Od renesančních žalozpěvů po moderní posedlost inovací. Teolog Ephraim Radner v hluboké osobní eseji varuje před dnešní „kulturou otcovražd“, která v honbě za originalitou popírá své učitele a otce.
Nedávno jsem se naučil nové slovo: déploration. Je to francouzský výraz, pocházející přímo z latiny, který znamená „nářek“. Jako označení pro konkrétní hudební žánr to pro mě však bylo něco nového.
Na tento význam slova „nářek“ jsem narazil při výzkumu díla několika francouzsko-vlámských skladatelů pozdního středověku a renesance: Gillese de Binse zvaného Binchois (cca 1400–1460), Johannese Ockeghema (cca 1410/1425–1497), Josquin des Prez (cca 1450/1455–1521) a Nicolas Gombert (cca 1495–1560). Ockeghem složil déploration pro svého učitele Binchoise a ostatní skladatelé rovněž napsali lamentace pro své vlastní učitele. Mistr a žák, v řetězci generací, z nichž každý oplakává a oslavuje svého mentora. Vědomé použití převzatého materiálu – každý cituje předchozí žalozpěv svého učitele jako způsob, jak zdůraznit nástupnictví – z toho činí skutečný řetězec, nikoli jen formální stylistický prostředek, který se opakuje, ale nemá žádnou souvislost. Žasnu nad touto nepřetržitou tradicí vyzdvihování tvůrčího rodokmenu, ať už v lítosti, nebo v radosti. Tyto pocty hudebním rodokmenům jsou samá mistrovská díla.
Oidipus v univerzitní aule
Linie mistr–žák se dá najít i v dnešním akademickém světě, i když čím dál méně. Existuje tradice festschrift, která spočívá ve shromáždění esejí kolegů a bývalých doktorandů do jednoho svazku, aby se tak připomněly úspěchy významného vědce. Vydavatelé však tento druh sbírek nemají v oblibě a vědci se o tento žánr zajímají čím dál méně. Většinou již vymizel.
Nejsem si jistý, zda někdo dokáže vysledovat své intelektuální dědictví dále než o jednu, možná dvě generace. Mohu oslavit George Lindbecka jako svého mentora a za ním snad Roberta Calhouna, ale po něm už je vše zahaleno mlhou. Dnešní akademici jsou poháněni spíše potřebou popírat a inovovat než pokračovat v díle svých učitelů. Ve své slavné knize The Anxiety of Influence sleduje Harold Bloom vliv učitele či vzoru na spisovatele a takový „vliv“ vykresluje jako opak déploration. Bloom oslavuje tvůrčí napětí, které vychází z oidipovské vražednosti. Možná neexistuje žádná skutečně „originální“ báseň, ale snaha o tento ideál je tou, která zkrvavila jak otce, tak syna.
Zakázaná pravda o tyranii rodičů a cenzura, kterou doporučoval už Platón
Existuje dobrý důvod, proč se považovat za obyvatele éry otcovražd. Uvědomuji si, že toto označení je příliš silné, ale kontrast s rodinnými ozvěnami déploration v ušlechtilé linii skladatelů, jejichž hudba mě okouzlila, je markantní.
Freud čerpal ze studnice znepokojivé rodinné ambivalence ve svých teoriích o dítěti, které zabíjí rodiče. Před Oidipem existoval Hesiodův prapůvodní příběh o bozích. V jeho Theogonii Uranovo týrání vyprovokuje Kronose, aby ho vykastroval; Kronosova tyranie (pohlcení vlastních dětí) vyprovokuje Dia, aby ho svrhl. Platon ve druhé knize Státu vyzdvihuje právě tyto příběhy jako ty, které je třeba ve vzdělávání strážců cenzurovat – ne proto, že by básníci lhali, ale proto, že pravda je příliš nebezpečná na to, aby byla sdělována mladým. „Pokud je to možné,“ radí Sokrates, „měly by být raději pohřbeny v tichosti.“
Tato obava z pokušení k otcovraždě ovlivňovala velkou část antické tradice až do raného novověku. Jsme si vědomi hrůzné krutosti, kterou mohou otcové (a matky) páchat na svých dětech. Přesto spisovatelé jako Cicero a Seneca, či křesťanští teologové jako Chrysostomos, přistupují k této realitě s cílem nikoli svrhnout rodiče, ale napravit jejich vášně.
