Jejich rodinná podobnost pramení z jejich lásky ke svobodě.
Podle všeobecného konsensu má moderní konzervatismus jako politická filozofie svůj původ u Edmunda Burka: především v jeho díle Úvahy o francouzské revoluci, vydaném v roce 1790. Tato kniha je samozřejmě více než jen brilantní a prozíravou analýzou revoluce a jejích nových a osudových způsobů uplatňování moci nad životy jednotlivců; Úvahy představují také – prostřednictvím svých průběžných odboček a obiter dicta – jedno z nejhlubších pojednání o povaze politické legitimity, jaké kdy bylo napsáno.
Politický konzervatismus
Moderní politický konzervatismus, jak jej nacházíme v evropské filozofické tradici přibližně od roku 1800, má svůj původ v Burkeově důrazu na práva společnosti a jejích historicky utvořených skupin, jako jsou rodina, sousedství, cech a církev, proti „svévolné moci“ politické vlády. Individuální svoboda, tvrdil Burke – a tato teze zůstává konzervativní až do dnešního dne –, je možná pouze v kontextu plurality společenských autorit, morálních kodexů a historických tradic, z nichž všechny v organickém propojení slouží zároveň jako „hostince a místa odpočinku“ lidského ducha i jako zprostředkující bariéry proti moci státu nad jednotlivcem. Vliv Burkeových Úvah byl okamžitý a všechna významná díla evropského filozofického konzervatismu – mimo jiné díla Bonalda, de Maistreho, mladého Lamennaise, Hegela, Hallera, Donosa y Cortese, Southeye a Coleridge – z počátku devatenáctého století mají své kořeny, jak bez výjimky uznávali jejich autoři, v Burkeově přelomovém spise.
Zde je třeba zdůraznit, že Burke měl před vydáním svých slavných Úvah politicko-ideologickou minulost, která nebyla ve své době považována – a ani dnes by se o ní běžně neuvažovalo – za typicky konzervativní. Od dětství byl horlivým obdivovatelem slavné revoluce z roku 1688, k níž došlo čtyři desetiletí před jeho narozením. Když v 60. letech 18. století vypukly spory s americkými koloniemi, Burke se bezvýhradně postavil na stranu kolonistů a jeho parlamentní projevy o Američanech a o tom, co považoval za nenávistné praktiky britské vlády, jsou samozřejmě klasickými díly. Možná nesouhlasil s rozhodnutím kolonií vstoupit do války a usilovat o úplný rozchod s Anglií, ale jeho sympatie přesto patřily těm Angličanům, kteří vytvořili Nový svět Ameriky.
Stojí za to připomenout, že stejně jako v případě Američanů pronesl Burke některé ze svých nejvýraznějších parlamentních projevů ve prospěch Indie a její tradiční kultury a v ostrém odporu proti Warrenu Hastingsovi, kterého se Burke marně pokoušel obžalovat, a proti Britské východoindické společnosti za její plenění v Indii. A konečně, Burke, navzdory své lásce k Anglii a anglickým zvykům, neúprosně kritizoval vládu za její zacházení s Irskem, kde se Burke narodil. Stručně řečeno, Burkeův blízký přítel, ten typický tory, dr. Johnson, měl dobrý důvod obávat se Burkeova whigismu.
Klasický liberalismus
Pokud se nyní zaměříme na základy současného libertarianismu, tedy klasického liberalismu, můžeme se vrátit přinejmenším až k Druhému pojednání Johna Locka, případně k spisům Montesquieua ve Francii v 18. století, k dílům Jeffersona v Americe a Adama Smithe v Anglii. Nejjistější a nejvýraznější zdroj libertarianismu mi však připadá spočívat v díle J. S. Milla O svobodě, vydaném v roce 1859, ve stejném roce, kdy vyšla Darwinova kniha O původu druhů (která má svůj vlastní vztah ke klasickému liberalismu, a tedy i ke současnému libertarianismu, a to prostřednictvím své ústřední teze o přirozeném výběru, biologické verzi toho, co klasičtí liberálové nazývali volným trhem, přičemž tento pojem používali v jeho nejširším smyslu).
