpočátku. Jedním z Petraševců byl i Fjodor Dostojevskij, který své psychické rozpoložení z popravy a z té doby později sepsal v románu Idiot.
V roce 1871 získali četníci právo vyšetřovat politické i kriminální případy, protože soudní vyšetřovatelé byli rozpuštěni. V roce 1880 přešlo III. Oddělení pod správu ministerstva vnitra, jelikož navzdory tomu, že se mělo jednat o čestné lidi, i zde se projevovala velká korupce a tím se snižovala i efektivita sboru a díky úplatkářství zůstalo mnoho nepřátelských živlů nepotrestáno. 12. února 1880 byla zřízena Nejvyšší správní komise pro ochranu státního pořádku a veřejného míru, pod kterou bylo III. Oddělení převeleno a rozpuštěno.
III. Oddělení nedosáhlo svého původního cíle – neodstranilo úplatky ani zpronevěru ani neukončilo bezpráví. Naopak chamtivost a prakticky volná ruka vedla k výrazné korupci a úplatkářství a III. Oddělení se tak stalo ve společnosti synonymem pro strach a nedůvěru.
Četnictvo dostalo velkou ránu během Ruské revoluce roku 1905, kdy bylo velké množství četníků zabito a lidé se pak k četnictvu moc nehlásili. Nábor byl pomalý, a tak začal nábor prakticky „lidí z ulice“, bez jakýchkoliv testů, škol, či kurzů. Kvalita četnického sboru tak výrazně upadla a četnictvo bylo v Rusku nakonec zcela zrušeno během revolučního roku 1917.
Foto: Během Ruské revoluce v roce 1905 utrpělo četnictvo těžké ztráty. Ty se nahrazovaly lidmi z ulice, bez jakéhokoliv vzdělání či prověrky. Kvalita četnického sboru tak šla rapidně dolů. | Wikimedia Commons / Public domain
Zdroj: Diletant Media, Britannica
