napsal Leo K.
Počítač využívám často k poznámkám, když čtu nějaké naivní, překvapivé nebo jinak zajímavé vyjádření. Založím dokument a postupně tam vpisuji poznámky, které se týkají tématu. A tak došlo i k rozumování o válce. Čtu názor diskutéra: Způsob, jak takové situace ukončit, je postavit válku mimo zákon. Toho budou moci dosáhnout pouze ženy, pokud se spojí na celém světě. Přinášejí do světa život a jsou to ony, které ho chrání – jinak druh vyhyne. Válka je zločinné šílenství – úmyslné zabíjení je ve společnosti trestáno jako vražda. Válka je ale také úmyslné zabíjení, ale je ospravedlňováno jako „sebeobrana.“ Je tento dvojí metr vrcholem lidské inteligence?
Jenže válka je mimo zákon už poměrně dlouho. Předválečná Společnost národů se druhou světovou válkou poučila a vytvořila – OSN. Jenže zapomněla na vývoj. Vítězové druhé světové války, kteří obsadili místa stálých členů Rady bezpečnosti, 81 let po jejím skončení, ztratily na pelu Vítězů a leckdy se postavili i sami proti sobě. Jenom OSN zůstala stejnou, a proto nám najednou připadá nedostatečnou, nemocnou. To není zdaleka všechno. Aby byly zákony co k čemu, musí existovat reálná moc, která dokáže tyto zákony vynutit.
Po nešťastném konání Gorbačova a Jelcina, byl zničen SSSR, který byť v klinči s USA, takovou moc představoval. A z unipolární představy vyléčil Spojené státy Taliban. I my, malý středoevropský stát, jsme se zúčastnili. Jestli se nemýlím, vyhaslo tam 14 životů v české jednotce, která tam byla v americkém zájmu
Když Čechové v 10. století sjednocovali stát, vypořádali se postupně s Lučany, Slavníkovci, Vršovci a s menšími rody. Kronikář Kosmas se zřejmě v roce 1108 zúčastnil popravy synů Mutinových osobně a napsal: Byli to hodní hošíci, v tváři sliční, na pohled líbezní, jakých by ani bystrý umělec v bílé slonovině ani malíř na stěně nedovedl vypodobnit. Neboť jsme viděli, jak byli žalostivě vlečeni na tržiště, a slyšeli, jak často volali: „Máti má, máti má!“ až je krvavý kat, jako prasátka je drže v podpaží, podřezal nožem. Dnes se zalykáme hrůzou, když čteme vyprávění Kosmase o popravě nezletilých Vršovců a vůbec nám nevadí Madelén Albrightová a její statistické vyjádření k půl milionu zahynuvších dětí v Iráku.
Otázka novinářky: „Slyšeli jsme, že zemřelo půl milionu dětí. Myslím, že to je více, než kolik dětí zemřelo v Hirošimě. Myslíte, že to je cena, která za to stojí?“
Odpověď Albrightové: „Myslím, že to je velmi těžká volba, ale ta cena – myslíme si, že ta cena za to stála.“ Později se za své vyjádření omluvila, ale zároveň řekla: „Nepřátelské státy mohou v jaderných zbraních vidět jedinou možnost, jak nám zabránit v tom, abychom jim udělali totéž, co jsme provedli Iráku. Jinými slovy, Saddám Husajn nebyl svržen proto, že měl zbraně hromadného ničení, ale proto, že je neměl(!)“
A nezapomínejme na Hillary Clintonovou – „přišli jsme, viděli jsme, zabili jsme“ – když se smála nad zkázou, kterou USA způsobily Libyi. Když mohou lidé z dálky profitovat z války, lidská chamtivost je mocnou silou. Zrušili jsme trest smrti, protože život je hodnota nevýslovná, ale žonglujeme s pojmem válka, která znamená hromadné zabíjení.