Právě v tomto eseji Mill vyjadřuje slavný „jeden velmi jednoduchý princip“, když píše: „Jediným účelem, pro který je lidstvu, individuálně i kolektivně, oprávněno zasahovat do svobody jednání kteréhokoli ze svých členů, je sebeobrana. . . . Jeho vlastní dobro, ať už fyzické či morální, není dostatečným oprávněním.“ Domnívám se, že Millův „jeden velmi jednoduchý princip“ je jádrem současného libertarianismu. Je však nutné vzít na vědomí Millovy bezprostřední výhrady k tomuto principu, výhrady, které mohou, ale nemusí být přijatelné pro většinu dnešních libertariánů. Dozvídáme se tak, že tento princip neplatí pro osoby, které nedosáhly zákonné plnoletosti – což je omezení, které by dnes velká část středoškoláků a vysokoškoláků zesměšnila a odmítla. Tato zásada rovněž neplatí pro ty, které Mill poněkud záhadně označuje jako osoby „nacházející se ve stavu, kdy vyžadují péči od ostatních“ – což je stav, který v naší společnosti musí zahrnovat všechny příjemce jakékoli formy sociální podpory, stejně jako ty, na které Mill pravděpodobně myslel především, tedy chronicky nemocné a mentálně postižené. Mill z této zásady svobody kategoricky vylučuje všechny národy na Zemi, které se nacházejí v tom, co nazývá „zaostalými společenskými stavy“. Pro ně, prohlašuje, zůstává despotismus nezbytný, byť co nejosvícenější, dokud tyto národy prostřednictvím společenského vývoje nedosáhnou úrovně civilizace moderního Západu.
V další části eseje Mill zachází tak daleko, že upírá princip svobody těm kolem nás, kteří jsou, podle jeho slov, „příčinou obtíží“ pro ostatní. A pokračuje: „nikdo nepředstírá, že činy by měly být stejně svobodné jako názory.“ Ve svém strohém znění by Millův jediný, velmi jednoduchý princip s největší pravděpodobností legitimizoval současnou pornografii ve všech sférách, stejně jako hlučné, pořádek narušující a potenciálně násilné pouliční demonstrace. Avšak s právě citovanými výhradami zdaleka není zřejmé, že by Millův pohled na legitimní svobodu schvaloval současnou bezuzdnost – ať už morální, politickou, náboženskou či jakoukoli jinou. Je nemožné neuvěřit, že i v tomto strohém, abstraktním vyjádření měl Millův jediný, jednoduchý princip platit pouze pro lidi intelektuálně a morálně formované tak, jak byl sám Mill. Takové postřehy však nemění nic na obrovské síle, kterou Millův princip vyvíjel, zejména během uplynulého půlstoletí – ve filozofii, společenských vědách, teologii, právu a v poslední době i v lidové morálce. (Při pohledu na dění kolem nás, kdo může vážně pochybovat o tom, že protikultura vyhrála důležité bitvy ve své válce proti tradiční americké morálce, která začala v 50. letech a dosáhla svého vrcholu na konci 60. let? A v podstatě byly tyto bitvy vedeny v duchu Millovy jedné velmi jednoduché zásady. Mill možná bral vážně kontrolní mechanismy a omezení, která předepsal, ale jiní, kteří nahlíželi na tuto zásadu v té diskrétní, abstraktní a kategoricky imperativní podobě, v jaké ji Mill formuloval, necítili žádnou podobnou povinnost.)
Co z těchto kořenů vyrostlo?
