Krása kdysi patřila k nejvyšším cílům umění. Postmoderní kultura ji však postupně vytlačila ve prospěch provokace, transgrese a záměrného znesvěcování. Roger Scruton ukazuje, proč krása není pouhým estetickým potěšením, ale hlubokou lidskou potřebou, která souvisí s láskou, úctou k člověku i schopností nalézt ve světě svůj domov.
Kdybyste v jakémkoli období mezi lety 1750 a 1930 požádali vzdělaného člověka, aby popsal smysl poezie, umění nebo hudby, odpověď by zněla „krása“. A kdybyste se zeptali, jaký to má smysl, dozvěděli byste se, že krása je hodnota, která je svým způsobem stejně důležitá jako pravda a dobro, a ve skutečnosti se od nich téměř nedá odlišit. Filozofové osvícenství vnímali krásu jako způsob, jímž trvalé morální a duchovní hodnoty nabývají smyslové podoby. A žádný romantický malíř, hudebník či spisovatel by nepopřel, že krása je konečným účelem jeho umění.
V určitém období po skončení modernismu přestala krása dostávat tyto pocty. Umění se stále více snažilo narušovat, podvracet nebo překračovat morální jistoty a ocenění nezískávala krása, nýbrž originalita – ať už byla dosažena jakkoli a za jakoukoli morální cenu. Ve skutečnosti se rozšířilo podezření, že krása je jen o krok od kýče – něco příliš sladkého a neškodného na to, aby se tím vážný moderní umělec zabýval. Ve svém průkopnickém eseji „Avant-Garde and Kitsch“ (Avantgarda a kýč), publikovaném v časopise Partisan Review v roce 1939, kritik Clement Greenberg ostře kontrastoval avantgardu své doby s figurativním malířstvím, které s ní soupeřilo, a toto figurativní malířství (nejen Normana Rockwella, ale i velikány jako Edwarda Hoppera) odmítl jako derivativní a bez trvalého významu. Avantgarda podle Greenberga upřednostňovala znepokojivé a provokativní před uklidňujícím a dekorativním, a právě proto bychom ji měli obdivovat.
Hodnota abstraktního umění, tvrdil Greenberg, nespočívá v kráse, ale ve výrazu. Tento důraz na výraz byl dědictvím romantického hnutí; nyní se k němu však přidalo přesvědčení, že umělec stojí mimo buržoazní společnost a je definován v opozici k ní, takže umělecké sebevyjádření je zároveň překročením běžných morálních norem.
Tento postoj nacházíme otevřeně přijatý v umění Rakouska a Německa v meziválečném období – například v malbách a kresbách Georga Grosze, v opeře Albana Berga Lulu (milostný portrét ženy, jejímž jediným zřejmým cílem je morální chaos) a v pochmurných románech Heinricha Manna. A kult překračování hranic je hlavním tématem poválečné francouzské literatury – od spisů Georgese Bataillea, Jeana Geneta a Jeana-Paula Sartra až po ponurou prázdnotu nouveau roman.
Když krása přestala být cílem umění
Samozřejmě existovali i velcí umělci, kteří se snažili zachránit krásu před vnímaným rozvratem moderní společnosti – stejně jako se T. S. Eliot ve sbírce Čtyři kvartety pokusil znovu poskládat fragmenty, nad nimiž truchlil v díle Pustina. A byli i jiní, zejména v Americe, kteří odmítali vnímat to špinavé a transgresivní jako pravdu moderního světa. Pro umělce jako Hopper, Samuel Barber a Wallace Stevens byla okázalá transgrese pouhou sentimentalitou, laciným způsobem, jak vzbudit zájem publika, a zradou posvátného poslání umění, jímž je velebit život takový, jaký je, a odhalovat jeho krásu – tak jako Stevens odhaluje krásu „An Ordinary Evening in New Haven“ a Barber krásu Knoxville: Summer of 1915.
Ale tito velcí zastánci života nějak ztratili své místo v popředí moderní kultury. Z pohledu kritiků i širší kultury se snaha o krásu ocitla na okraji uměleckého úsilí. Vlastnosti jako provokativnost a nemorálnost, které dříve znamenaly estetické selhání, se staly znaky úspěchu; zatímco snaha o krásu se stala ústupem od skutečného úkolu umělecké tvorby. Tento proces se natolik normalizoval, že se stal kritickou ortodoxií, což nedávno vedlo filozofa Arthura Danta k tvrzení, že krása je jako cíl klamná a v jistém smyslu v rozporu s posláním moderního umění. Umění získalo jiný status a jinou společenskou roli.
