Na konci letošních prázdnin vyjdou naposledy papírové Lidovky, úctyhodný to deník, který vznikl roku 1893. To už je dost dávno. Pro kontext: tehdy byl T. G. Masaryk mladší, než jsem teď já, a po Letné teprve velmi čerstvě jezdila neslýchaná novinka, experimentální elektrická tramvaj. Někteří bláhovci tehdy dokonce prohlašovali, že jednoho dne zcela nahradí koňku, což bylo vzhledem k všudypřítomnosti koní v denním životě pořád ještě přitažené za vlasy.
Čistě ekonomicky má toto rozhodnutí Lidovek smysl, dokonce se možná dá říci, že bylo nutné. Prodeje papírových výtisků systematicky klesají a dříve nebo později se musely dostat pod kritickou mez, za kterou už je provozování papírového deníku drahý luxus. Naproti tomu čistě elektronická podoba se stále vyplatí. Je dost pravděpodobné, že podobné úvahy postupně proběhnou ve všech možných redakcích, snad s výjimkou Blesku.
Zajímavé je ale přemýšlet nad následky tohoto posunu z hlediska civilizace.
Ea-Nasir byl obchodník žijící ve městě Uru zhruba před čtyřmi tisíci lety. Známe jej jménem proto, že archeologové prokopali jeho dům a našli v něm i korespondenci… na hliněných tabulkách. Jeden z těch dopisů je klasická stížnost dopáleného zákazníka na (ne)kvalitu dodané mědi a chování Ea-Nasirových zaměstnanců.
Hliněné tabulky mají spoustu nevýhod, ale jsou trvanlivé. Nežerou je plísně, samy od sebe moc nedegradují, ani běžný domácí požár je úplně nezničí. Lze je rozbít, ale chce to nějakou netriviální sílu, a rozbité jdou pořád ještě slepit a přečíst, aspoň pokud je někdo nerozmlátil úplně na prach. Tím pádem máme o dění v Uru a dalších městech starého Babylonu docela dobrý přehled i dnes, ačkoliv mezitím uplynuly tisíce let.
Středozemní oblast je už větší oříšek, protože i když tu existovala stejně vyspělá a dlouho trvající civilizace, která nám navíc byla časově bližší, poměrně hodně se tu psalo na levný egyptský papyrus, a ten zdaleka tak odolný není. V samotném Egyptě se zachovalo papyrů hodně, protože je to jedna z nejsušších zemí na světě. Ale mimo Egypt, třeba v Římě samotném, nevydržel papyrus skoro nikdy více než 100-200 let; není pro to evropské vlhké klima vhodný, aspoň ne dlouhodobě.
Tím pádem zmizela i valná většina římských písemných záznamů na svitcích, a to, co se nám zachovalo, jsou zejména pozdější knihy (codex) psané na daleko odolnějším pergamenu. Jenomže pergamen byl ve srovnání s papyrem extrémně drahý a psala se na něj jen ta nejdůležitější díla. (“Nejdůležitější” v tom smyslu, že za ten pergamen byl ochoten někdo platit; neodpovídalo to nutně kvalitě textu.) Důsledkem je, že v pochopení antické civilizace máme značné mezery a leccos si spíš domýšlíme z hmotných nálezů.
No, a co moderní věk? Papír je poměrně odolný, 400 let starou knihu si stále ještě přečtete a je-li přiměřeně skladována, vydrží další stovky let. Lze jej spálit, a dělalo se to, ale zároveň jde o “distribuované” médium: pokud už vyjde 100 000 výtisků něčeho, je téměř nemožné zničit je všechny. Ach ano, ještě jedna důležitá věc. Z papíru může číst kdokoliv gramotný, má-li k dispozici (třeba i denní a tudíž neplacené) světlo. Žádné další pomůcky netřeba.
