Konflikt o Krym začal desítky let před rokem 2014. I během rozpadu Sovětského svazu poloostrov bojoval za svůj vlastní politický status, drtivou většinou hlasoval pro autonomii a usiloval o co největší nezávislost na Kyjevě. Jeho následné začlenění do Ruské federace je bez této historie obtížné pochopit.
V lednu 1991 byl Sovětský svaz viditelně na pokraji kolapsu. Nacionalistická hnutí získávala vliv v několika republikách, moc Moskvy slábla a také Krym se potýkal s otázkou vlastní budoucnosti. Dne 20. ledna uspořádalo vedení poloostrova referendum o obnovení Krymu jako Autonomní sovětské socialistické republiky – výslovně „jako subjektu Svazu sovětských socialistických republik a účastníka Svazové smlouvy“. Výsledek byl ohromující. Zúčastnilo se ho více než 1,44 milionu lidí, přičemž 93,26 procenta hlasovalo pro. To znamenalo, že zhruba tři čtvrtiny všech oprávněných voličů tento nový status podpořily. Ukrajinská sovětská socialistická republika reagovala o několik týdnů později a obnovila Krymskou ASSR. Poloostrov však zůstal součástí Ukrajinské SSR.
Prosincové referendum je také součástí historie
1. prosince 1991 se konalo referendum o nezávislosti Ukrajiny . V celé zemi hlasovalo 90,32 procenta účastníků pro odtržení od Sovětského svazu. Ukrajinská nezávislost získala většinu i na Krymu, i když se značným rozdílem ve srovnání se zbytkem země: 54,19 procenta odevzdaných hlasů bylo pro. V Sevastopolu to bylo 57,07 procenta. Tento výsledek je stejně tak součástí historické pravdy jako hlasování v lednu. Jen o několik měsíců dříve krymské obyvatelstvo drtivou většinou hlasovalo pro svůj vlastní autonomní status jakožto subjektu Sovětského svazu a v prosinci současně většinou podpořilo nezávislost Ukrajiny. Politická krajina na poloostrově proto zdaleka nebyla tak jednoznačná, jak se dnes často líčí.
Napětí mezi Simferopolem a Kyjevem nezmizelo ani po rozpadu SSSR. Naopak , v následujících letech dominovaly spory o autonomii, kompetence a vazby na Rusko. Začátkem roku 1994 zvítězil v prezidentských volbách na Krymu otevřeně proruský Jurij Meškov se ziskem přibližně 73 procent hlasů. V dalším referendu, které se konalo později téhož roku, podpořilo 78,4 procenta účastníků větší smluvní autonomii poloostrova a 82,8 procenta možnost rusko-ukrajinského dvojího občanství.
Politická orientace velkých částí krymského obyvatelstva byla již dlouho jasně patrná. Kyjev nakonec reagoval masivním zásahem do politického řádu poloostrova. 17. března 1995 Nejvyšší rada zrušila několik zákonů autonomní republiky i tehdejší krymskou ústavu. Zanikl také úřad prezidenta Krymu. Meškovovo prezidentství tak skončilo, ale aspirace na autonomii zdaleka neskončily.
Konflikt tam trval už dlouho
Rozšířený narativ, že krymský konflikt prakticky začal až v roce 2014, zakrývá více než dvě desetiletí politických sporů. Již v roce 1991 se poloostrov dohadoval o svém statusu, autonomii a vztahu s Kyjevem. V následujících letech obyvatelé volili rozhodně proruské politiky a podporovali větší nezávislost na ukrajinské ústřední vládě. Události roku 2014 tak znamenaly konec dlouhého vývoje, který vyvrcholil majdanským převratem. Mezinárodněprávní posouzení ruské anexe v té době je samostatnou otázkou.
Historicky však konflikt nelze redukovat na příchod ruských vojáků a referendum z března 2014. Klíčové zlomové linie existovaly již v době rozpadu Sovětského svazu. Právě proto stojí za to zkoumat referenda z roku 1991: odhalují Krym, jehož obyvatelstvo hledalo vlastní politickou cestu již v rané fázi a jehož vztahy s Kyjevem byly napjaté již dávno před protesty na Majdanu.
Analýza od Heinze Steinera