Vskutku nejlepším se jeví radikální Hemingwayovo řešení války: „Věřím, že všichni ti, kteří těží z války a přispívají k jejímu vzniku, by měli být zastřeleni hned první den občany své země.“ Ať to vypadá jakkoliv nelidsky, výsledné ztráty by byly v porovnání s válečným stavem marginální.
Cílil tím na politiky, zbrojaře, spekulanty a válečné štváče, kteří sami na frontu nikdy nemusí, ale z utrpení jiných profitují. To velmi dobře koresponduje s existencí vyšších hodností v armádě. Jsou vzděláváni a vychováváni v dovednosti jak co nejefektivněji způsobit svému oponentovi co největší škody. Jsou ve společnosti zvláštní třídou, jejímž úkolem je zničit hodnoty vzniklé lidskou prací a pokud možno i život sám. Ta podobnost s katy není náhodná a samozřejmě nechává svůj obtisk i v charakteru, jak se můžeme přesvědčit u Karla Řehky nebo Otakara Foltýna.
Je zajímavé srovnat z tohoto úhlu dva prezidenty našeho státu. Ludvíka Svobodu a Petra Pavla.. Ludvík Svoboda, původním vzděláním agronom, věděl co je život a kolik práce je nutno do něj vložit, zatím co Petr Pavel vždy žil na účet společnosti a i když se zdržuje expresivních vyjádření, alespoň otravuje vzduch. Hemingway, který sám prošel několika konflikty (první světovou válkou na Piavě, španělskou občanskou válkou i druhou světovou válkou), tvrdil, že válka je vždy zločin, bez ohledu na to, jak je nutná nebo ospravedlnitelná a ostře odmítal zneužívání patriotismu demagogickými vládci. Abstraktní pojmy jako „sláva“ nebo „čest“ považoval v kontextu moderních jatek za obscénní
Ale nezapomenout na rozpuštění vojenských škol, kde jsou vychováváni kadeti k násilí, k férii mrtvých, utržených končetin a životů zničených válečným traumatem…Už jednou jsem obrázek Kiry z (tehdy) východoukrajinského města Horlivka zveřejnil, ale cítím, že pro poučení je to třeba znovu a znovu opakovat, protože to nejlépe ilustruje válku, i když se v tomto konkrétním případě mluvilo o antiteroristické operaci.
Ne, bohužel se nedokážeme naučit žít pospolu. To nefunguje ve Francii, v Německu, ve Švédsku, natož kdekoli na světě. Nejlepším příkladem je Německo, i když jsme všichni Němci, tak západní politici hanobí obyvatelstvo východního Německa tím nejhorším možným způsobem. Proč to tak je? Jak to má fungovat v jiných zemích a s jinými zeměmi, nebo mezi různými etnickými skupinami? Často to funguje jen tehdy, když různé etnické skupiny žijí odděleně ve svých vlastních čtvrtích. Nic jako tavicí kotel zřejmě neexistuje. Vzpomeňte si na Istanbul do poloviny 50. let. Řekové a Turci tam žili pokojně pohromadě, například v ulici Istiklal. Pak se něco stalo, došlo k pogromu na Řeky a Turci chodili dům od domu a útočili na své sousedy, se kterými předtím pokojně žili. Od té doby je Istiklas bez Řeků. Jak to přišlo, že se bojíme radikalizace imámů?
Západní narativ nás dennodenně přesvědčuje diktuje, že pokud prezident Ruska, prohlášený za nepřítele, dnes cokoli řekne, může to být pouze lež, protože západoevropští politici jsou vázáni pravdou. Takto západní válečná propaganda denně zkresluje fakta prostřednictvím novin, rozhlasu a televize. Pokud se to vysílá tak často, pak na tom musí být něco pravdy, myslí si monotónně a špatně informovaná veřejnost. Ale teď jde o masivní přezbrojení, což znamená dodatečné rozpočtové prostředky. To není možné bez jasného obrazu nepřítele jako prodejního argumentu pro nákup zbraní. Rusko má geografickou smůlu, že z evropského pohledu se žádný jiný stát široko daleko nehodí jako obraz nepřítele pro upadající průmyslovou velmoc, jakou je v Evropě Německo.
