Úplně jsem v pořadu zapomněl uvést, že se též jezdilo do kapitalistických zemí, tam ovšem díky peněžnímu odpojení zemí RVHP od kolektivního západu bylo nutné buď zaručit, že Váš pobyt tam bude někým hrazen = např. příbuznými, známými nebo v případě zájezdu třeba Čedokem. Jinak jste museli čekat na tzv. devizový příslib a kdo chtěl být hógo fógo, dokoupil si načerno tzv. valuty (=západní peníze) od vexláka a musel je pašovat. My jsme např. měli příbuzné v Rakousku anebo členové naší rodiny jezdili do Západního Německa s pěveckým sborem atp. Stejně jako jezdil každoročně do Francie známý naší rodiny – herec a spisovatel p. Miroslav Horníček – stejnou Škodou Oktávií jako my a bydlel tam u známých v Provance. Vyslovení nepřátelé a rozvraceči socialismu nebo trestní recividisté pas nedostali, ti první, aby na západě nepekli kukle a ti druzí, aby tam nedělali ostudu. Bylo ale též možno jen do socialistických zemí jet na občanku, ke které jste si vy žádali tzv. výjezdní doložku. Ta ale platila jen po předem domluvenou dobu. Nutno dodat, že lidé, co tajně zdrhali na „západ“ byly kromě nenáviděčů socialismu z velké většiny ti, kterým zde hrozilo vězení za drogy, loupeže, a jiné závažné trestné činy, takže to risknuli, protože neměli co ztratit, leda získat, protože „západ“ s otevřenou náručí vítal každého lotra – prokazatelného škodiče socialismu
Upoutávka:
Zde jeden z našich pobytů v Jugoslávii, kde jsme bydleli v podnájmu (dnes se kapitalisticky říká penziónu), na terase s výhledem na moře a s vinným přístřeším. Ve flašce je rozdělaný šumák = pomerančová nebo citrónová limonáda – tehdy za 0,20 Kčs, stejně jako tehdy stála sada bonbónů LIPO, které jsme si u nás kupovali za 25 haléřové mince, obvykle zapadlé do roštu v telefonní budce (pro takový pakatel za volání se nikdo dospělý nenamáhal sehnout) a ještě nám 5 haléřů zbylo. Po 10x ušetřených 5 hal. šlo za 0,50 Kčs koupit např. zmrzlinu.
