Hloupost nenosí uniformu. Nepozná se podle oblečení ani podle tváře. Cestovatel Ladislav Větvička to v předchozí části rozhovoru popsal přesně. „Když sedíš v hospodě a s někým se bavíš, tak to poznáš velice rychle,“ řekl. Na ulici podle něj nepoznáte nic. „Vypadají jako normální lidé, jako ty a já,“ dodal. Hloupost je neviditelná. Dokud nepromluví. Rozhovor je pro našeho hosta hlavním pracovním nástrojem. Mluví s lidmi od Užhorodu po Kavkaz. Na Ukrajinu jezdí i v době války, jen letos tam byl už čtyřikrát. A k tomu čte desítky zahraničních zdrojů, aby viděl věci z více stran. Ale rozhovor nic nenahradí, kdo chce hlupáka poznat, musí se s ním nejdřív dát do řeči.
Martina: Kdysi jsme se spolu bavili o tom, že když tě někdo uráží na Facebooku, tak ho prostě nemilosrdně vyhodíš. Já to nedělám, nějak se tím tužím, nebo je to nějaký druh masochismu, byť pravdou je, že negativní přenos je vždycky silnější, a tyto nenávistné komentáře dokážou mnohdy diskusi zkrátka obrátit.
Ale řekni mi, jak odhadneš, že nějaký člověk už je ve svém hlupáctví nebo ve své omezenosti tak ukotven, že jakákoliv diskuse, jakákoliv edukace ztrácí smysl? Myslím, že to je velmi důležité, protože se pořád bavíme o tom, jak je potřeba dialog, ale když k tomu dodám svůj postřeh, tak já už také někdy toužím po dialogu jenom s těmi lidmi, kteří o daném problému něco alespoň elementárně vědí, a nemají jenom nějaký pocit.
Ladislav Větvička: To je jednoduché: dialog s debilem neexistuje. S debilem nemůžeš diskutovat. To je základní princip, kdy oni nikdy nedají najevo, že by o něčem přemýšleli, že by diskutovali, že by byli schopni změnit svůj názor. Já chápu, že někdo má na věc opačný úhel pohledu, třeba na základě toho, že v dané zemi nebyl, takže o tom smýšlí jinak. To je naprosto v pořádku a taková diskuse je vždycky velice přínosná. Ale v okamžiku, kdy někdo přijde do diskuse a začne ostatní účastníky diskuse napadat způsobem, kdy vidíš, že to, co dělají, je naprostý nesmysl, tak sem nepatří žádná demokracie, a tito lidé okamžitě patří ven.
A já je likviduji, nebo jsem to dělal kdysi, tři, čtyři roky zpátky, ale dneska už to není potřeba, protože jich není moc, mají různé účty a nejrůznějšími metodami napadají jiné názory. Když to dělají smysluplně, má to hlavu a patu, tak samozřejmě tito lidé do diskuse patří. Ale v okamžiku, kdy přijde člověk a začne diskusi rozbíjet, tak je to stejné, jako kdyby přišel baníkovec do sparťanské hospody, sedl si ke sparťanskému stolu a začal povídat o tom, že sparťané jsou idioti. To nejde. Takový člověk bude okamžitě z hospody vyhozen, a pokud nebude naprosto zlikvidován, tak může být rád, že odtamtud odejde.
Když kdysi dávno, za první republiky, byla hospoda, tak se tam také scházeli lidé, kteří si rozuměli a měli si co říct. Byli to zemědělci, kteří byli u jednoho stolu. Byl to nějaký obuvník, který si sedl k nějakému stolu. Byla to místní inteligence, to znamená starosta, nějaký chlap, který dělal kostelníka, a učitelé, kteří většinou seděli u jednoho stolu, a prostě to fungovalo. A dneska si lidi myslí, že přijdou někam do diskuse, do cizí diskuse, pod cizí příspěvky, a začnou ostatním lidem nadávat. To prostě nejde.