Tolik ke kořenům konzervatismu a libertarianismu. Nyní se zaměřím na důležitější výhonky z těchto kořenů, které nás v současné době obklopují. Jaké jsou, v čem se podobají a v čem se liší, posuzováno podle kritérií konzervativního a libertariánského myšlení? Pro přehlednost začnu tím, co by tyto dva způsoby uvažování mohly mít společného.
Prvním je společná nechuť k zásahům vlády, zejména národní, centralizované vlády, do ekonomického, sociálního, politického a intelektuálního života občanů. Edmund Burke byl v tomto ohledu stejně nekompromisní jako Mill či jakýkoli jiný klasický liberál, a tento postoj se udržuje dodnes.
Konzervativci jsou nepochybně ochotnější než libertariáni připustit, že v některých případech je nutné tento postoj vůči národní vládě pozastavit nebo zrušit – například v oblasti národní obrany, k níž se ještě vrátím, ale obecně lze konzervatismus po dlouhou dobu vnímat stejně jasně jako libertarianismus jako filozofii zakotvenou v opozici vůči etatismu. Jistě, ve srovnání s tím, co se dnes vydává za liberalismus, progresivismus, populismus a sociální demokracii či socialismus, lze mezi libertariány a konzervativci nalézt jen velmi malý rozdíl, pokud jde o postoje k politickému státu.
Za druhé, a opět ve srovnání s ostatními skupinami, které jsem právě zmínil, panuje mezi konzervativci a libertariány značná shoda ohledně toho, v čem by měla spočívat legitimní rovnost ve společnosti. Taková rovnost je, stručně řečeno, právní. I v této věci se můžeme opět vrátit k Burkeovi a Millovi. Pro jednoho i pro druhého byla rovnost před zákonem zásadní pro rozkvět individuální svobody. V současných spisech libertariánů a konzervativců nevidím nic, co by naznačovalo, že by tyto dvě skupiny v otázce rovnosti oddělovalo něco víc než jen občasné nuance či důrazy. Stejně tak odsuzují to, co se začalo nazývat rovností výsledků, sociálního postavení, příjmů či bohatství.
Za třetí, existuje společná víra v nezbytnost svobody, a to zejména ekonomické svobody. Opět se zdá, že je více konzervativců než libertariánů, kteří jsou občas připraveni podpořit příležitostné zásahy do individuální ekonomické svobody prostřednictvím zákonů a regulačních orgánů určených k ochraně či podpoře té či oné znevýhodněné skupiny. Můžeme si vzpomenout na britský toryismus v devatenáctém století nebo na senátora Roberta Tafta a jeho postoj k veřejnému bydlení na konci čtyřicátých let. Vzhledem k tomu, že jen málokterý, pokud vůbec nějaký, radikální libertarián dosud čelil v vysokých veřejných funkcích takovému tlaku ze strany skupin požadujících ten či onen nárok nebo výjimku, není možné srovnávat libertariány a konzervativce z hlediska prokázané věrnosti filozofickým principům, pokud jde o politickou praxi a dlouhodobé cíle.