Jenže papír teď pomalu střídá digitální podoba informací, která je výrazně efektivnější, ale za cenu větší křehkosti. Některé žánry by v papírovém světě ani neexistovaly – viz tento blog: těžko bych jej asi publikoval v podobě pamfletů rozhazovaných kdesi na nádraží. Nicméně digitální dokumenty jsou podstatně méně odolné než ty papírové:
a. Selhat může médium. Pamatujete si časy 5.25″ disket? Začátkem 90. let byly všudypřítomné. Kolik z nich je ještě po třiceti letech čitelných? Také většina USB disků, které jsem kdy měl, “tiše chcípla” během několika let od svého zakoupení. A zkuste si někdy načíst staré disky CD-ROM, vypálené před více než deseti lety. Poruchovost bude značná; CDčka byla levná, ale za tu cenu se platilo kvalitou.
b. Médium může zároveň i vymřít. Viz výše zmíněné diskety, ZIP disky, JAZ disky apod. Na rozdíl od papíru nemůžete z digitálního média číst přímo, potřebujete nějakou čtečku, která vám ten text a obrázky zprostředkuje. A tyto čtečky jsou pravý opak Ea-Nasirových hliněných tabulek: snadno poškoditelné, nepříliš trvanlivé. Určitě se nestane, že by nějaký budoucí archeolog roku 6000 n.l. vykopal v troskách Berkeley funkční notebook Lenovo, pustil si jej a podíval se, jaké soubory se nacházejí na jeho disku. Už teď je docela problém sehnat disketovou mechaniku připojitelnou k běžnému počítači, i když to jde.
c. Vymřít může i formát uložených dat. Zdaleka ne všechny soubory jsou uloženy v otevřených formátech, jejichž specifikace by byla veřejně známá. Není to tak dlouho, co jsem na Hacker News narazil na debatu ohledně dekódování magnetických pásků ze sovětského Lunochodu; připomínalo to luštění chetitštiny, ačkoliv šlo o pouhých šedesát let starou záležitost.
d. Dokonce i konverze ze starších formátů může být tak drahá, že ji třeba nějaký budoucí erár nezaplatí. Za převod stávajících dat pro stavební řízení do toho nového, nešťastného systému, chce dodavatel 360 milionů Kč, přičemž ta cena ani nemusí být úplná zhůvěřilost – toto je přesně druh práce náročné na lidskou pozornost a 10 % problémů sežere 90 % času. Pokud něco podobného jednoho dne nastane v Lidovkách, soukromý majitel se nejspíš jen pochmurně zasměje a řekne “to se nevyplatí, smažte to všechno, lidi budou brblat, ale zvyknou si”. Udržovat digitální archiv je v rozpočtu každé organizace čistě výdajová položka.
e. Poměrně hodně digitálních dat se koncentruje ve velkých datových centrech, kde nejlépe funguje zálohování, klimatizace, odborný dohled atd. Jenže tím zároveň vzniká možnost je případně centrálně smazat. Zatím jsme v Evropě žádnou digitální inkvizici neviděli, ale co není, může jednoho dne být; rozhodně je tu dost lidí, kterým by se líbila. A co všechno se ukládá nebo naopak maže třeba v Číně, další důležité civilizaci světa, to asi vědí jen ti vládní cenzoři.
Jinými slovy: děda Procházka si mohl na půdě dělat archiv papírových Lidovek až do krále Klacka, digitálně to však bude mít výrazně obtížnější. Ne, že by to nešlo, ale vyžaduje to z jeho strany daleko větší odbornost, a valná většina dědů Procházků ji nemá.
Je možné, že jsme na prahu budoucího “temného věku”, a ani to nevíme; že budoucí historici řeknou “á, tehdy kolem roku 2020 nám začínají mizet běžné každodenní záznamy, které se v digitální podobě přes dlouhá staletí prostě nedochovaly”. Pro naše bezprostřední životy to asi může být jedno, zde se bavíme opravdu v měřítku vyšších desítek let až staletí. Ale je to potenciální civilizační předěl, který je nám přitom téměř neviditelný.
Zároveň tím vzniká jistá příležitost: ten, kdo to soudobé dění bude archivovat i nadále v papírové podobě, ten má určitou šanci ovlivnit to, jak budou lidé ve vzdálené budoucnosti nahlížet na dnešek. Třeba tím, že bude do svého archivu vybírat jen texty určitého ladění. Zase, jemu osobně to asi může být jedno, ale někdo z toho může mít zadostiučinění i tak.
Já zatím budu přemýšlet o tom, zda mám příští rok knižně vydat “To nejlepší z blogu 2020-2025”. Předešlý díl z let 2015-2020 mi při přípravě zabral dost piplavé práce, ale nakonec si jej pořídilo dobrých 1700 lidí. Pokud zůstane zájem aspoň podobný, dával by další díl přece jen smysl, i když třeba v o něco menším nákladu.