Martina: Ty jsi ale oblíbeným cílem útoků různých takzvaných fact-checkerů. A navzdory tomu, že se naši posluchači mohou dočíst, že se opravdu mnoho, mnoho tvých predikcí naplnilo, je ti to stejně takzvaně houby platné. Protože už ve své „Kronice koronového podfucku“ jsi predikoval spoustu věcí, které se naplnily, nebo to byly predikce stran války na Ukrajině, a můžeme pokračovat, a stejně je ti to jedno, pořád jsi dezinformátor. Nemáš už z toho někdy pocit osobního zmaru?
Ladislav Větvička: Ne, nemám. Navíc mi nikdo neříkal, že jsem dezinformátor. Sem tam nějaký pitomec, když se třeba vrátím ze severního Kavkazu a dám tam fotky z Dagestánu, z Čečenska nebo ze Soči, napíše, že jsem proruský. Ale nevím, proč bych měl být proruský nebo proč bych měl být proukrajinský, když jsem byl letos čtyřikrát na Ukrajině a píšu o tom, co se mi tam líbí, a píšu o tom, co se mi tam nelíbí, a je mi víceméně ukradené, co si lidé o mně myslí. A jestliže jsem dezinformátor, tak ať napíše, v čem a co konkrétně jsem nenapsal tak, jak si asi oni představují, že by to mělo být. Jestli si myslí, že se to liší od zpráv České televize, tak tomu rozumím, to chápu.
Ale předpokládám, že když někdo vjede třeba do Polska, ukáže z této země 20 obrázků a popíše své zkušenosti, tak přece nikdo nenapíše, že je propolsky smýšlející člověk. Já píšu o tom, co se mi tam líbí a co bych chtěl, aby bylo v Česku – třeba fungující dálnice bez dálničních známek – a taky napíšu, co se mi tam nelíbí a co bych nechtěl, aby bylo v Česku. A to je asi tak všechno. Takže já se těmito lidmi víceméně nezabývám a jejich názory neřeším, pokud nemají opravdu nějakou platnost, relevanci. A pokud nemají k diskusi co přidat a čím přispět, tak co s nimi chceš dělat?
Švejk neoslavuje blbost, ukazuje jediný způsob, jak přežít dobu, se kterou už jinak nic nenaděláte
Martina: Když se znovu vrátím k tvé tezi, že učit hlupáka je jako léčit mrtvého, tak mi vytanulo, že my máme v naší literatuře světový unikát, a to oslavu deklarovaného blbství s cílem přežít svět okolo. Mluvím samozřejmě o Švejkovi Jaroslava Haška. A z mnoha tvých textů, zejména fejetonových, by se mohlo zdát, že je to určitý zdroj tvé inspirace. Řekni mi, jsi tak trochu novodobý Švejk, který některé věci popisuje sice reálně, ale také je dovádí ad absurdum, aby už nemohlo být pochyb?
Ladislav Větvička: Tak v prvé řadě bych nesouhlasil s tím, že se jedná o blbství, protože systém, který používal Švejk a který Hašek skvěle popsal – což víceméně popsal sám sebe, protože ve válečné anabázi osobně byl – tak…
Martina: Promiň, já do toho vstoupím. Oficiálně uznaným blbem byl v rámci té knihy, proto se o to opírám.
Ladislav Větvička: Ano, vím, rozumím. Tak v podstatě popisuje systém, jak vzdorovat debilní době, debilnímu systému nebo prostě něčemu, co už jinak nejde zvládnout. V okamžiku, kdy ti přijde povolávací rozkaz, nenaděláš vůbec nic, a může to být povolávací rozkaz někde v Užhorodě nebo v Praze. Když ti přijde povolávák na vojnu, najednou se staneš součástí vojenské mašinérie.