Za čtvrté, existuje společná nechuť k válce a zejména k válečné společnosti, tedy k takovému typu společnosti, jaký tato země zažila v letech 1917 a 1918 za vlády Woodrowa Wilsona a znovu za vlády FDR během druhé světové války. Libertariáni proti tomu mohou protestovat, a to s určitým oprávněním. Úplný libertarián totiž jistě bude s větší pravděpodobností otevřeně odporovat než konzervativec – pro něhož je úcta k národu a vlastenectví pravděpodobně rozhodující i v případě, že se jedná o válku, proti níž se staví. I tak si myslím, že existuje dost společné půdy, alespoň pokud jde o principy, k tomu, aby se konzervativci a libertariáni spojili. A nezapomeňme, že počínaje španělsko-americkou válkou, proti níž se konzervativec McKinley silně stavěl, a pokračujíc přes všechny války tohoto století, do nichž se Spojené státy zapojily, hlavní odpor proti vstupu USA do války vycházel z těch složek ekonomiky a společenského řádu, které byly obecně identifikovatelné jako konzervativní – ať už šlo o „izolacionisty ze středozápadu“, tradiční republikány, středoevropské etnické skupiny, malé podnikatele, nebo jakkoli jinak chceme takovou opozici označit. Jistě si uvědomuji libertariánský odpor vůči válce, který mohl vycházet od Maxe Eastmana a Eugena Debse a od obecně libertariánských odpíračů vojenské služby, jichž bylo v obou světových válkách značné množství, ale pevný a skutečně impozantní odpor proti vstupu Ameriky do války vycházel od těch, kteří byli úzce spojeni s podnikáním, církví, místní komunitou, rodinou a tradiční morálkou. (Tocqueville správně identifikoval tuto třídu v Americe jako neochotnou zapojit se do jakékoli zahraniční války kvůli jejímu předvídatelnému dopadu především na podnikání a obchod, ale také na jiné, sociální a morální aktivity.) Právě tato složka amerického života, nikoli nepatrná libertariánská menšina, byla tou, kterou si Woodrow Wilson i FDR museli získat, přesvědčovat, ovlivňovat propagandou, obracet na svou stranu a v některých případech prakticky terorizovat, aby připravili půdu pro případný vstup amerických vojenských sil do Evropy a Asie.
Jak již naznačují některé z předchozích úvah, libertariáni i konzervativci sdílejí nechuť k tomu, co se dnes vydává za liberalismus: k tomu druhu, který je tak zjevný ve školách, v etablovaných církvích, na univerzitách a především v médiích, nejvýrazněji v elektronických médiích. Mimochodem bych rád poznamenal, že konzervatismus, jak dokládají historické záznamy, udělal více pro to, aby se postavil proti konkrétním projevům tohoto takzvaného liberalismu, obcházel je nebo je porazil, než libertarianismus. Vzpomínám si na mnoho konzervativců ve 30. letech minulého století, kteří se otevřeně vyslovovali proti sociálnímu zabezpečení, AAA, NRA a bezuzdné, stále arogantnější Národní asociaci pro vzdělávání (NEA) s jejím prosazováním progresivního libertarianismu pro batolata v mateřských školkách. Možná byli tehdy aktivní i někteří libertariáni, ale nevzpomínám si na to. Nechci však hledat mouchy. O těchto věcech rozhoduje historie. V tehdejší Americe bylo mnohem více konzervativců než libertariánů, nebo alespoň politicky aktivních konzervativců, kteří se k tomuto směřování hlásili. V příštích deseti či dvaceti letech se situace v této sféře může klidně obrátit.
Rozdíly mezi nimi
Nyní k rozdílům, nebo alespoň k některým z nich. Ty jsou důležité, velmi důležité! Všechno totiž v tuto chvíli naznačuje, že rozdíly mezi konzervatismem – ať už radikálním, nebo neokonzervativním – a libertarianismem – ať už anarcho- nebo ústavním – budou stále výraznější a rozdělující. Postupem času bude podle mého odhadu nemožné, aby výrazy „libertariánský konzervativec“ a „konzervativní libertarián“ nebyly ničím jiným než oxymóronem: jako když mluvíme o smutném optimistovi nebo kruté laskavosti. I zde se budu vyhýbat konkrétním případům a držet se principů a perspektiv.
