Běžný český starousedlík má obvykle jasně nastavený kompas: co je nové, to je špatné, a každá pražská náplava, co si postaví bungalov za vsí, je automaticky třídní nepřítel. Přiznám se, že jsem to léta viděl úplně stejně. Jenže pak přijde moment, kdy se rozhlédnete po rodných Kounicích, podíváte se směrem k radnici a uvědomíte si jednu krutou pravdu.
Někdy je ten otravnej ajťák s hypotékou a předplaceným Netflixem stokrát užitečnější než lokální vohnout, co tu sedí na korytě už od devadesátek.
Paní starostka a její polabský pašalík
Zkusme si to trochu rozebrat. Kounice mají úžasný potenciál. Jsme městys. Máme historii, pivovar, zámek. Jenže reálně to tu dlouhý roky vypadá, jako by se tu zastavil čas někdy v éře opoziční smlouvy.
Naše radnice v čele s paní starostkou si tu vybudovala takový malý osobní pašalík. Je to ukázkový model české komunální politiky ve stylu „já na bráchu, brácha na mě, a hlavně ať nás u toho nikdo neotravuje“. Zastupitelstvo připomíná sjezd politbyra před perestrojkou. Všechno je předem domluvené, blbý dotazy se nepřipouští a občan je vnímán jako nutný hmyz, který má akorát tak platit popelnice, psy a u voleb hodit správný lístek.
Když se něco sere, slyšíme klasické výmluvy z příručky mladého byrokrata: „Nejsou peníze. To nejde. To nedovolí kraj. To je strašně složitý.“ Roky běží, infrastruktura chátrá, doprava je průser, a jediná aktivita radnice spočívá v údržbě statu quo a ve tváření se, že dělají pro obec první poslední. Starostka tu vládne stylem osvíceného monarchy, který je hluboce přesvědčen o své nenahraditelnosti.
Nepřítel mého nepřítele pije flat white
A do tohohle lokálního Kocourkova najednou začaly proudit ty tolik proklínané náplavy. Lidi, co si tu koupili předražené parcely. Zpočátku mě srali. Pletou si náves s pěší zónou a mají zbytečně drahý psy.
Jenže tihle lidi mají jednu zásadní vlastnost: nenechají si srát na hlavu. Zjistili, že za svoje nemalé daně, které obci přinesli, nedostávají vůbec nic. Žádné služby, žádnou infrastrukturu, žádný dialog. A tak udělali to, co by místního rodáka odkojeného kounickým ležákem ani nenapadlo – začali se ptát.
Když se zformovala opozice, ať už pod hlavičkou „Kounice jinak“ nebo prostě jen jako parta nasraných sousedů, byl to pro radnici šok. Najednou na zasedání zastupitelstva nesedí jen dva chrápající důchodci, ale parta třicátníků s tablety, kteří umí číst v rozpočtu.
- Ptají se, proč se zakázky dělají takhle a ne jinak.
- Chtějí vidět smlouvy.
- Mají tu drzost požadovat od starostky koncepci rozvoje na víc než týden dopředu.
Pohled na to, jak z toho paní starostce a její suitě nabíhá žíla na čele, je k nezaplacení. Najednou zjišťují, že fráze „takhle se to tu dělalo vždycky“ na tyhle lidi nefunguje.
Léčba šokem
Místní establishment samozřejmě okamžitě spustil obranou palbu. Kňourají, že novousedlíci „narušují klid v obci“, že „nerespektují místní tradice“ a že jsou to jen potížisti. Prdlačku. Pravda je taková, že jim někdo konečně hodil vidle do jejich klidného dřívání za obecní peníze.
Z pohledu starousedlíka říkám naprosto otevřeně: Díky bohu za ně.
Je mi úplně jedno, jestli ti noví kluci a holky jezdí do práce na elektrokole a na zahradě pěstujou bio cukety. Důležité je, že jako jediní měli koule na to zvednout zadek, zorganizovat se a začít tenhle zatuchlej radniční rybníček trochu provzdušňovat. Protože to, co tu bylo doteď, nebyla tradice. To byla jen sprostá letargie a arogance moci v lokálním měřítku.
Jestli je tohle ta cena za to, že se radnice konečně probudí z kómatu, pak ty pražský náplavy klidně pozvu na pivo a to jejich sójový latté jim k tomu zaplatím ze svýho. Změna je totiž kurva potřeba.
19.07.2026 Kounický starousedlík
2 204x přečteno