Ten nejvýraznější důkaz této změny spočívá v operních inscenacích, které obyvatelům postmoderní kultury poskytují bezprecedentní příležitost pomstít se umění minulosti a skrýt jeho krásu za obscénní a špinavou masku. Všichni předpokládáme, že k tomu dojde u Wagnera, který si to „zavinil“ tím, že příliš silně věřil ve spasitelskou roli umění. Nyní se to však pravidelně stává i nevinným zprostředkovatelům krásy, jakmile se postmodernistický režisér dostane k některému z jejich děl.
Příkladem, který na mě obzvláště zapůsobil, byla inscenace Mozartovy opery Únos ze serailu z roku 2004 v Komische Oper Berlin. Libreto vypráví příběh Konstanze – ztroskotala, byla oddělena od svého snoubence Belmonta a odvezena do harému paši Selima, aby tam sloužila. Po různých intrikách ji Belmonte zachrání, k čemuž mu pomůže shovívavost paši – který s ohledem na Konstanzeinu cudnost a věrnou lásku páru odmítne vzít si ji násilím. Tento nepravděpodobný děj umožňuje Mozartovi vyjádřit jeho osvícenské přesvědčení, že milosrdenství je univerzální ctnost, stejně reálná v muslimské říši Turků jako v křesťanské říši osvíceného Josefa II. I když Mozartova naivní vize postrádá hlubší historický základ, jeho víra v realitu nezištné lásky je všude vyjádřena a podpořena hudbou. Únos ze serailu prosazuje morální myšlenku a její melodie sdílejí krásu této myšlenky a přesvědčivě ji předkládají posluchači.
Ve své inscenaci Únosu ze serailu zasadil katalánský režisér Calixto Bieito operu do berlínského nevěstince, kde Selim vystupuje jako pasák a Konstanze jako jedna z prostitutek. I během nejněžnější hudby se na jevišti hemžily souložící páry a byla využita každá příležitost k násilí, ať už s sexuálním vyvrcholením, či bez něj. V jedné scéně je prostitutka bezdůvodně mučena a její bradavky jsou krvavě a realisticky uříznuty, než je zabita. Slova i hudba hovoří o lásce a soucitu, ale jejich poselství je přehlušeno scénami znesvěcení, vraždy a narcistického sexu.
To je příklad něčeho, co je v každém aspektu naší současné kultury dobře známé. Nejde pouze o to, že umělci, režiséři, hudebníci a další lidé spojení s uměním utíkají před krásou. Kdekoli na nás krása číhá, vyvstává touha předběhnout její přitažlivost, udusit ji scénami zkázy. Odtud pramení mnoho děl současného umění, která sázejí na šoky páchané na naši chabnou víru v lidskou přirozenost – jako například krucifix naložený v moči od Andrese Serrana. Odtud pramení scény kanibalismu, rozčtvrcování a nesmyslné bolesti, jimiž současná kinematografie překypuje, přičemž režiséři jako Quentin Tarantino nemají ve svém emocionálním repertoáru téměř nic jiného. Odtud pramení i invaze rapu do popové hudby, jehož texty a rytmy hovoří o neúprosném násilí a který odmítá melodii, harmonii a jakýkoli jiný prostředek, jenž by mohl vytvořit most ke starému světu písní. A odtud pramení i hudební videoklip, který se stal samostatnou uměleckou formou a často se věnuje tomu, aby do časového úseku popové písně vtěsnal nějaký šokující nový příběh o morálním chaosu.
Tyto jevy dokumentují zvyk znesvěcování, v němž umění život neoslavuje, ale bere si ho na mušku. Umělci si dnes mohou vybudovat reputaci tím, že vytvoří originální rám, v němž vystaví lidskou tvář a hodí na ni hnůj. Co si z toho máme vzít a jak se vrátit k tomu, po čem tolik lidí touží, tedy k vizi krásy? Mluvit o „vizi krásy“ může znít trochu sentimentálně. Nemám však na mysli nějaký přeslazený obraz lidského života jako z vánočního přání, ale spíše základní způsoby, jimiž ideály a slušnost vstupují do našeho běžného světa a dávají o sobě vědět, tak jako se láska a dobročinnost projevují v Mozartově hudbě. V našem světě panuje velká touha po kráse, touha, kterou naše populární umění nedokáže rozpoznat a které se naše seriózní umění často vzpírá.