Prvním rozdílem je odlišný způsob, jakým obě skupiny vnímají obyvatelstvo. Konzervativci, počínaje Burkem, měli tendenci nahlížet na obyvatelstvo podobně jako středověcí právníci a filosofičtí realisté (na rozdíl od nominalistů): ne jako na přímé souhrn jednotlivců, ale jako na souhrn přirozených skupin, v nichž jednotlivci nevyhnutelně žijí: rodina, lokalita, církev, region, sociální třída, národ a tak dále. Jednotlivci samozřejmě existují, ale nelze je vnímat ani pochopit jinak než v rámci sociálních identit, které jsou neoddělitelné od skupin a sdružení. Pokud moderní konzervatismus v podstatě vznikl díky dílu, jakým byl Burkeův útok na Francouzskou revoluci, pak proto, že revoluce, tak často prováděná ve jménu jednotlivce a jeho přirozených práv, zničila nebo oslabila tradiční skupiny – cechy, aristokracii, patriarchální rodinu, církev, školu, provincii atd. –, které Burke prohlásil za neredukovatelné a konstituční molekuly společnosti. Takoví raní konzervativci jako Burke, Bonald, Haller a Hegel i takoví konzervativní liberálové jako zralý Lamennais a samozřejmě Tocqueville považovali individualismus – tedy absolutní doktrínu individualismu – za stejnou hrozbu pro společenský řád a skutečnou svobodu jako absolutní doktrínu nacionalismu. Tvrdili totiž, že právě rozpad společnosti na hromadu jednotlivých částic, z nichž každá si nárokuje přirozená práva, činí příchod kolektivistického nacionalismu nevyhnutelným.
Libertariáni nejsou slepí k existenci skupin a sdružení, ani k tradicím a zvykům, které je spojují, a bylo by absurdní charakterizovat libertariány jako bez rozdílu nepřátele všech forem sdružování. Nenavrhují návrat k oslavovanému „přírodnímu stavu“ osvícenství. Jen zřídka se libertarián jeví jako klon Maxe Stirnera. Jsou stejně oddaní principu dobrovolného sdružování jako kterýkoli konzervativec. A neměli bychom zapomínat, že libertariánský anarchismus Proudhona či Kropotkina byl založen na společenském řádu skupin, nikoli na abstraktních, godwinovských jednotlivcích. I tak jsem při čtení libertariánských časopisů a recenzí z posledních několika let přesvědčen, že v libertariánské fyziologii je mnohem větší podíl egoistického hormonu než v té konzervativní. Stále více se nabízí dojem, že pro dnešní libertariány, stejně jako pro teoretiky přirozeného práva v sedmnáctém století, jsou skuteční pouze jednotlivci; instituce nejsou než jejich stíny. Domnívám se, že mezi libertariány se vyvíjí stav mysli, v němž se nátlaky ze strany rodiny, církve, místní komunity a školy budou jevit jako téměř stejně nepřátelské vůči svobodě jako nátlaky ze strany politické vlády. Pokud tomu tak je, s největší pravděpodobností to prohloubí propast mezi libertariány a konzervativci.
Což mě přivádí k druhému zásadnímu rozdílu mezi těmito dvěma skupinami. Konzervativní filozofie svobody vychází z konzervativní filozofie autority. Právě existence autority v společenském řádu odráží zásahy moci ze strany politické sféry. Konzervatismus, počínaje Burkem, vnímá společnost jako pluralitu autorit.
Existuje autorita rodiče nad malým dítětem, kněze nad přijímajícím, učitele nad žákem, mistra nad učedníkem a tak dále. Společnost, jak ji ve skutečnosti pozorujeme, je sítí či pletivem takových autorit; jsou jich skutečně nespočetné, uvažujeme-li o druzích autority, které se nacházejí i v těch nejmenších lidských skupinách a vztazích. Taková autorita může být volná, mírná, ochranná a zaměřená na rozvíjení individuality, ale přesto je to autorita. Pro konzervativce spočívá individuální svoboda v mezerách mezi společenskou a morální autoritou. Pouze díky omezujícím a usměrňujícím účinkům takové autority je možné, aby lidské bytosti udržely tak liberální politický systém, jaký v této zemi navrhli Otcové zakladatelé a který v Anglii vzkvétal od konce sedmnáctého století. Odstraňte sociální pouta, jak to od dob Williama Godwina navrhují ti nejhorlivější a nekompromisní libertariánští individualisté, a výsledkem nebude svobodný, ale chaotický lid, nebudou to tvůrčí, ale bezmocní jedinci. Lidská přirozenost, jak správně napsal Balzac, nemůže snášet morální vakuum.
