Larry C. Johnson / 31.12.2024
Smrt bývalého prezidenta Jimmyho Cartera ve věku 100 let neznamená konec jedné éry. Jeho smrt je vlastně vykřičníkem katastrofální zahraniční politiky USA za posledních 45 let, zejména pokud jde o hrozbu islámského extremismu a problematické vztahy s Ruskem. Vláda Jimmyho Cartera připravila půdu pro většinu současných nepokojů a zmatků v západní Asii a na Ukrajině. Je sice pravda, že pan Carter po svém odchodu z Washingtonu usilovně pracoval na tom, aby si vylepšil image lidumila, ale jeho politika vůči Rusku a Íránu se stala hnisajícím vředem na americké politice, který přetrvává a hnisá dodnes.
James Carden v časopise American Conservative mistrně shrnul Carterovu toxickou zahraniční politiku – (Nevyřčený příběh Carterovy osudové zahraniční politiky) The Untold Story of Carter’s Fateful Foreign Policy. Carden, podle mého názoru oprávněně, přičítá velkou část viny za Carterova zahraničněpolitická selhání jeho výběru poradce pro národní bezpečnost – Zibigniewa Brzezinského:
Vědci jako Brzezinski vedli přímou spojnici od Lenina ke Stalinovi, Chruščovovi a Brežněvovi; nepočítali s výkyvy následujících sovětských režimů. Zesnulý profesor ruské politiky na Princetonu Stephen F. Cohen, který patřil k předním teoretikům konkurenční „revizionistické školy“, se s Brzezinským střetl v 60. letech na Kolumbijské univerzitě. Cohen se kriticky vyjadřoval k „deterministické kvalitě“ vědeckých prací, které produkovali vysoce postavení členové „totalitní školy“, jako byli Brzezinski a Adam B. Ulam z Harvardu, který byl stejně jako Brzezinski polským emigrantem.
Brzezinski, když kreslil tuto přímku, tvrdil, že „snad nejtrvalejším úspěchem leninismu byla dogmatizace strany, čímž vlastně připravil a zároveň způsobil další etapu, etapu stalinismu“.
Přesto, jak později poznamenal Cohen,
škola totalitarismu se stala konsenzuální sovětologií na základě zobecnění, která si nárokovala vysvětlit sovětskou minulost, přítomnost i budoucnost. Ukázalo se, že se ve všech ohledech mýlila nebo byla vážně zavádějící.
Brezezinského zkreslené vnímání Ruska nadále dominuje v hlavním proudu myšlení odborníků a vědců, kteří zamořují think tanky obývající Washington. Nezáleží na tom, že se Sovětský svaz zhroutil a zanikl, podle Brzezinského teze není mezi Sověty 70. let a Rusy 2000 žádný rozdíl. Jednou komouš, navždy komouš.
Na podzim 1979, kdy Sověti napadli Afghánistán (tj. v prosinci 1979), jsem právě začínal doktorandské studium na Americké univerzitě a konzumoval jsem propagandu, že šlo o nevyprovokovaný útok. Teprve později jsem se dozvěděl, že sovětská invaze byla reakcí na tajnou akci USA:
To, co se stalo v Afghánistánu v letech 1979-1980, byla v podstatě sovětská přehnaná reakce na americké vměšování, na kterou následně reagovali Američané. Tuto posloupnost – pokud ne interpretaci – potvrdil sám Brzezinski v rozhovoru pro francouzský list Le Nouvel Observateur v roce 1998.
„Podle oficiální verze historie,“ řekl Brzezinski,
pomoc CIA mudžahedínům začala v průběhu roku 1980, tedy po vpádu sovětské armády do Afghánistánu 24. prosince 1979. Skutečnost, dosud tajně střežená, je však zcela jiná. Ve skutečnosti to bylo 3. července 1979, kdy prezident Carter podepsal první směrnici o tajné pomoci odpůrcům prosovětského režimu v Kábulu. A ještě téhož dne jsem prezidentovi napsal dopis, v němž jsem mu vysvětlil, že podle mého názoru tato pomoc vyvolá sovětskou vojenskou intervenci.
Financování džihádistů v Afghánistánu začalo za Cartera, nikoli za Reagana. A za jakým účelem? K oslabení Sovětského svazu. Vím, že mnozí na Západě se domnívají, že operace CIA na boj proti Sovětům v Afghánistánu sehrála rozhodující roli při rozpadu Sovětského svazu, a věří, že musíme pokračovat ve válce na Ukrajině, abychom donutili Putinovo Rusko ke kolapsu. A jen málokdo v tomto táboře si uvědomuje ironii, že Američané si nadělali do kalhot kvůli ruskému vměšování do prezidentských voleb v roce 2016 (což je nepravdivé tvrzení), zatímco nadšeně podporují neutuchající vměšování USA – prostřednictvím krycích akcí, barevných revolucí a přímých vojenských útoků – v jiných zemích, jejichž výčet je příliš dlouhý.
Přičtěte Carterovi k dobru úspěch při zajišťování dohod z Camp Davidu, které ukončily války mezi Egyptem a Izraelem. Nijak však nezajistil práva palestinského lidu. Během dnešního rozhovoru s Nimou pouští klip, v němž Jimmy Carter odsuzuje izraelskou politiku apartheidu vůči Palestincům. Škoda, že s tím něco neudělal, když seděl v Bílém domě.
Každopádně doporučuji přečíst si celý Cardenův článek. Je to spravedlivé a pronikavé hodnocení Carterova neúspěšného zahraničněpolitického odkazu.
Ania uspořádala na konci roku kulatý stůl s Andrejem Martyanovem, Scottem Ritterem a se mnou. Byla to příjemná hodina s přáteli.
Překlad Deepl