Není tedy divu že Rusové vnímají Evropu jako stranu konfliktu, která má zájem porazit Rusko; sami Evropané se otevřeně staví právě do této role. Dialog s Evropou proto nelze vést, jako by byla nestranným, vnějším pozorovatelem. Jako obyčejní občané bychom se měli vyvarovat toho, abychom se nechali unést predátorskou logikou a nehledali osobní zisk ve vítězství nad Ruskem, které v žádném případě není jisté. Je pravda, že Evropa je chudá na suroviny, což představuje rizika pro domácí průmysl s tím, jak rozvojové země rostou. Ale nejinak tomu bylo i před deseti lety, kdy bylo Německo předním světovým exportérem a těšilo se víceméně plné zaměstnanosti. Ekonomická budoucnost Evropy mohla být zajištěna – jak jsme na vlastní oči viděli – mírovým obchodem. Rusko bylo ochotno to udělat a investovalo do budoucnosti, která by byla výhodná pro obě strany, v neposlední řadě i prostřednictvím výstavby plynovodu Nord Stream 2. Skutečné důvody nebezpečného hazardu elit spočívají opět v něčem jiném. Čí chamtivost nás tedy všechny dovedla na pokraj katastrofy?
Pozorní pozorovatelé již dlouho poukazují na téměř nulové míry zisku finančního kapitálu; subjekty, které za tím stojí, jsou někdy nazývány „investoři,“ jindy „kobylky“. Čím úspěšnější byly rozvíjející se a rozvojové země v budování vlastních ekonomik, tím obtížnější bylo pro západní kapitál je zneužívat. „Doma,“ v Evropě a Severní Americe, bylo dosaženo stavu relativní stability, veškerá kořist byla rozdělena, takže bylo nutné stále kreativnější hledání smysluplných „investičních příležitostí“.
To vysvětluje myšlenky, jako je privatizace železničních společností a dálnic, systému zdravotnictví a podobných oblastí státní činnosti. Všechny jsou málo ziskové, ale i půlprocentní úrok se těm, kteří po něm zoufale toužili, zdál lepší než nic. Je to paradoxní, stejně jako pravdivé: až do otevřeného vypuknutí konfliktu Rusko dodávalo své suroviny levně do Evropy a svědomitě platilo daň v zahraničí, okolo 26 % je vlastněno American depositary receipt se sídlem v New Yorku. Přesto tento byznys vynášel dostatek pro samotné Rusko. Něco takového přirozeně zraňuje duši pravověrného západního kapitalisty, jehož myšlení je zaměřeno na expanzi a maximalizaci zisku. Proč nechávat podíl na byznysu Rusům, „velkým“ i „malým,“ když si ho můžete nechat celý sám?
Jde výhradně o to, aby zisky proudily do kapes „správných lidí“ a zároveň se spotřebitelské ceny udržely stejné nebo i vyšší. Je to jako obvykle: Náklady na dobyvačnou válku jsou socializovány, všichni platíme náklady a rizika války v penězích a lidských životech a kořist, pokud je úspěšná, je rozdělena mezi vyvolenou hrstku lidí, kteří nikdy nejsou spokojeni.
Ale jak zlikvidovat „kořist“ vybavenou jadernými zbraněmi? Klíčem byla a je Ukrajina. Nejen proto, že její podmanění přináší zisky evropskému a transatlantickému kapitálu. Ty nejsou nic víc než vítaný bonus. Pomalu, ale jistě, pod vedením západních vojenských sil, Ukrajinci také likvidují ruské jaderné schopnosti druhého úderu: například systémy včasného varování a radarové systémy. Cíl NATO, kterým je porazit a okupovat Rusko s minimálním rizikem, se tak blíží. Plánovači třetí světové války si však budou skutečně jisti až tehdy, až budou americké systémy protiraketové obrany na místě, kde budou moci zachytit ruské balistické střely během odpalování a odkud bude moci NATO nejefektivněji zahájit odzbrojovací úder: poblíž Charkova a na Donbasu, tedy v oblastech, o které se v současné době válka vede.