Tvrdit, jak to činí někteří libertariáni, že pevná a silná autorita ve společnosti je neslučitelná s individuální kreativitou, znamená ignorovat nebo špatně interpretovat kulturní historii. Vzpomeňme na velká kulturní rozkvěty v Athénách v pátém století př. n. l., v Římě za vlády Augusta v prvním století, v Evropě ve třináctém století, v době Ludvíka XIV. a v alžbětinské Anglii. Všechna tato období byla dobami společenského a morálního řádu, silně podporovanými morálními kodexy a politickými zákony. Přesto však vzkvétali Aischylové, Senekové, Roger Baconové, Molièrové a Shakespearové. Shakespeare – o jehož bohaté individualitě jistě nemůže být ani nejmenších pochyb – se zdaleka necítil utlačován hierarchickou autoritou, která ho obklopovala, a je autorem památné pasáže, která začíná slovy: „Odstraňte jen stupně, rozladěte tu strunu, a poslouchejte! Jaká neshoda následuje; každá věc naráží na pouhý odpor.“ Jak zdůraznil a podrobně zdokumentoval A. L. Rowse, sociální struktura Shakespearovy Anglie byla nejen pevná a její autorita vždy zřejmá, ale nic nevzbuzovalo v lidech takový strach jako myšlenka, že by se tato autorita – zejména ta, jejíž úkolem bylo odrážet zahraniční nepřátele a odhalovat zrádce – mohla stát příliš volnou a křehkou. Samozřejmě se taková autorita mohla občas stát příliš naléhavou a dramatici i esejisté nacházeli důmyslné způsoby, jak přelstít vládu a její cenzory. Koneckonců tvůrčí mysli žily pod silnou společenskou a morální autoritou – nikoli pod útlakem politicko-byrokratických, bezmezně zasahujících totalitních vlád dvacátého století.
Na závěr lze poznamenat, že téměř všechny dosud nejvýznamnější literární osobnosti západní kultury dvacátého století byly stoupenci tradice a kulturní autority. Eliot, Pound, Joyce, Yeats a další všichni vydávali svědectví o autoritě v básních, esejích i románech a všichni bez výjimky viděli, že konečný zánik západní kultury bude důsledkem zničení této autority ve jménu individualismu a svobody.
Jistě existuje – a to konzervativci plně uznávají – určitá míra svobody, pod kterou nelze dosáhnout ničeho tvůrčího, co by za to stálo. Bez alespoň této míry svobody by nebyl žádný Shakespeare, žádný Marlowe, žádný Newton. Konzervativci by však řekli, že si lidé méně často uvědomují, že existuje i určitá míra svobody, nad kterou nelze dosáhnout na poli tvorby ničeho významného, ani je pravděpodobné, že by k tomu došlo. Spisovatelé na sklonku dvacátého století tvoří ve svobodnějším prostředí, než jaké kdy při psaní svých literárních děl zažili. Z ubohého chaosu narcismu, sebemrskačství, sebestimulace a dětinské, regresivní touhy po skatologickém a obscénním však je zřejmé, že atmosféra se natolik zředila, že ztratila svůj kyslík.