Teď jsme měli s Milanem Lopraisem krásnou diskusi o takzvané Prajzské, tedy o Hlučínsku, a povídal jsem mu o tom, jak je tato oblast specifická a jiná než to, co je před řekou Opavou. A když ti přijde povolávací rozkaz, ať je to do wehrmachtu, nebo do československé armády, nenaděláš s tím vůbec nic – najednou prostě jdeš, rukuješ, skončíš u Stalingradu a bojuješ proti klukům, proti kterým jsi vůbec nic neměla, ani do té doby nevíš, že existují. A pak tě zajmou, dají tě do lágru v Rusku – jak se tam standardně stávalo – a tam tě vyreklamuje nějaký Ludvík Svoboda, vezme si tě do druhé armády a ty se vrátíš na to samé Prajzsko, na Hlučínsko, s úplně jinou armádou, kde střílíš zase po německých klucích, kteří za to také nemůžou. Prostě jenom dostali povolávací rozkaz.
A Hašek to samozřejmě špičkově, skvěle popisuje. Tato kniha je natolik nadčasová, že se dá otevřít kdykoliv, a vždycky tam najdeš něco nového. A já se přiznám, že jsem po stopách Haška v mnoha případech cíleně šel. Byl jsem se podívat v Tatarstánu, v Bugulmě, kde dělal vojenského zástupce velitele města a kde je dnes jeho muzeum. Byl jsem v jeho stopách v Királyhidě, což je slavná scéna, kde potom sapér Vodička říká, že Maďaři jsou potvory, a Švejk říká, že každý Maďar nemůže za to, že je Maďar, čímž si Hašek získal srdce maďarského národa, a proto ho tam mají rádi, často ho tam čtou a je tam v hospodách. Ale tento způsob boje s režimem je v podstatě jediný možný v okamžiku, kdy nemáš žádnou jinou možnost. Je tu jiná možnost, samozřejmě: odmítneš rukovat a jdeš sedět do kriminálu.
Každého, kdo se dostane k moci, rychle oslepí klapky na očích – a současná vláda není výjimkou
Martina: Ty si ve spoustě věcí nabíháš, protože jsi velmi kritizoval minulou vládu, na které nebylo těžké nenechat nit suchou. Ale ty kritizuješ i současnou vládu, a jak už jsem říkala, děláš to někdy doslova kobercovým náletem. Třeba rozhodnutí Ústavního soudu o tom, že vláda musí vzít na summit NATO do Ankary prezidenta Pavla, jsi glosoval v tom smyslu, že jeden komunista ve vedení Ústavního soudu přikázal druhému komunistovi, premiérovi, vzít s sebou třetího komunistu, prezidenta. Nebojíš se toho, že si přestáváš krýt záda, protože je vždycky potřeba vytvořit si alespoň nějakého spojence, a ty postupuješ krok za krokem, jako bys nemyslel na zadní vrátka?
Ladislav Větvička: Já kritizuji každou vládu. Když se podíváš na moje blogy od roku 2008, tak jsem nadával jak Paroubkovi, tak Topolánkovi, tak Sobotkovi a nevím, kdo tam byl ještě po nich. Prostě každý, kdo se dostane k moci, velice rychle podlehne tomu, že mu najednou přijdou klapky na oči a začne dělat chyby. Takže není složité kritizovat politiky, protože prostě dělají chyby. A já bych jim rád třeba nastavil zrcadlo, aby se poučili, ale oni to nečtou, je jim to úplně jedno.
Takže já v současné vládě mám lidi, se kterými jsem chodíval a chodím na pivo, a rád si s nimi vyměním své názory, ale vidím také jejich chyby. I oni dělají chyby a je to dáno tím, že třeba nedokážou prosadit nějakou věc tak rychle, jak si představovali předtím, než přišli do vlády, a nám samozřejmě připadá, že tam nedělají nic, že se flákají, že chodí akorát po recepcích, jedí tam chlebíčky, pijí šampaňské a nic zvláštního pro národ neudělají.