Krása jako cesta k posvátnu
Použil slovo „znesvěcení“, co přesně toto slovo znamená? Etymologicky i sémanticky souvisí se svatokrádeží, a tedy s pojmy posvátnosti a svatého. Znesvětit znamená zkazit to, co by jinak mohlo být vyčleněno do sféry posvátných věcí. Můžeme znesvětit kostel, hřbitov, hrobku; a také svatý obraz, svatou knihu nebo svatý obřad. Můžeme znesvětit mrtvolu, drahocenný obraz, dokonce i živého člověka – pokud tyto věci obsahují (a to obsahují) náznak nějaké původní posvátnosti. Strach ze znesvěcení je zásadním prvkem všech náboženství.
Vlastně právě to slovo religio původně znamenalo: kult nebo obřad určený k ochraně nějakého posvátného místa před svatokrádeží.
V osmnáctém století, kdy organizované náboženství a obřadní království ztrácely svou autoritu, kdy demokratický duch zpochybňoval zděděné instituce a kdy se šířila představa, že to není Bůh, ale člověk, kdo vytváří zákony pro lidský svět, utrpěla představa o posvátnu úpadek. Myslitelům osvícenství se zdálo jako pouhá pověra věřit, že artefakty, budovy, místa a obřady mohou mít posvátný charakter, když všechny tyto věci byly výtvorem lidské ruky. Myšlenka, že se božské zjevuje v našem světě a usiluje o naši úctu, se jevila jednak jako sama o sobě nepravděpodobná, jednak jako neslučitelná s vědou.
Zároveň však filozofové jako Shaftesbury, Burke, Adam Smith a Kant uznávali, že na svět se nedíváme pouze očima vědy. Existuje i jiný přístup – nikoli vědeckého bádání, ale nezaujatého rozjímání –, který upíráme na náš svět při hledání jeho smyslu. Když zaujmeme tento postoj, odkládáme stranou své zájmy; již se nezabýváme cíli a projekty, které nás pohánějí vpřed v čase; již se nezabýváme vysvětlováním věcí ani posilováním své moci. Necháváme svět, aby se nám sám představil, a nacházíme útěchu v tom, jak se nám jeví. To je původ prožitku krásy. Možná neexistuje způsob, jak tento prožitek vysvětlit jako součást našeho běžného hledání moci a poznání. Možná je nemožné jej začlenit do každodenního využívání našich schopností. Je to však prožitek, který zjevně existuje, a pro ty, kdo jej prožívají, má nejvyšší hodnotu.
Kdy k tomuto prožitku dochází a co znamená? Zde je příklad: představte si, že jdete v dešti domů a vaše myšlenky se točí kolem práce. Ulice a domy kolem vás ubíhají, aniž byste si jich všimli; lidé kolem vás také procházejí; do vašich myšlenek nezasahuje nic jiného než vaše zájmy a starosti. Pak se najednou z mraků vynoří slunce a paprsek slunečního světla dopadne na starou kamennou zeď vedle silnice a tam se chvěje. Vzhlédnete k obloze, kde se mraky rozestupují, a v zahradě za zdí se rozezní ptačí zpěv. Vaše srdce se naplní radostí a vaše sobecké myšlenky se rozptýlí. Svět stojí před vámi a vy jste spokojeni s tím, že se na něj prostě díváte a necháváte ho být.
Možná jsou takové zážitky dnes vzácnější než v osmnáctém století, kdy je básníci a filozofové objevili jako novou cestu k náboženství. Spěch a chaos moderního života, odcizující formy moderní architektury, hluk a ničení moderního průmyslu – to vše pro nás učinilo čisté setkání s krásou vzácnější, křehčí a nepředvídatelnější záležitostí. Přesto všichni víme, jaké to je, když nás věci, které vidíme, náhle přenesou z obyčejného světa našich tužeb do osvícené sféry rozjímání. Často se to stává v dětství, i když se to tehdy málokdy interpretuje. Stává se to v dospívání, kdy se to propojuje s našimi erotickými touhami. A stává se to i v dospělosti, byť v tlumenější podobě, a tajně utváří naše životní plány, nabízejíc nám obraz harmonie, po kterém toužíme během dovolených, při budování domova i v našich soukromých snech.