Rada svatého Pavla je univerzálním vyjádřením: „A vy, otcové, nedrážděte své děti k hněvu, ale vychovávejte je v kázni a napomínání Páně“ (Ef 6,4) a „Otcové, nedrážděte své děti k hněvu, aby neztrácely odvahu“ (Kol 3,21). Základem těchto praktických rad ohledně otcovské výchovy je všeobecné Boží přikázání: „Cti svého otce i svou matku“ (Ex 20,12), který Ježíš zdůraznil jako Boží vlastní příkaz (Mt 15,4) a který je podle svatého Pavla „prvním přikázáním s příslibem“ (Ef 6,2–3), a to naděje „dlouhého života“ a jeho tvůrčí kontinuity. Ačkoli to má konkrétní, fyzický význam, vztahuje se to také na život mysli a ducha.
Syn nemůže tvořit bez otce. Stvoření syna není ničím jiným než pokračováním otcových energií. Tento tvůrčí proud sahá až k dědečkovi a pradědečkovi. Toto dílo samozřejmě není pouze otcovské. Ženy předávají své umění a matky a babičky předávají své vlastní dědictví lásky a moudrosti. Vzpomeňme si na filozofickou linii Husserl–Heidegger–Arendt–Young-Bruehl a její skryté prostředníky.
Vy i já jsme pokračovateli, nikoli novými liniemi vznikajícími z ničeho. Zároveň však nemůžeme říci, že jsme „pouze“ pokračovateli, neboť nejsme „jen“ zvířaty předávajícími geny. Spíše máme tu výsadu být součástí samotného stvoření, Božího díla rodiny, vztahů, rozhovoru, lidského života. Jak slavné je, že jsem dítětem svých rodičů! To platí pro mé tělo, mou řeč, mé myšlenky, mé zápisky. Liším se od těch, kteří tu byli přede mnou. Ale ten rozdíl je pouze jedním z aspektů tohoto uceleného daru, podřízeným a zodpovědným vůči němu.
Tento dar byl v naší době, kdy se páchají otcovraždy, přetvořen a do jisté míry popřen. V předmoderních projevy smutku se smrt učitele, mecenáše nebo otcovské postavy oplakává spíše v rámci morálního řádu než psychologického. Zemřelý zaujímá hierarchickou pozici nad truchlícím. To, co se ztratilo, je zdroj ctnosti, moudrosti a kontinuity; truchlící dluží loajalitu, vděčnost a veřejné uznání. Tento vztah patří do stabilní mezigenerační struktury a samotný nářek poučuje živé o správných pocitech a chování. Smutek se stává centripetálním, dostředivý, vtahuje truchlícího zpět do zděděné architektury společenského řádu a nevyjadřuje „tato osoba formovala můj vnitřní život“, ale „tato osoba udržovala řád, který formuje nás všechny“.
Moderní pocty naproti tomu fungují na základě psychologické a individualizující gramatiky. Upřednostňují vnitřní prožitky, uznávají osobní pocity, zacházejí s tímto vztahem spíše jako s jedinečným než jako s hierarchickým, představují zesnulého jako někoho, kdo utváří identitu jednotlivce, nikoli jako někoho, kdo hraje roli v uspořádaném kosmu, a často se brání představám o kontinuitě tím, že kladou důraz na utváření sebe sama nad tradicí. Tento smutek je odstředivý, tlačí truchlícího ven k osobní sebedefinici a nevyjadřuje: „Zdědím tvé místo“, ale v nejlepším případě (a často ani to ne): „Pomohl jsi mi stát se tím, kým jsem já.“
Vzpoura proti otcově matematice, která skončila v klavírním objetí
Přiznávám, že mi trvalo dlouho, než jsem pochopil požehnání dědictví a jeho souvislosti, a tím i přijal dar svého rodového původu. Jak těžké je naučit se opravdovému „truchlení“! Při nedávné cestě do východní Evropy jsem navštívil Hudební akademii Franze Liszta v Budapešti, jednu z nejvýznamnějších konzervatoří světa. Po chvilce zamyšlení jsem si uvědomil něco pozoruhodného: jako mladý teenager jsem studoval hru na klavír u maďarského uprchlíka z 30. let, Josepha Weingartena. Ten zase studoval na Lisztově akademii u velkého pedagoga a skladatele Ernsta von Dohnányiho.