Co udělala třeba Babišova vláda za poslední rok – už tam jsou skoro rok – tak výrazného a význačného, abychom to teď oslavili a řekli: „To udělali dobře“? Zrušili financování několika neziskovek? Fajn, to je rozhodně krok správným směrem. Ale stačí to? A to je všechno? A co udělali pro lidi? Už vrátili prachy důchodcům? Už začali pracovat na tom, aby se dokončila dálnice mezi Gottwaldovem a Vídní? A tak dále a tak dále. Prostě tam není nic, za co by je člověk pochválil. Takže já je kritizuji, a kritizuji je za to, co dělají, nebo naopak za to, co nedělají. Já to asi jinak neumím.
Martina: Já vím, že jsi je velmi kritizoval za to, že úplně nestopli výstavbu větrných elektráren, a za to, že Česká republika podpořila takzvaný Chat Control 1.0, což je…
Ladislav Větvička: A tak dále, a tak dále.
Větrníky ničí krajinu i půdu a do vlády se s ministrem z Helsinek vrací i stará očkovací agenda
Martina: A myslíš, že to jde jinak? Myslíš, že je možnost? Víš, abychom nebyli pořád jako v anekdotě, ve které moře vyplaví Ira, on se z posledních sil vydrápe na břeh, přiběhnou k němu a on říká: „Máte tady vládu?“ A oni: „Máme.“ A on: „Tak já jsem proti.“ Nastavování zrcadla je fajn, kdyby se do toho zrcadla někdo díval. Ale jestli se třeba někdy už nedopouštíme jenom okopávání kotníků?
Ladislav Větvička: Já bych byl rád v mnoha ohledech pozitivnější, ale ty jsi zmínila třeba větrníky. To je přece zločin na národu. To je něco příšerného, co se chystá pro tuto krajinu. Stačí vzlétnout letadlem nad Vídeň a vidíš tu hrůzu, která tam prostě je – desítky a stovky vrtulí, které ničí přírodu. Lidé nevědí, že se z každé lopatky ročně vydrolí půl kilogramu až čtyři kilogramy kompozitu, tedy toxických věcí, které letí několik kilometrů okolo, ničí půdu, ničí spodní vody. Infrazvuk likviduje lidskou psychiku v okolí, likviduje zemědělskou půdu okolo, a tak dále. Lidé nevidí, že takový větrník nelze na konci jeho životnosti, za 20 let, rozebrat a někde spálit. To prostě nejde. A v zemi máš ten beton, železobeton, který odtamtud už nikdy nedostaneš. Vrtule a materiál – to se pohřbívá.
Martina: A kdybychom se rozhodli to všechno pardonovat, tak by se nad tím možná mělo klenout to, že to navíc energeticky a ekonomicky vůbec nedává smysl. A notabene už vůbec ne ekologicky.
Ladislav Větvička: Ano, to je jedna věc. Druhá věc – zmínila jsi „koronový podfuck“. Dobře, dnes, po pěti letech, už jsme chytřejší, takže víme, co se tam stalo za příšerné věci. Vidíme statistiky, jak je pořád obrovská nadúmrtnost oproti situaci před očkováním v roce 2020. Dobře. A když se pan premiér omluvil za to, že poslouchal špatné rádce, tak proč si tam pak zase sebral zpátky toho ministra zpěvu, kterého měl pět roků uklizeného v Helsinkách? K čemu tam je znovu?
Martina: Jak si odpovídáš?
Ladislav Větvička: Myslím, že je to stará Machiavelliho metoda, kdy na každého svého podřízeného musíš prostě něco mít, protože takový člověk je pak velice jednoduše ovladatelný.
Martina: Takže podle tebe je ministr Vojtěch jakýsi liščí ocas, který zametá?
