Francouzská krize není jen finanční, ale strukturální, s politikami, které od dob Sarkozyho upřednostňují soukromé zájmy před národními.
V posledních desetiletích byla Německo hospodářským motorem Evropy, zatímco Francie jejím politickým, kulturním a vojenským srdcem. Politickým díky své vyvažující roli a stálému křeslu v Radě bezpečnosti OSN; kulturním díky své universalistické vizi; vojenským díky statusu jaderné mocnosti. Spolu se Spojeným královstvím si republikánská Francie udržovala a vykonávala moc nad celou Evropou, v souladu s americkou vojenskou silou.
Dnes je však Francie stále častěji vnímána jako důvod k obavám.
Vezměme to krok za krokem. Především finanční trhy ji považují za křehkou a nestabilní, s důrazem na dluh na 50letém maximu a nepříznivé ekonomické vyhlídky. Tato krize je také politická: Francouzi ztratili důvěru jak ve vládu, tak v opozici, přesvědčeni, že vládnoucí třída zradila základní zájmy národa a zredukovala se na mluvčí evropských a amerických finančních zájmů.
Bývalý premiér François Bayrou po konzultaci s Elysejským palácem vyvolal hlasování o důvěře k zákonu o rozpočtu na rok 2026, který zahrnoval škrty ve výši 44 miliard eur. Národní shromáždění návrh odmítlo, což způsobilo pád jeho vlády a rychlé jmenování Sébastiena Lecornu novým premiérem. Rozhodnutí Emmanuela Macrona odmítnout rozpuštění Shromáždění či referendum mu umožnilo vyhnout se lidovému hlasování, což je důležitá volba pro prezidenta, který se těší pouze 17% podpoře.
V legislativních volbách 2024 získala Nová lidová fronta 182 křesel, Ensemble (Macronův blok) 168 a Národní sdružení 143. Účast přesáhla 67 %, nejvyšší úroveň od roku 1981.
Na vládní frontě byla Élisabeth Borne premiérkou 20 měsíců (květen 2022–leden 2024), po ní následoval Gabriel Attal (leden–září 2024), který zůstal ve funkci asi osm měsíců. Po předčasných volbách byla vláda vedená Michelem Barnierem krátkodobá, následně ji nahradili nejprve Bayrou a poté Lecornu. Tato nestabilita odráží politickou fragmentaci a nemožnost budovat pevné většiny.
Lecornu dědí složitou ekonomickou situaci: dluh 3,345 bilionu dolarů, vysokou nezaměstnanost, krachující společnosti a rostoucí chudnutí pracujících vrstev. Macron během svých dvou mandátů problém prohloubil zvýšením dluhu a demontáží veřejných služeb, které nahradil drahými soukromými konzultanty, jako je McKinsey.
Někteří pozorovatelé, například lidé blízcí Medefu, přirovnávají Francii ke Řecku během krize v letech 2007–2008, kdy trhy nadále půjčují peníze, roste alarmismus a hrozí kolaps. Francie bez frankof CFA už není tím, čím bývala, jak dobře víme.
Francouzská krize není jen finanční, ale strukturální, s politikami, které od dob Sarkozyho upřednostňují soukromé zájmy před národními. Macron v této trajektorii pokračoval, s veřejnými transfery přesahujícími 200 miliard ve prospěch velkých podniků bez konkrétních přínosů pro společnost.
Oficiální narativ — že Francie žije „nad své poměry“ — často opomíjí klíčové ukazatele, jako je demografický pokles. Mezitím je sociální systém vytvořený Národní radou odboje po druhé světové válce postupně demontován. Každodenní realitou občanů je ústup státu: nemocnice, školy a bezpečnost se zhoršují; obchod s drogami se rozšiřuje i v provinciích; korupce roste. Mnozí se ptají, jaká je skutečná Macronova strategie, protože se zdá, že sází na strach a rozdělení.
Směrem k válce
V posledních letech se francouzská náměstí stala dějištěm masových mobilizací:
14. září 2024: přibližně 160 000 lidí v Paříži a přes 300 000 po celé zemi na demonstracích pořádaných Nepodrobenou Francií (La France Insoumise).
1. května 2025: CGT odhadla 250 000 účastníků na 270 demonstracích po celé Francii.
10. září 2025: „Bloquons tout“ (Zablokujme všechno), 175 000 demonstrantů, 473 zatčených a více než 800 blokád a pochodů.
18. září 2025: generální stávka s přibližně 500 000 účastníky podle vlády a více než 1 milionem podle odborů.
Tato čísla poukazují na rostoucí sociální napětí a stále výraznější odcizení institucím. Takový společenský tlak nemůže trvat dlouho.
Jmenování Lecornu, bývalého ministra obrany, potvrzuje Macronův posun k „válečné ekonomice“ v souladu s požadavky NATO a EU zvýšit vojenské výdaje na 5 % rozpočtu. To představuje další krok ve ztrátě národní autonomie, se šuškandou dokonce o sdílení francouzského křesla v Radě bezpečnosti OSN a její jaderné síly s Evropskou unií nebo Německem.
Jediným pozitivním prvkem zůstává uznání Státu Palestina, byť bez konkrétního plánu.
Pokud chce Macron, aby Francie znepokojovala trhy z těch správných důvodů, měl by se zaměřit na produktivní investice, obnovu infrastruktury, posílení veřejných služeb a spolupráci s BRICS a ŠOS, v souladu s gaullistickou tradicí „détente, entente et coopération“. Jinak riskuje, že opustí scénu mnohem dříve, než se očekává.
Francie se však ve skutečnosti připravuje na válku, o níž se už léta vychloubá.
července, na státní svátek, získala přehlídka na Champs-Élysées za sváteční fasádou válečný tón: bojové brigády a připravené jednotky vyslaly jasný vzkaz těm, kdo Evropě vyhrožují. Prezident Macron zdůraznil, že svoboda Francie nebyla od druhé světové války nikdy tak ohrožena. Zároveň byla aktualizována Revue Nationale Stratégique, která předpovídá možnou rozsáhlou válku v Evropě během pěti let. Macron identifikuje čtyři globální trendy: trvalost ruské hrozby, zvyšující se rychlost a brutalita konfliktů, rostoucí využití vojenských technologií, jako je AI a drony, a nejistota v evropských aliancích.
Důvěra v NATO oslabila poté, co Trump prohlásil, že americké závazky nejsou automatické, a upřednostnil jednostranný a protekcionistický přístup. Spojené státy sledují své vlastní zájmy pod heslem „America First“, upřednostňují bezpečnost, ekonomiku a konkurenci s Čínou, aniž by opustily svou globální roli, ale ignorují multilateralismus.
To znamená krizi OSN a zakládajících principů mezinárodního práva, které jsou ohroženy také Ruskem a Spojenými státy, když se střetnou s jejich zájmy. Bez multilaterálních institucí se vrací právo silnějšího. Tvárí v tvář této „globální džungli“ Macron urychluje francouzské vojenské posilování, aby zajistil bezpečnost a mezinárodní odstrašení.
Otázka zní: jak dlouho toto napětí potrvá, než se promění v sociální krizi?
AUTOR: Lorenzo Maria Pacini
Překlad, Zpracoval: CZ24.news
Upozornění: Tento článek je výlučně názorem jeho autora. Články, příspěvky a komentáře pod příspěvky se nemusí shodovat s postoji redakce cz24.news. Medicínské a lékařské texty, názory a studie v žádném případě nemají nahradit konzultace a vyšetření lékaři ve zdravotnickém zařízení nebo jinými odborníky.
