Japonská bitevní loď Musaši, pojmenovaná na počest starobylé japonské provincie, která je dnes součástí metropole obrovského Tokia, byla druhou bitevní lodí třídy Jamato a poslední válečnou lodí postavenou pro japonské císařské námořnictvo v loděnici Mitsubishi Heavy v Nagasaki. Podobně jako její starší sestra, i ona podlehla o několik měsíců později v nerovném zápase s americkým námořním letectvem.
Foto: Slavná fotografie potápějící se bitevní loni Musaši | Wikimedia Commons / Public domain
Stavba Musaši byla zahájena 29. března 1938 a dokončena 5. srpna 1942, kdy byla loď uvedena do služby. Téhož dne se připojila ke svému dvojčeti Jamato spolu s Nagato a Mucu v 1. divizi bitevních lodí. Stejně jako Jamato byla Musaši určena k boji proti několika lodím současně, a měla mít díky svým zbraním a pancéřování drtivou převahu nad jakoukoli bitevní lodí nepřítele. Záměrem konzervativní části vedení císařského námořnictva bylo vytvořit na moři flotilu „nedobytných a nepotopitelných hradů“, která by čelila téměř nekonečné výrobní kapacitě námořnictva Spojených států svojí kvalitou. Velmi záhy se ukázalo, že šlo o chiméru, a pro Japonsko tragické mrhání vzácnými výrobními prostředky. Po technické stránce však byly lodě třídy Jamato opravdu skvělé konstrukce.
Musaši byla konstruována zcela v utajení – zařízení, kde ji sestavovali, byla maskována. V době jejího spuštění na vodu byl proti městu dokonce proveden falešný letecký útok, aby všichni lidé zůstali ve svých domovech. I Spojené státy měly o existenci obou lodí jen mlhavé představy, a definitivní povědomí o jejich parametrech získaly až koncem války.
Bitevní loď byla vybavena devíti 460mm děly, což byla nejvyšší palebná síla, jaká kdy byla na válečné lodi k dispozici. Její délka byla 263 m a vážila 71 659 tun. Její maximální rychlost byla 27,5 uzlu a posádku tvořilo 2 399 námořníků. V průběhu služby prošla v roce 1944 modernizací. Konfigurace sekundární baterie se změnila z dvanácti na šest 155mm děl ve prospěch významného posílení protiletadlového dělostřelectva na dvacet čtyři 127mm děl a 130 25mm protiletadlových děl.
Válečná historie Musaši ale paradoxně prakticky neexistuje. Plného operačního stavu dosáhla v lednu 1943 poté, co opustila Kure, aby se připojila ke své divizi na japonské námořní základně umístěné v Truku, ale poté strávila svůj krátký život především přepravou vojáků a zásob. V reakci na americké útoky na ostrov Attu byla Musaši 17. května nasazena v severním Pacifiku spolu se dvěma lehkými letadlovými loděmi, devíti torpédoborci a dvěma křižníky. Ostrov však padl dříve, než mohly japonské síly zasáhnout, takže protiútok byl zrušen a Musaši se vrátil do Japonska.
Dne 18. září 1943 Musaši opustila Truk v doprovodu tří dalších bitevních lodí, aby odpověděla na americké útoky na Eniwetok a Brownovy ostrovy, součást Marshallových ostrovů. O sedm dní později se flotila vrátila do Truku, aniž by se s nepřátelskými jednotkami setkala – a zřejmě naštěstí pro Japonce, protože Američané již měli v této fázi válku zásadní vzdušnou převahu. V říjnu v důsledku přesvědčení, že je připravován americký útok na ostrov Wake, vedla Musaši velkou flotilu pod velením admirála Mineiči Kogy, tvořenou třemi letadlovými loděmi, šesti bitevními loděmi a jedenácti křižníky, která se pokusila zachytit domnělý hlavní americký svaz. Protože nedošlo k žádnému kontaktu, flotila se 26. října vrátila na Truk, kde Musaši zůstala až do Nového roku.