Zde je další příklad: je to výjimečná příležitost, kdy se rodina schází k slavnostní večeři. Prostíráte stůl čistým vyšívaným ubrusem, rozestavujete talíře, sklenice, chléb v košíku a několik karaf s vodou a vínem. Děláte to s láskou, těšíte se z toho, jak to vypadá, a snažíte se o dojem čistoty, jednoduchosti, symetrie a tepla. Stůl se stal symbolem návratu domů, symbolem otevřených náručí vesmírné matky, která zve své děti dovnitř. A celá tato hojnost významu a dobré nálady je nějak obsažena ve vzhledu stolu. I to je zážitek krásy, s nímž se v té či oné podobě setkáváme každý den. Jsme bytosti plné potřeb a naší největší potřebou je domov – místo, kde jsme, kde nacházíme ochranu a lásku. Tento domov dosahujeme prostřednictvím vyjádření naší vlastní sounáležitosti, nikoli sami, ale ve spojení s ostatními. Všechny naše pokusy o to, aby naše okolí vypadalo správně – prostřednictvím zdobení, aranžování, tvoření – jsou pokusy o to, abychom přivítali sami sebe i ty, které milujeme.
Tento druhý příklad naznačuje, že naše lidská potřeba krásy není pouhým nadbytečným doplňkem seznamu lidských tužeb. Není to něco, co by nám mohlo chybět a přesto bychom jako lidé byli naplněni. Je to potřeba vyplývající z našeho metafyzického stavu jako svobodných jedinců, kteří hledají své místo v objektivním světě. Můžeme se tímto světem potulovat odcizeni, plni zášti, podezíravosti a nedůvěry. Nebo zde můžeme najít svůj domov a najít klid v harmonii s ostatními i sami se sebou. Zážitek krásy nás vede po této druhé cestě: říká nám, že jsme ve světě doma, že svět je v našem vnímání již uspořádán jako místo vhodné pro život bytostí, jako jsme my.
Podívejte se na jakýkoli obraz některého z velkých krajinářů – Poussina, Guardiho, Turnera, Corota, Cézanna – a uvidíte, jak je tato představa krásy oslavována a zvěčněna v obrazech. Umění krajinomalby, jak vzniklo v sedmnáctém století a přetrvalo až do naší doby, se věnuje moralizování přírody a ukazování místa lidské svobody v řádu věcí. Neznamená to, že by krajináři zavírali oči před utrpením nebo před rozlehlostí a hrozivostí vesmíru, v němž zaujímáme tak malý kout. To ani zdaleka ne. Krajináři nám ukazují smrt a rozpad v samém srdci věcí: světlo na jejich kopcích je světlem, které slábne; omítnuté stěny Guardiho domů jsou záplatované a rozpadající se. Jejich obrazy však poukazují na radost, která se v rozkladu rodí, a na věčnost obsaženou v pomíjivém. Jsou to obrazy domova.
Není divu, že představa krásy filozofy mate. Zážitek krásy je tak živý, tak bezprostřední, tak osobní, že se zdá, jako by sotva patřil do přirozeného řádu, jak jej pozoruje věda. Přesto na nás krása září z obyčejných věcí. Je to rys světa, nebo výplod představivosti? Sděluje nám něco skutečného a pravdivého, k jehož rozpoznání je zapotřebí právě tento zážitek? Nebo je to pouhý vrcholný okamžik vjemu, který nemá žádný význam nad rámec potěšení toho, kdo jej prožívá? Tyto otázky jsou pro nás nanejvýš naléhavé, neboť žijeme v době, kdy krása upadá do stínu: temný stín výsměchu a odcizení se vkradl na kdysi zářící povrch našeho světa, jako stín Země na Měsíc. Tam, kde hledáme krásu, příliš často nacházíme temnotu a znesvěcení.Teřašní zvyk znesvěcovat krásu naznačuje, že si lidé uvědomují přítomnost posvátných věcí stejně jako kdykoli předtím. Znesvěcení je jakousi obranou proti posvátnu, pokusem zničit jeho nároky. V přítomnosti posvátných věcí jsou naše životy souzeny, a abychom tomuto soudu unikli, ničíme to, co se zdá, že nás obviňuje.
