Čtyřiadvacetiletý Brit William Speakman se v roce 1951 dobrovolně přihlásil k službě v korejské válce. Od roku 1945 sloužil v proslulém skotském pluku Black Watch (Royal Highland Regiment), kde byl přidělený k 1. praporu Králových vlastních skotských hraničářů (King’s Own Scottish Borderers, KOSB), a v jejich řadách se vyznamenal během těžkých bojů na Korejském poloostrově. Na pozici známé jako Hill 317 pak Speakman bojoval proti komunistickým jednotkám pouze granáty, kameny a lahvemi od piva.
William Speakman a jeho jednotka byli rozmístěni podél 38. rovnoběžky na ostřelovaném kopci známém jako Hill 317, poblíž řeky Imdžin. Dne 4. listopadu 1951 byla jednotka náhle napadena intenzivní čínskou dělostřeleckou palbou. Speakman byl v té době mladším vojákem pěchoty a jeho reakcí na útok bylo odpovědět na útok, aniž by čekal na rozkazy.
Foto: Četa 1. praporu Black Watch v Koreji | Carson Mark (Sergeant) / Imperial War Museum (KOR 617) / Public domain
Speakman se spolu s dalšími šesti muži z KOSB podnikl proti odhadovaným šesti tisícům blížícím se čínským vojákům na první pohled riskantní a nesmírně odvážný protiútok. Činili tak proto, aby zabránili obsazení svých pozic. Jejich protiútok skutečně dokázal na dostatečnou dobu čínské vojáky zadržet – zejména díky tomu, že útočníky nemohlo napadnout, že čelí pouhým sedmi mužům.
William Speakman si naplnil brašny a kapsy všemi ručními granáty, které se mu tam vešly, a začal je na vlny čínských vojáků vrhat v rychlém sledu. Během dlouhých čtyř hodin desetkrát běžel do zásobovacího stanu a zpět, aby nabral další granáty, a celkem jich hodil na nepřítele přes stovku. „Byl to boj zblízka, nebyl čas na natahování závěru pušky,“ řekl Speakman v roce 2015. „Byl listopad, země byla tvrdá, takže granáty se odrážely a způsobovaly škody.“
Speakman během boje utrpěl několik střelných zranění do nohy a ramene a bylo mu přímo nařízeno vyhledat lékařskou pomoc. Jeho zranění mu však nebránila v tom, aby se vrátil do boje, když se zdravotníci nedívali. Jakmile se vrátil na bojiště, pokračoval v házení jednoho granátu za druhým.
Když on a šest dalších konečně vyčerpali zásoby granátů, začal Speakman sbírat a používat vše, co bylo kolem něj. Jako zbraně používal kameny, přídělové konzervy a láhve od piva, čímž si vysloužil přezdívku „Beer Bottle VC“ (držitel Victoria Cross, Viktoriina kříže, díky pivním lahvím). Díky mimořádnému nasazení se skupině podařilo zadržet Číňany natolik, že se KOSB mohla bezpečně stáhnout.
Když se Williama Speakmana zeptali na jeho zážitky z bitvy, řekl: „Užil jsem si to, vlastně právě kvůli tomu jsem se dal k armádě. Dobrovolně jsem se přihlásil do Koreje a vstoupil jsem do KOSB… Dělali jsme to, k čemu jsme jako vojáci byli vycvičeni. Tu noc jsme bojovali a dělali jsme, co jsme museli.“ Kvůli svým zraněním byl repatriován, ale v roce 1952 se do Koreje vrátil a pokračoval v boji.
Za jeho úsilí plánoval král Jiří VI. udělit Speakmanovi Viktoriin kříž. Král byl ovšem již velmi nemocný a zemřel dříve, než mohl statečnému vojákovi medaili předat. Místo toho mu ji předala čerstvě korunovaná, a nedávno zesnulá, královna Alžběta II. Speakman vzpomínal: „Královna – já jsem byl její první VC. Byl to nádherný okamžik. Myslím, že byla nervózní a já jsem byl velmi nervózní.“
V citaci Viktoriina kříže stálo, že Speakman způsobil nepříteli obrovské ztráty a zachránil životy mnoha svých spolubojovníků. Během korejské války byly uděleny kříže pouze čtyři a Speakman byl jediným žijícím nositelem. Ostatní tři vojáci obdrželi vyznamenání posmrtně.
William Speakman pokračoval ve službě až do roku 1967 a bojoval v dalších konfliktech, které ho zavedly do Itálie a na Borneo. Když konečně odešel do výslužby, těžko hledal práci. Neměl žádné vzdělání ani jinou přípravu pro civilní práci a uchýlil se ke krádežím. Jednou byl zatčen za krádež 104 liber z dámské peněženky, ale po vrácení celé částky byl propuštěn. Je pravděpodobné, že právě jeho vyznamenání zabránilo tomu, aby dostal trest odnětí svobody. Svou medaili dokonce z nouze o peníze později prodal.
Speakman se třikrát oženil, měl sedm dětí a nějakou dobu žil v Jižní Africe, než se vrátil do Spojeného království. V posledních letech dvakrát navštívil Jižní Koreu a v roce 2015 mu bylo uděleno nejvyšší vyznamenání, Řád za vojenské zásluhy; šerpu nosil s nesmírnou hrdostí. Měl tři syny a čtyři dcery a sedm vnoučat. Před smrtí se svěřil, že si přeje, aby byl jeho popel rozptýlen v korejské demilitarizované zóně: „Až zemřu, chci být právě tady. Nikde jinde.“ Zemřel 20. června 2018 ve věku 90 let. Jeho popel byl následující rok pohřben na Pamětním hřbitově OSN v Jižní Koreji.
Zdroj: warhistoryonline