29. března 1944 Musaši vyplula z ostrova Palau. Téměř okamžitě po opuštění přístavu byly Musaši a její doprovod napadeny americkou ponorkou USS Tunny, která proti bitevní lodi vypálila šest torpéd. Jedno torpédo zasáhlo Musaši v blízkosti přídě a způsobilo zaplavení oddílu. Musaši odplula do Kure k opravě. Navzdory silnému pancéřování se ukázalo, že Musaši má v blízkosti přídě slabá a citlivá místa. V rámci oprav proběhla také zmíněná modernizace a 19. června 1944 byla Musaši přidělena k 2. flotile viceadmirála Takeo Kurity, která mířila do bitvy ve Filipínském moři. Ani v té Musaši nehrála významnou roli. Byla součástí předsunutého svazu tvořeného těžkými hladinovými loděmi – ale s nepřítelem vůbec nenavázala kontakt. Bitva byla opět vybojována čistě letouny a byla definitivní tečkou za působením kdysi mocného japonského palubního letectva. Američané bitvu nazvali „střílení krocanů u Marian“ – japonské letectvo zaostalo za americkým početně, technicky, takticky i zkušenostmi a schopnostmi pilotů.
Američané, kteří nyní měli po dobytí Marian letecké základny blíže k Filipínským ostrovům a také vzdušnou převahu, neustále napadali japonské letecké základny na Filipínách. To mělo rozhodující důsledky pro dosažení americké vzdušné převahy během velké bitvy v zálivu Leyte o čtyři měsíce později. Japonské vrchní velení navrhlo operaci Šó-Gó jako protiútok. Japonský plán zahrnoval obětování zbývajících letadlových lodí jako návnady, které velel Jisaburō Ozawa, aby odlákala letadlové lodě amerického Třetího loďstva od průlivu San Bernardino, zatímco hlavní japonská flotila by zaútočila v zálivu Leyte.
Tam, jak plán navrhoval, by Střední svaz viceadmirála Takeo Kurity pronikl k Leyte a zničil síly, které se tam vylodily. S tímto cílem vyrazilo 20. října 1944 pět bitevních lodí, mezi nimiž byl i Musaši, a deset těžkých křižníků z Bruneje směrem k Filipínám. Japonské loďstvo bylo rozděleno do tří oddílů, které měly útočit z různých směrů. Z Bornea plul svaz A viceadmirála Kurity; z Nagasaki útočil svaz B pod velením viceadmirála Kijohideho Šimaje; a konečně ze Singapuru vyplul svaz C pod velením viceadmirála Šódžiho Nišimury.
Samostatná Ozawova klamná flotila byla mezitím určena k tomu, aby ji nepřítel potopil. Tvořily ji poslední čtyři letadlové lodě, které Japonsku zbyly a které měly jen málo letadel. Součástí návnadové flotily bylo také několik cvičných lodí, 2 staré bitevní lodě, 4 křižníky a 8 torpédoborců. Ráno 24. října 1944 při plavbě Sibujanským mořem za účelem plnění mise Šó-Gó hlásili pozorovatelé Musaši spatření tří průzkumných letounů typu PB4Y. Byl vyhlášen letecký poplach.
Na Musaši následně zaútočilo 259 letadel vypuštěných v šesti vlnách z letadlových lodí Intrepid, Essex, Franklin a Enterprise. Útočícími letouny byly střemhlavé bombardéry Curtiss SB2C Helldiver a torpédové bombardéry Grumman TBF Avenger. Musaši zasáhlo celkem 19 torpéd, 10 na levoboku a 9 na pravoboku, 17 bomb, a také utrpěla 18 nepřímých zásahů v blízkosti trupu. To bylo mnohem více, než bylo třeba. Loď začala zaostávat za ostatními, zanechávala za sebou stopu paliva, hořela a přídí klesala pod hladinu.
Admirál Inoguči se pokusil nechat loď najet na nedalekou mělčinu, ale motory se zastavily dřív, než se mu podařilo ji tam dostat. Admirál se odebral do své komnaty a už ho nikdo nikdy neviděl. Krátce po půl osmé večer se Musaši potopila. Torpédoborce zachránily 1 376 přeživších z 2 399 mužů, kteří tvořili její posádku. Musaši a ostatní lodě, zejména Ozawova flotila letadlových lodí, které byly potopeny v bitvě u Leyte, byly obětovány a operace Šó-Gó svých cílů nedosáhla.
Lodě třídy Jamato byly postaveny tak, aby čelily jiným bitevním lodím, a dost možná by dokázaly velmi dobře vzdorovat v námořní bitvě i převaze nepřítele. Takové bitvy ale byly vzácné, mimořádné, a na strategickou situaci jejich výsledek neměl vliv. Musaši přitom nikdy svá děla v boji proti jiným lodím nepoužila.
Zdroj: warhistoryonline.com