Znesvěcení lidské podoby jako popření lásky
Křesťané zdědili od svatého Augustina a od Platóna vizi tohoto pomíjivého světa jako ikony jiného, neměnného řádu. Chápou posvátno jako zjevení věčného smyslu našeho bytí v přítomném okamžiku. Zkušenost posvátna však není vyhrazena pouze křesťanům. Podle mnoha filozofů a antropologů se jedná o lidskou univerzálie. Naše životy z větší části organizují pomíjivé cíle: každodenní starosti spojené s ekonomickým uvažováním, drobné snahy o moc a pohodlí, potřeba volného času a potěšení. Jen málo z toho je pro nás zapamatovatelné nebo dojemné. Tu a tam nás však něco vytrhne z naší samolibosti a cítíme, že se nacházíme v přítomnosti něčeho nesrovnatelně významnějšího než jsou naše současné zájmy a touhy. Vnímáme realitu něčeho vzácného a tajemného, co k nám promlouvá s nárokem, který je v jistém smyslu mimo tento svět. K tomu dochází v přítomnosti smrti, zejména smrti někoho milovaného. S úctou hledíme na lidské tělo, z něhož vyprchal život. Toto již není člověk, ale „pozůstatky“ člověka. A tato myšlenka v nás vyvolává pocit tajemna. Nechceme se mrtvého těla dotknout; vnímáme ho jako něco, co v jistém smyslu nepatří do našeho světa, téměř jako návštěvníka z jiné sféry.
Tento zážitek, který je paradigmatem našeho setkání s posvátnem, od nás vyžaduje určitý druh obřadního uznání. Mrtvé tělo je předmětem rituálů a očistných úkonů, jejichž účelem není jen šťastně poslat jeho bývalého obyvatele do posmrtného života – neboť tyto praktiky provádějí i ti, kdo v posmrtný život nevěří –, ale překonat tajuplnost a nadpřirozenost mrtvé lidské podoby. Tělo je těmito rituály, které uznávají, že se od tohoto světa zároveň odlišuje, znovu začleněno do tohoto světa. Jinými slovy, rituály tělo posvěcují a tím ho očišťují od jeho zkaženosti. Stejně tak může být tělo znesvěceno – a toto je jistě jeden z hlavních aktů znesvěcení, k němuž se lidé uchylují od nepaměti, jako když Achilles v triumfu táhl Hektorovo tělo kolem trojských hradeb.
Přítomnost transcendentálního nároku nás vytrhává z našich každodenních starostí i při jiných příležitostech. Zejména jde o zážitek zamilování. I to je lidská univerzálie a je to zážitek nejpodivnějšího druhu. Tvář a tělo milované osoby jsou prodchnuty nejintenzivnějším životem. V jednom zásadním ohledu se však podobají tělu mrtvého: zdá se, že nepatří do empirického světa. Milovaná osoba hledí na milence tak, jak Beatrice hleděla na Danteho, z místa mimo tok časných věcí. Milovaný objekt vyžaduje, abychom si ho vážili, abychom k němu přistupovali s téměř rituální úctou. A z těch očí, končetin a slov vyzařuje jakási duchovní plnost, která vše obnovuje.
Básníci věnovali tomuto prožitku tisíce slov, a přesto se zdá, že žádná slova jej nedokážou zcela vystihnout. Po staletí to živilo pocit posvátna a připomínalo tak různorodým osobnostem, jako byli Platón a Calvino, Vergilius a Baudelaire, že sexuální touha není pouhou žravostí, jakou pozorujeme u zvířat, ale surovinou touhy, která nemá snadné ani světské uspokojení a vyžaduje od nás nic menšího než změnu života.
Mnohé z ošklivostí, které se v dnešním světě pěstují, odkazují právě na ty dva zážitky, které jsem vyzdvihl. Tělo v agónii smrti; tělo v agónii sexu – tyto věci nás snadno fascinují. Fascinují nás tím, že znesvěcují lidskou podobu, tím, že ukazují lidské tělo jako pouhý předmět mezi předměty, lidského ducha jako zastíněného a bezmocného a lidskou bytost jako přemoženou vnějšími silami, nikoli jako svobodný subjekt vázaný morálním zákonem. A právě na tyto věci se zdá, že se soustředí umění naší doby, které nám nabízí nejen sexuální pornografii, ale i pornografii násilí, která redukuje člověka na kus trpícího masa, které je ubohé, bezmocné a odpudivé.