Ladislav Větvička: Já si myslím, že opět připravuje podobné věci, jaké dělal tenkrát. Celá očkovací agenda, kterou připravují, je stejná jako ta, se kterou přišli před pěti, šesti lety, akorát pokračují neustále dál a dál.
Stačila odpověď na žádost o rozhovor a soukromý e-mail najednou představoval bezpečnostní riziko
Martina: Když jsem zmínila takzvaný Chat Control, tak to je schválení prodloužení výjimky z nařízení, nebo zákona, která umožňuje digitálním platformám do 3. 4. 2028 plošně skenovat – a pozor, bez soudního příkazu – veškerou komunikaci, tedy i textový obsah svých uživatelů. Budeš mi ještě někdy volat, nebo mi napíšeš SMS? Protože kritici po celé Evropě označují tento nástroj za šmírovací výjimku a česká vláda tuto výjimku podpořila.
Ladislav Větvička: Ale já už ti dneska raději nevolám, je to bezpečnější.
Martina: Ale poštovní holubi to do Poruby nedoletí.
Ladislav Větvička: Je to asi měsíc zpátky, kdy mi přišel mail z nějaké adresy od jednoho nejmenovaného východního státu a byla tam žádost o rozhovor. Já si rád popovídám s kýmkoliv. Když mi napíšou Židé, budu mluvit s Židy, když mi napíšou Palestinci, budu mluvit s Palestinci, akorát je varuji, že moje názory jsou nestandardní a že by se to nemuselo jejich loutkovodičům vždycky líbit. Takže jsem jim odpověděl – nebudu schválně říkat, o jaký stát jde, je to úplně jedno – a během deseti minut mi – to byl účet na Centrum.cz – přišla zpráva, že tento mail byl vyhodnocen jako bezpečnostní riziko.
Můj mail, který odchází někam pryč, byl vyhodnocen jako bezpečnostní riziko. A pokud trvám na tom, že bude odeslán, mám zmáčknout nějaké tlačítko v mailu, což znamená, že dávám souhlas k tomu, aby byl můj mail přečten a vyhodnocen, jestli to opravdu bezpečnostní riziko není. Takže oni si přečetli můj mail, vyhodnotili ho jako bezpečnostní riziko a ptají se mě, jestli souhlasím s tím, že si ho mohli přečíst. To nevymyslíš.
Martina: To je, jako když si blázni hrají na poštovní tajemství.
Ladislav Větvička: Takže jsem stejný mail odeslal z gmailového účtu a tam už to bezpečnostní riziko nebylo a všechno prošlo v pořádku. Takže Centrum.cz už dnes cenzuruje a blokuje komunikaci. A bude to horší a horší, protože my se vůči tomu nestavíme, bohužel, nepostavíme a nezabráníme tomu. A hlavně devadesáti procentům lidí je to naprosto jedno.
Martina: Většinou argumentují tím, že nemají co skrývat.
Ladislav Větvička: Tak to my taky nemáme co skrývat, ale přece jenom skrýváme smích, smutek, všechno. Prostě to jsou věci, u kterých nepotřebuji, abych je sdílel s nějakým pitomcem z Centrum.cz.
Volit by neměli hlupáci, ale ti, kdo platí daně nebo pobírají důchod a pro zemi už něco odpracovali
Martina: Říkal jsi, že pořád platí, že kdyby volby mohly něco změnit, tak už by je politici dávno zrušili – což je jaksi okřídlené. A já jsem zaregistrovala názor a návrh investora Václava Dejčmara, který přišel s velmi progresivním návrhem, a to, cituji: „Stejně jako vylučujeme jednu velkou skupinu lidí, lidských bytostí, a to jsou mladí lidé do 18 let, z voleb, tak posledních 18 let života by se taky nemělo volit.“ A v této jeho úvaze by se oněch 18 let mělo odečítat od statistické naděje dožití, což u mužů činí 77,5 roku a u žen 83,2. Takže, pánové před šedesátkou, dámy lehce po pětašedesáti, máme po žížalkách, protože už si nezavolíme. Jak se na tento návrh díváš? Nemyslíš si, že tady už je čas na svěrací kazajku bez ohledu na věk?