Dohnányi studoval u Istvána Thomána, který byl Lisztovým nejoblíbenějším žákem. Můj hudební život, jakkoli omezený, byl plodem samotného Liszta. A jaký to byl úžasný plod: plnost radosti z poslechu a hraní, vtažení do světa všech mých předků a jejich duší, ať už rozrušených či klidných, v melodii a deklamaci.
Byl to další Maďar, spisovatel Frigyes Karinthy, který v povídce nazvané „Řetězy“ jako první přednesl dnes populární teorii „šesti stupňů odloučení“ – myšlenku, že všichni lidé jsou propojeni nanejvýš šesti zprostředkujícími sociálními vazbami. Jde o podobnou myšlenku, byť jen povrchně. Chci tím naznačit, že vděčnost vůči předchozím generacím je jádrem zdraví naší duše a tvůrčí energie.
Tato pravda mi dlouho unikala. Brzy jsem ztratil zájem o matematiku a její hádankové záhady jsem většinou odmítal. Do jisté míry bylo toto odvrácení se i odcizením od mého otce, jehož život byl spjat s takovými záhadami aplikovanými na ekonomickou teorii, která mu byla drahá.
Můj otec plakal nad smrtí svých učitelů, protože věděl, že stojí na ramenou obrů. Tuto linii mohl vysledovat zpět, přes svého školitele doktorského studia Jacoba Marschaka a poté přes Emila Lederera, až k velkému zakladateli „rakouské školy“ ekonomie, Carlu Mengerovi.
Tehdy jsem tomu nerozuměl. Nerozuměl jsem mu, ani jeho vášním. Avšak s přibývajícím věkem se ve mně otec i jeho vášně vynořily, a to nikoli v podobě lítosti a přízračnosti, ale jako božské světlo. Ekonometrie možná nemá mnoho společného s pojmy, s nimiž pracuji já ve svém psaní. Ale pokud píšu o lidské osobě jako o Božím činu tvůrčí milosti, je to jistě právě proto, že jsem dítětem rodiče a žákem učitele, z nichž každý obdržel svůj život od někoho jiného.
Toto radostné uznání se pohybuje v mnoha rovinách: rodičovství, profesionální práce, umění, manželské spojení (rodina mé ženy), přátelství. Je to uznání, které vzniká v aktu přijetí, nikoli odmítnutí. Svět je mnohem bohatší díky šťastnému klidu společného života, než kdybychom se od sebe odtahovali: bohatší na lásku, bohatší na krásu, bohatší na pravdu.
Ockeghem oplakává svého učitele Binchoise: „Smrti, svým šípem jsi zranila otce radosti, rozvinula jsi svůj prapor nad Binchoisem, vzorem dobroty… modli se za jeho duši.“ Modlitba je velký protijed proti hněvu, vzor vděčnosti. My všichni jsme creatio ex traditine – stvoření z tradice, z rozhovoru, z daru, který nám byl předán, abychom jej opatrovali, transformovali a s vděčností předali dál.
Ephraim Radner je významný americký anglikánský teolog, spisovatel a emeritní profesor historické teologie na Wycliffe College při Torontské univerzitě. Text je jeho hluboce osobní esejí, publikovanou v renomovaném konzervativním ekumenickém časopise First Things
Konzervativní noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