Člověk by si neměl dělat iluze: Na kolektivním Západě jsou u moci nepřátelé lidstva, kteří nebudou váhat ani s obětováním vlastního obyvatelstva. Jakmile se ruská schopnost druhého úderu sníží na „tolerovatelnou“ úroveň, zahájí jadernou válku, i kdyby to znamenalo zničení jednoho nebo dvou evropských a severoamerických měst. V očích těch, kteří jsou u moci, lákadlo zisku převažuje nad miliony úmrtí, a to i na jejich vlastní straně.
A tak se náš vlak nezadržitelně a plnou parou řítí k propasti a nikdo nedokáže s jistotou předpovědět, jak zlá třetí světová válka bude a kdo z nás ji nepřežije.
Ukrajinský lid zažívá totéž, co německý lid za druhé světové války. Je škoda, že se z mnoha knih v knihovnách nic nenaučíme.
Silně zadlužený a bezradný západ EU se bude muset ujmout úkolu obnovy Ukrajiny. To je nejhorší výsledek tohoto konfliktu. Občané EU budou muset zaplatit za všechny chyby svých vlád a za nesmyslné prodlužování konfliktu ukrajinskými despoty.
NATO, údajně obranná aliance se rozšířila na východ a přijala Finsko a Švédsko. Ale vzhledem ke změně geopolitiky chudnoucích Spojených států stojí za zkratkou NATO výrazný otazník. A tak se mění vnímání Ukrajiny na „údernou pěst“ budoucích evropských ozbrojených sil, které mají fungovat nezávisle na USA a NATO.
Zároveň političtí a vojenští činitelé s rozhodovací pravomocí v Evropě obviňují Rusko z údajných agresivních úmyslů. To rozhodně není základ, na kterém lze vést jakákoli věcná jednání. Celý západoevropský zbrojní průmysl jen čeká, až ruský voják vkročí přes hranice na Západ, aby pak získal dodatečné rozpočtové prostředky na zvýšení výroby.
Nemáme se bát spíše Ukrajiny?
Abych navázal na diskutéra ze začátku článku, který vyzývá ženy, aby se chopily příležitosti, tak musím zmínit ještě jednu starou Římskou legendu. Podle ní bylo po založení Říma Romulem a jeho bratrem Remem město osídleno převážně muži, což způsobovalo problém s pokračováním rodu. Romulus se rozhodl vyřešit tuto situaci tím, že pozval okolní kmeny, zejména Sabinské, na slavnost Consualia (připadala na 21. srpen). Během Consualií provedl Romulus znamenitý tah. Během zábavy, kdy byli Sabinští muži zaměstnáni sportovními hrami, Romulus a jeho muži zaútočili na shromážděné Sabinské ženy. Přestože se ženy bránily, mnohé byly uneseny a odvedeny do římského města. Sabinští muži, když zjistili, co se stalo, byli zděšeni a rozhodli se vzít zpět své ženy. Následovala řada bitev a konfliktů, které vyvrcholily momentem, kdy Sabinské ženy, které byly nyní vztahově spjaty s římskými muži a měly děti, vstoupily mezi bojující strany. Tyto ženy vyzvaly své otce a bratry, aby přestali bojovat, a žádaly mír.
Ženy mají od přírody silného spojence v podobě pohlavního pudu. Přesto se domnívám, že současná situace je nad jejich síly.
Zbývá vůbec nějaký pozitivní scénář?
Klíčovým předpokladem pro pozitivní scénář je rychlá a efektivní eliminace těch evropských elit, které se spoléhaly na válku a válečnou kořist. Prvním krokem k tomu je pochopení, že to nejsou naše elity v pravém slova smyslu. Nejednají v zájmu lidu; jsou připraveny obětovat miliony pro své osobní cíle. Jakou solidaritu a soucit jim tedy dlužíme?
Možná ani řešení Bořivoje Zemana, které nabídl ve filmu Šíleně smutná princezna, není marné.