Celkově bych se odvážil odhadnout, že pro libertariány je individuální svoboda téměř ve všech myslitelných oblastech nejvyšší ze všech společenských hodnot – bez ohledu na to, jaké formy a úrovně morálního, estetického a duchovního poklesku se mohou ukázat jako nezamýšlené důsledky takové svobody. Pro konzervativce je naopak svoboda, ačkoli je důležitá, pouze jednou z několika nezbytných hodnot v dobré či spravedlivé společnosti a může být, ba dokonce by měla být omezena, když tato svoboda vykazuje známky oslabení nebo ohrožení národní bezpečnosti, narušování morálního řádu a sociální struktury. Společným nepřítelem libertariánů i konzervativců je to, co Burke nazýval svévolnou mocí, avšak z konzervativního hlediska se tento druh moci stává téměř nevyhnutelným, když se obyvatelstvo začne podobat tomu v Římě v desetiletích před nástupem Augusta na trůn v roce 31 př. n. l.; Londýna v období před puritánskou a následně cromwellovskou vládou; Paříže před nástupem Napoleona k moci ve Francii; Berlína během většiny období Výmarské republiky; a, jak by někteří řekli, New Yorku 70. let 20. století. Není to svoboda, ale chaos a bezuzdnost, které, jak konzervativci říkají a budou říkat, začnou převládat, když morální a společenské autority – rodina, sousedství, místní komunita, práce a náboženství – ztratí pro lidi svou přitažlivost. Je pravděpodobné, že současná doba, tedy řekněme posledních čtyřicet let a, pokud nyní můžeme soudit, přinejmenším dalších pár desetiletí, bude pozdějšími historiky někdy označena za významnou kulturní éru? Sotva. A lze v této době děl jako *The Naked Lunch*, *Oh! Calcutta*, *The Hustler* a *Broadway Sex Live and Explicit* vážně předpokládat, že naše dekadentní průměrnost jako kultury bude někdy vysvětlována nadměrnou společenskou a morální autoritou?
Libertariáni naopak zdá se vnímají společenskou a morální autoritu i despotickou politickou moc jako prvky jediného spektra, jako nepřerušovanou kontinuitu. Pokud, jak zní jejich argument, se máme vyhnout Leviatanovi, musíme zpochybnit veškeré formy autority, včetně těch, které jsou neoddělitelné od společenského pouta. Zdá se mi, že libertariáni stále méně uznávají velmi podstatný rozdíl mezi donucením, řekněme, rodiny, školy a místní komunity a donucením centralizovaného byrokratického státu. Pro mě je to zobecnění, které se v dějinách nesčetněkrát potvrdilo: nástup stále extrémnější politicko-vojenské moci má za nezbytný úvod erozi a rozpad autorit v rámci společenského pouta, které slouží k tomu, aby jedinci poskytovaly pocit identity a bezpečí, jejichž samotná rozmanitost a nedostatek bezpodmínečné moci brání jakémukoli monopolu, z něhož není úniku, a které v souhrnu představují nepostradatelné opory proti invazi centralizované politické moci – která je samozřejmě bezpodmínečná. V dnešní době však mezi libertariány často nenacházím žádné jasné uznání toho, co jsem právě uvedl.
Otázka národa
Existuje ještě jedna poslední oblast, v níž se rozdíl mezi konzervativci a libertariány pravděpodobně bude neustále prohlubovat: národ. Stojím si za vším, co jsem řekl na podporu společenské autority, rozmanitosti a pluralismu a proti koncentraci národní moci. Není třeba mi připomínat, kolikrát válka, mobilizace k ní a její vedení vedly k „dočasným“ centralizacím a znárodněním, která se, bohužel, ukázala jako trvalá. Válka je, více než jakákoli jiná síla v dějinách, základem centralizace a kolektivizace společenského a hospodářského řádu. Žádný konzervativec nemůže mít radost z války a z ní vyplývající militarizace společenské a občanské sféry, natož aby ji vyhledával.
Bohužel nežijeme ve světě, který by byl shovívavý ke konzervativním a libertariánským ideálům. Je to svět, v němž přežívají a prosperují despotické režimy tak obrovské a mocné, jako je Sovětský svaz a Čína – alespoň v politickém a diplomatickém ohledu. Kdyby Spojené státy ignorovaly nebo předstíraly lhostejnost vůči agresivním činům těchto a mnoha dalších vojenských, agresivních despotismů, bylo by to časem sebevražedné. Jak napsal Montesquieu v jiném kontextu: k omezení moci je zapotřebí moci. Pouze silný, dobře vyzbrojený, ostražitý a aktivní americký národ může případně omezit sovětský, čínský či kubánský národ.
