07.09.2024
Ray McGovern a já jsme podle zaběhnutých pravidel udělali náš pravidelný týdenní kulatý stůl se soudcem Napolitanem. Jde o ohlédnutí za uplynulým týdnem se zaměřením na zoufalý pokus demokratů vzkřísit Russiagate.
Pak je tu Nima. Své podcasty nahrával a zveřejňoval dva nebo tři dny po skutečné interakci. Teď už ne. Dělá to živě a dělá to dobře. Zabýváme se izraelskou genocidou Palestinců, zánikem Ukrajiny a dementní kampaní amerického generálního prokurátora Merricka Garlanda, který chce trestat svobodu slova a zároveň zasahovat do prezidentských voleb v roce 2024.
Můj starý přítel Paul – vysloužilý příslušník Navy SEAL – mi poslal odkaz na článek Antonia Graceffa – Napětí mezi USA a Čínou: A Modern ‚Great Game‘. Zde je Graceffova teze:
Tato nová Velká hra mezi Spojenými státy a Čínou, podobně jako původní verze, je o kontrole strategických území a vlivu. Její rozsah je však dnes mnohem větší, protože napětí mezi USA a Čínou se přelévá do oblasti ekonomické, technologické a vojenské moci a obě země soupeří o vliv v klíčových regionech, jako je Indopacifik a Afrika. Čína vytváří ekonomická spojenectví prostřednictvím iniciativ, jako je iniciativa Pásmo a cesta (BRI), Šanghajská organizace pro spolupráci (SCO) a BRICS. Spojené státy mezitím uzavřely nespočet dvoustranných obchodních a obranných dohod se zeměmi v celém Indopacifiku a Evropě a zároveň vedou uskupení, jako je NATO, NORAD, Quad, Five Eyes a AUKUS.
Graceffo ke své cti přiznává, že „Spojené státy zřídily 750 vojenských základen nebo zařízení v 80 zemích světa“. Zároveň připouští, že „Čína má pouze jednu zámořskou základnu v Džibuti a stálé námořní zařízení v Kambodži“.
Na to však navazuje tímto podivným tvrzením: „PLA však provozuje také špionážní stanice na Kubě a v Myanmaru a také vesmírnou stanici v Argentině.“.
No a co? Spojené státy provozují špionážní stanice téměř ve všech zemích světa, včetně Číny. Pokud jste v pozici Číny, jedná se o jednostrannou hru. Spojené státy mají v oblasti elektronické špionáže jednostrannou výhodu, alespoň prozatím.
Důležitější otázkou, na kterou Graceffo podle mého názoru neodpovídá, však je, proč se Spojené státy cítí oprávněny činit si nároky a snažit se vykonávat kontrolu nad územím, které je jednoznačně v oblasti působnosti Číny. Pokud by Čína napodobovala naše aktivity, například v Karibiku, považovali bychom to za porušení Monroeovy doktríny a považovali bychom to za přímou vojenskou hrozbu. Když však děláme totéž u čínského pobřeží, očekáváme, že Číňané zmlknou a skloní se.
Graceffo, ekonom, odvádí mizernou práci při provádění jednoduché ekonomické analýzy. Vezměme si tyto dva odstavce z jeho článku:
Ekonomický rozměr napětí mezi USA a Čínou je ústředním bodem nové velké hry, v níž obě země soupeří o technologickou převahu, dominanci v globálním obchodu a vliv na mezinárodní finanční instituce. Spojené státy, které jsou lídrem skupiny G7 i OECD, se spojily s Japonskem a Austrálií a založily síť Blue Dot Network. Cílem této iniciativy je podpořit kvalitní investice do infrastruktury v rozvojových zemích a nabídnout alternativu k čínské iniciativě Pásmo a stezka prostřednictvím certifikace projektů, které splňují mezinárodní standardy.
Hospodářská konkurence mezi Spojenými státy a Čínou je patrná zejména v oblastech, jako je technologie 5G, umělá inteligence a kontrola nad kritickými dodavatelskými řetězci. Čína prostřednictvím společnosti Huawei agresivně prosazuje budování sítí 5G po celém světě, zatímco Spojené státy tlačí na spojence a partnery, aby technologii Huawei zakázali z bezpečnostních důvodů. Soupeření se rozvinulo napříč Evropou, Asií a Afrikou. Oba státy navíc soupeří o to, kdo bude určovat globální standardy pro nové technologie, jako je umělá inteligence, kvantová výpočetní technika a kybernetická bezpečnost. Snahy Číny ovlivňovat mezinárodní orgány, jako je Mezinárodní telekomunikační unie (ITU), jsou součástí její širší strategie utváření globálních technologických standardů, zatímco Spojené státy spolupracují se spojenci, aby tyto kroky vyvážily.
Proč charakterizuji jeho analýzu jako „mizernou“? Pro začátek ignoruje slona v místnosti – tj. že Spojené státy přesunuly velkou část svých průmyslových kapacit mimo pobřeží a přeměnily svou ekonomiku na ekonomiku závislou na finančních aktivitách a platformách sociálních médií, zatímco Čína se stává průmyslovým kolosem 21. století. Pokud se tato „hra“ změní ve smrtící a mezi Pekingem a Washingtonem vypukne válka, budou to Číňané, kdo bude mít v případě vleklé války rozhodující výhodu. Jednoduše řečeno, Spojené státy vyčerpají své zásoby raket a dělostřeleckých granátů a nebudou schopny zvýšit výrobu, aby nahradily ztráty. Ne tak v případě Číňanů. Čína má obrovské průmyslové kapacity a jako další výhodu má de facto vojenské vztahy s Ruskem, které má rovněž silný obranný průmysl.
Zdá se, že Graceffo také ignoruje – nebo přinejmenším bagatelizuje – význam BRICS jako vznikající alternativy k dolaru coby světové rezervní měně. Domnívám se, že Spojené státy byly ukolébány mýtem o nadvládě Západu a neprobudily se ke skutečnosti, že vzniká nový světový řád – řád, kterému budou dominovat Rusko a Čína s určitou pomocí Indie.
Co si o tom myslíte vy? Přečtěte si prosím Graceffův článek a sdělte mi svůj názor v komentářích níže.
Překlad Deepl
