D.D.KRAJČA
To by mě opravdu zajímalo, kolik tenhle, tahle, tohle, on, ona či ono, abychom náhodou někoho neurazili nesprávným oslovením, za svůj život skutečně zaplatil, zaplatila či zaplatilo ze své vlastní kapsy na koncesionářských poplatcích. Protože rozdávat rozumy o České televizi a Českém rozhlasu je zatraceně snadné. Podstatně těžší je předložit jediný pořádný argument, konkrétní číslo nebo vysvětlit, proč by občané měli povinně financovat instituce, jejichž hospodaření, nezávislost a veřejnou kontrolu mají plné právo zpochybňovat.
Praha, český jazyk, obojek na krku, namalované oči, ukrajinská vlajka na zádech a do toho dramatické provolání: „Českou televizi musíme zachránit. Dnes se hlasuje o budoucnosti nás všech.“ Člověk chvíli přemýšlí, jestli sleduje politickou agitaci, avantgardní divadelní představení, nebo konkurz do dalšího pokračování Matrixu. Jenže pod touhle vizuální extravagancí se skrývá sdělení, které si zaslouží mnohem větší pozornost než celý kostým.
„Buď budeme dál platit koncesní poplatky, nebo naše nejlepší televize padne do rukou populistů.“ Tak moment! Od kdy je zachování konkrétního způsobu financování automatickou zárukou nezávislosti? A kdo rozhodl, že každý, kdo chce diskutovat o koncesionářských poplatcích, představuje nebezpečí pro demokracii? To už se nesmí položit otázka, kam veřejné peníze tečou, kdo s nimi hospodaří a kdo za jejich využívání odpovídá, aniž by se okamžitě rozezněly poplašné sirény o konci svobody?
A tak tu máme Prahu, češtinu, debatu o českých veřejnoprávních médiích, ukrajinskou vlajku na zádech a kolem toho všeho ideologické divadlo, v němž se symboly stávají důležitějšími než samotná podstata problému. Ne, ukrajinská vlajka není argument. Stejně jako česká vlajka není důkazem pravdy. Obojek není ekonomická analýza, namalované oči nejsou odborným stanoviskem a dramatické „My se nevzdáme!“ není odpovědí na otázku, proč má občan povinně platit, aniž by měl přímý vliv na to, jak se s jeho penězi nakládá.
Aby bylo jasno, každý má právo oblékat se podle svého, malovat si na obličej, co uzná za vhodné, a nosit na zádech třeba vlajku celé Organizace spojených národů. Jenže jakmile předstoupí před veřejnost a začne vyhlašovat, že se rozhoduje o budoucnosti nás všech, musí počítat s tím, že se někdo začne ptát na obsah jeho slov. A že samotná teatrálnost vystoupení mu žádnou argumentační imunitu nezajistí.
Jestliže se z věcné diskuse o veřejných miliardách stává přehlídka správných postojů, pak už nejde o obhajobu veřejnoprávních médií, ale o ukázkovou demonstraci intelektuální bídy. Místo argumentů symboly, místo odpovědí pózy, místo kontroly peněz moralizování. A kdo si dovolí položit nepříjemnou otázku, ten je okamžitě podezřelý.
A úplně nejlepší je to závěrečné „My se nevzdáme!“ Výborně. Jen by bylo dobré upřesnit, čeho přesně se nevzdáme.
Koncesionářských poplatků? Práva na vlastní názor? Nebo pohodlné představy, že stačí vykřiknout slovo „populisté“ a jakákoli diskuse o financování České televize tím automaticky končí?
Protože veřejnoprávní televize nemá být nedotknutelnou modlou, před kterou občan pokorně položí peněženku a ještě poděkuje za možnost zaplatit. Má být veřejnou službou, která dokáže své fungování, hospodaření i nezávislost obhájit konkrétními fakty. A pokud má být skutečně nezávislá, musí obstát i před kritickými otázkami, nikoli se před nimi schovávat za politická hesla.
No do výtrusníku, Matrix! Orwell by si možná dělal poznámky, Kafka by hledal východ a zdravý rozum by už dávno požádal o azyl na jiné planetě.
A na úplný závěr ještě jedna moje upřímná naděje. Pevně doufám, že tohle video je výtvorem umělé inteligence, o čemž jsem téměř přesvědčen. Protože pokud je skutečné a my opravdu žijeme v zemi, kde se odehrávají podobná představení, pak začínám nabývat dojmu, že být ozbrojen už není otázkou osobní volby, ale přímo občanskou povinností. Samozřejmě ozbrojen litrem kvalitní vodky! Nikoliv kvůli obraně před okolním světem, ale proto, aby se ten okolní svět dal ještě vůbec snést. Protože některé absurdity už střízlivý rozum jednoduše nepobírá. A obávám se, že na tuhle realitu by byl krátký i samotný Matrix.
Daniel Danndys Krajča, fb
The post Koncesionářský cirkus absurdity first appeared on Pravý prostor.