Žádný konzervativec, o kterém vím, se nikdy nezřekl národa ani ho nehaněl, chápal-li jej jako kulturní a duchovní i politickou entitu. Burke národ zbožňoval. Pouze trval na tom, že jej vnímá – v ostrém kontrastu k jakobínům své doby – jako společenství různých společenstev, jako něco postaveného na rozmanitosti toho, co nazýval „menšími vlastenectvími“, jako je rodina a sousedství. Tak se konzervativci, nebo alespoň jejich velká většina, od té doby rozhodli národ vnímat. Konservativci však v naší době také vnímají – a to s bystrostí, která libertariánům chybí – křehký stav amerického národa – a stejně tak i anglického a francouzského. Existuje dobrý nacionalismus a špatný. Ale i dobrý nacionalismus se v dnešní době stal předmětem buď nostalgie, nebo odporu. Vlastenectví, pojivo národa, se stalo téměř hanebnou věcí. Současná slabost americké vlády ve světě národů, slabost, která si stále více vyslouží pohrdání a nedůvěru ze strany národů, s nimiž si přejeme úzce spolupracovat, a nedostatek vedení v Americe v jakékoli sféře mají kořeny v národu, který vykazuje stále více známek úpadku.
Libertariáni, o nichž zde prohlašuji, že jsou stejně vlasteneckými a loajálními Američany jako kdokoli z konzervativců, podle mého úsudku nevidí národní a světový obraz tak, jak jsem jej právě nastínil. Pro ně není podstatným obrazem obraz oslabeného, změkčeného a ohroženého národa ve světě Sovětských svazů, Čín a jejich satelitů, ale spíše americký národ nabobtnalý šťávami nacionalismu, intervencionismu a militarismu, který se ze zahraničí ve skutečnosti nemá čeho bát. Konzervativci zůstávají v zásadě oddaní menším formám vlastenectví – rodině, církvi, místnímu společenství, práci a dobrovolným sdružením –, avšak mají sklon vnímat je jako pomíjivé, jako předurčené ke zničení, pokud národ, v němž existují, nezíská zpět určitou míru výjimečnosti a mezinárodní autority, jakou neměl od padesátých let. Naopak pro libertariány, soudě podle mnoha jejich spisů a projevů, se zdá, jako by kroky nezbytné k obnově tohoto významu a mezinárodního autority byly pro Američany a jejich svobody nebezpečnější než jakýkoli agresivní, imperialistický totalitarismus na světě.
Konzervativci budou – nebo by rozhodně měli – být rovněž ostražití vůči těmto nebezpečím a budou se ze všech sil snažit je omezit, a to po celou dobu, kdy si americký národ bude znovu získávat své ztracené vedoucí postavení, a to jak ve vnitrostátních, tak v mezinárodních záležitostech. Pro konzervativce však bude, jak se domnívám a osobně doufám, tím nejzávažnějším a nejvyšším nebezpečím hrozba plynoucí ze současné americké slabosti ve světě nebezpečně agresivních vojenských despotismů. V tuto chvíli nic nenasvědčuje tomu, že by tato úvaha měla pro libertariány rozhodující význam. A právě na tomto kameni, více než na všech ostatních, které jsem zmínil, se vztahy mezi konzervativci a libertariány, které byly přinejmenším od samého počátku napjaté, jistě zcela rozpadnou.
Robert Nisbet byl profesorem na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Specializoval se na konzervativní politické myšlení a sociologii. Tento článek je revidovanou verzí projevu předneseného před Filadelfskou společností na jejím výročním národním zasedání, které se konalo v Chicagu v dubnu 1979.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