Všichni máme touhu uniknout nárokům odpovědné existence, v níž se k sobě navzájem chováme s úctou a respektem. Všichni jsme pokoušeni představou těla a touhou přetvořit člověka v čisté tělo – v automata, poslušného mechanickým touhám. Abychom však tomuto pokušení podlehli, musíme nejprve odstranit jeho hlavní překážku: posvátnou povahu lidské podoby. Musíme poskvrnit zážitky – jako je smrt a sex –, které nás jinak odvádějí od pokušení směrem k vyššímu životu oběti. Toto úmyslné znesvěcení je také popřením lásky – pokusem přetvořit svět, jako by láska již nebyla jeho součástí. A to je jistě nejdůležitější charakteristika postmoderní kultury: je to kultura bez lásky, odhodlaná vykreslovat lidský svět jako nemilovatelný. Moderní divadelní režisér, který plenuje Mozartova díla, se snaží vytrhnout lásku z jejich samého jádra, aby tak potvrdil svou vlastní vizi světa jako místa, kde jsou skutečné pouze rozkoš a bolest.
Via positiva: návrat ke kráse
To naznačuje jednoduchý lék, a tím je odolat pokušení. Místo znesvěcování lidské podoby bychom se měli znovu naučit ji uctívat. Z urážek, jimiž na krásu útočí ti – jako Calixto Bieito –, kteří ji nedokážou snést, totiž nelze získat absolutně nic. Ano, můžeme neutralizovat vysoké ideály Mozarta tím, že jeho hudbu odsuneme do pozadí, aby se stala pouhým doprovodem nelidského karnevalu sexu a smrti. Co se z toho ale naučíme? Co tím získáme, pokud jde o emocionální, duchovní, intelektuální či morální rozvoj? Nic, kromě úzkosti. Z tohoto druhu znesvěcení bychom si měli vzít ponaučení: ve snaze ukázat nám, že naše lidské ideály jsou bezcenné, se samo ukazuje jako bezcenné. A když se něco ukáže jako bezcenné, je čas to zahodit.
Iz toho je tedy zřejmé, že kultura přestupků nedosahuje ničeho jiného než ztráty, v níž se vyžívá: ztráty krásy jako hodnoty a cíle. Proč je však krása hodnotou? Je to prastarý názor, že pravda, dobro a krása se nakonec nemohou dostat do rozporu. Možná, že degenerace krásy v kýč pramení právě z postmoderní ztráty pravdivosti a s ní i ze ztráty morálního směřování. To je poselství raných modernistů, jako byli Eliot, Barber a Stevens, a je to poselství, kterému musíme naslouchat.
Abychom mohli plně čelit zvyku znesvěcování, musíme znovu objevit afirmaci a pravdu života, bez nichž nelze uměleckou krásu uskutečnit. Není to snadný úkol. Podíváme-li se na skutečné apoštoly krásy naší doby – mám na mysli skladatele jako Henri Dutilleux a Olivier Messiaen, básníky jako Derek Walcott a Charles Tomlinson, prozaiky jako Italo Calvino a Aleksandr Solženicyn –, okamžitě nás zaujme nesmírná dřina, studijní izolace a smysl pro detail, které charakterizují jejich řemeslo. V umění si krásu musíme vysloužit, ale práce se stává těžší, protože samotný hluk znesvěcení – nyní zesílený internetem – přehlušuje tiché hlasy šeptající v samém srdci věcí.
Jednou z možností je hledat krásu v jejích jiných, všednějších podobách – v kráse klidných ulic a veselých tváří, v přírodních objektech a přívětivých krajinách. I na tyto věci lze házet špínu, a je to znakem druhořadého umělce, když se vydává touto cestou, aby upoutal naši pozornost – via negativa znesvěcení. Je však také možné vrátit se k obyčejným věcem v duchu Wallace Stevense a Samuela Barbera – ukázat, že se v nich cítíme jako doma a že naše životy zvelebují a ospravedlňují. Taková je zarostlá stezka, kterou nám kdysi proklestili raní modernisté – via positiva krásy. Zatím není důvod si myslet, že bychom ji měli opustit.
Publikováno v magazínu City Journal
Konzervativní noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