Ladislav Větvička: Já se domnívám, že by se v prvé řadě mělo zakázat volit hlupákům, a tím pádem by asi tento člověk dostal zákaz jako jeden z prvních. Nicméně proč tedy nejsou lidé do 18 let připuštěni k volbám? Protože jsou ještě, v uvozovkách, hloupí a nezkušení, protože potřebují nějaké životní zkušenosti. Já bych byl pro to, aby lidé mohli volit od 21 let tak, jako tomu bylo za první republiky, protože přece jenom těch životních zkušeností mají více než v 18, nebo dokonce než v 15 nebo v 16 letech, jak chtějí Piráti, nebo kdo to chce, aby lidé v tomto věku volili.
Ale pokud by hlupáci neměli volební právo, pak si myslím, že by to bylo velice zajímavé, akorát nevím, jak by se dal tento předpoklad přístupu k volbám měřit a jestli by se potom vůbec politici k volbám dostali a jestli by třeba také neměli být vyloučeni nikoli z práva volit, ale být voleni. Jenže kdo by potom v parlamentu byl?
Martina: Notabene víme, že hlava státu se ohledně svých kroků, které podnikal ve 23 letech, vymlouvá na mladickou nerozvážnost.
Ladislav Větvička: Myslíš Pepu 107? Ano, je to tak. Já si dokážu představit omezení volebního práva a omezil bych ho třeba tak, že právo volit by měl ten, kdo platí daně nebo má důchod, to znamená, že už si tady něco odpracoval a má právo ovlivňovat život země. Kdo neplatí daně nebo nemá důchod, tak myslím, že by volit neměl a ani by neměl být volen.
Martina: Láďo, ale tím jsi z volebního systému za nějaký ten rok vyřadil i nás, protože já už moc nevěřím tomu, že my dva budeme mít důchod. A tudíž bychom, ač jsme pracovali, neměli nárok volit. Buď opatrný.
Ladislav Větvička: Tak nebudeme chodit k volbám. Budeme mít za rok o hodinu víc času.
Martina: Podívej, takhle mažeme schody politikům, ať už někdy jenom proto, že prostě nevíme, jak to třeba v mnoha věcech mají těžké a co všechno na ně tlačí. Ale na druhou stranu jsme voliči a ne vždy nás to musí zajímat. Nepřemýšlel jsi třeba o tom, že bys vstoupil do politiky? Tím myslím třeba místní, samosprávnou politiku, takovou, kde si na výsledek své práce přeci jenom můžeš spíše sáhnout.
Ladislav Větvička: Ne, nepřemýšlel. To nejde. Bylo mi to nabízeno z různých stran mnohokrát, ale buď jsi blogerka, spisovatelka, nebo jsi politička, ale obojí nejde. V okamžiku, kdy se přikloníš na jakoukoliv stranu a pustíš se do politiky, tak už to nikdy nebude jako předtím. Takže si člověk musí, bohužel, vybrat a já jsem si vybral možnost komentovat to zpovzdálí.
Znám nemálo politiků, kteří jsou v aktivní politice, a ani bych to dělat nechtěl, protože je to věc, kterou – pokud ji chceš dělat dobře – musíš dělat na 121 procent, včetně DPH, jak říkám. A pak to lze dělat, ale nemůžeš se věnovat ničemu jinému. A hlavně potom nemůžu komentovat věci, když oni řeknou: „Tak ty tady kandiduješ za STAN, nebo za Piráty, nebo za nevím koho, za NSDAP, a potom tady kritizuješ druhou stranu?“ To prostě nejde. Takhle mám tu výhodu, že můžu kritizovat úplně všechny.
Jinde mají moře, hory i lepší víno, ale jen doma lidé vědí, co znamená říct, že je 21. srpna
Martina: Ty jsi na začátku našeho rozhovoru v minulých dílech zmínil, že když jsi na cestách a díváš se přes hranice domů, tak už to skoro ze všech destinací, kam jezdíš, není úplně veselý pohled. Ale stejně se pak vrátíš, jak bychom řekli v Ostravě, „dom“. Vrátíš se do Ostravy-Poruby, přestože bys možná měl někde jinde víc ustláno na růžích. Co je „to“, co tě pořád táhne domů?
Ladislav Větvička: To je jednoduché, bo tu sem doma. Jinak se k tomu nedá nic říct. Prostě ať jsi kdekoliv – a spousta destinací je pěknější než Ostrava-Poruba, mají moře, mají hory, mají super víno, mají dobrá jídla a tak dál –, stejně se nikde po několika týdnech necítíš jako mezi svými. Tamní lidé mají jiné zkušenosti, jinou životní historii svého národa. Já nechci říkat, že lidé v Porubě jsou nějak chytří nebo vzdělaní. Já čím dál raději chodím do hospod, kde jsou lidé naprosto obyčejní a nemají třeba ani to IQ 107, jak má pan prezident, ale jsou naši.
Normálně přemýšlejí, a to, co říkají, má hlavu a patu. A toto je, bohužel, možné jenom u nás, možná trochu na Slovensku, ale v žádné z dalších zemí už životní zkušenosti nejsou takové, jaké mají naši lidé. Když řekneš: „Dneska máme 21. srpna,“ tak my víme, o co jde. Když to řekneš v Rakousku, je jim toto datum naprosto ukradené. Nemluvě o nějaké Africe nebo o Karibiku. Prostě mají jiný svět, jiný život. Proto se rád vracím domů, pokud to tedy jde a pokud je kam se vracet.
Martina: Teď to na konci vyznělo – přestože jsi celou dobu mluvil vlastně hezky – zase beznadějně. Řekni mi, co ti dává naději, že se budeš mít pořád kam vracet?
Ladislav Větvička: Ale já žádnou takovou naději nemám. Teď jsem zase pesimistický, že? Já vidím, že se to rok za rokem zhoršuje. A když se dívám na návrhy zákonů, které tady Brusel cpe a které mají přicházet v tomto roce, v příštím roce a v přespříštím roce, tak vidím buzeraci, která se týká jakéhokoliv opatření nebo jakékoliv aktivity, kterou lidé tady chtějí dělat. A to včetně toho, co dneska přichází na e-shopy, že bych měl být zodpovědný za to, do jaké obálky dám knihu, a reportovat o tom někomu v Bruselu.
To je věc, která je v Bruselu dávno schválena, a má se stát součástí našich zákonů. U nás se to neví. A je to samozřejmě zase pro dobro velkých domů, velkých e-shopů, které své věci rozesílají celosvětově, ale ty malé to zlikviduje. A tento tlak je tady pořád a je pořád silnější a silnější. Já jsem nikdy nebyl optimista, nejsem optimista a obávám se, že to bude horší a horší, a nevím, jak z toho ven.
Martina: Ladislave Větvičko, já ti moc děkuji za to, že – ačkoliv se díváš na naši kotlinu přece jen velmi pesimisticky – se sem stále vracíš, stále komentuješ a stále nastavuješ zrcadlo všem, kteří se chtějí dívat. Díky za to.
Milí posluchači, celý rozhovor s Ladislavem Větvičkou o válce na Ukrajině, o postsovětských zemích a Balkánu i o české politice si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všechny díly jsou vám také už k dispozici na našem webu RadioUniversum.cz, na Facebooku a YouTube.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme — bez vás by to nešlo. Martina Kociánová se na vás těší zase příště, zatím se mějte hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.
Text
Přehrát
