Z knihy povídek na památku mého dědečka. Krásné roky s ním zůstaly ve vzpomínkách.
Už na nádraží mě vítal moje velká láska, Jožka. Vlastně jsem ani nevěděla, na koho se těším víc. Na dědulku s babulkou, nebo na Jožku. Pak mi došlo, že tohle se fakt nedá srovnávat. Lásek je tolik druhů a mají tolik chutí a vůní, že je ani za celý život nedovedeme všechny ochutnat a hlavně poznat. Ne každý má to štěstí, aby na své pouti životem potkal alespoň jednu.
Vlítla jsem své lásce do náruče a blaženě poslouchala slova:
„Milka moja, taky som rád, že už si tu. Vieš, ako mi bolo ťažko bez teba?“
„Netaráj ty jašo, ani si si nevzpomenul a preháňal kadejakú sukňu, ty klamár jeden,“ zasmála jsem se a hodila mu tašku.
Jožka jen heknul, ale ujal se mého báglu a vydali jsme se spolu na autobus do stanice nebe na zemi, do chaloupky k mým starouškům.
Cesta ubíhala rychle, protože jsme se nemohli jeden druhého nabažit. Neviděli jsme se víc než půl roku a to je pořádná zkouška pro lásku. Tak jsme vymýšleli, kam se uklidit, aby nás nikdo neobjevil a měli jsme alespoň chvilku pro sebe, schovaní před zraky dědinčanů a mé všetečné babulky. Pak mě to trklo. Přece pod svícnem je největší tma a kam babulka nikoho nepouští? No do komory a na půdu. Komora je zamčená, tak si zalezeme do sena na půdě a to bude jako v pohádce.
Pak už stačilo jen čekat na neděli. To se jde do kostela a já jsem musela předstírat děsné trápení s bříškem. Dědulka chtěl sice kvůli mně zůstat doma, ale babulka, ten generál v sukních, ho dorazila:
„Hybaj do kostola ty nevieraci starý lotor. Však ti Milka nezomiera a o chvílu sme doma,“ a hnala ho k mé velké radosti z chalupy.
Sotva zmizeli, vyštrachala jsem se na půdu a za chvíli za mnou přišel i Jožka. Bylo tam božsky. Seno vonělo tak krásně, stály tam pytle s fazolí, visely pletence cibule a pořádné pálky česneku. Žádné harampádí, jak to bývá. Babulčina půda byla čistá a jak seknice v domě.
Uvelebili jsme se na seně a mezi nevinnými projevy lásky jsme si toho měli tolik co povídat, že čas pro nás přestal k naší smůle existovat. Do reality nás přivedl vyvalený a pořádně naštvaný obličej mojí babulky:
„Jáj Bože moj, vy sviniari. No čo to tu stvárate? Tu sa mi válate po sene a pozrite, ako to tu vyzerá. Čo dám zajacom, vy zasranci?“
Babulka lítala po půdě a shledávala škody. Mám dojem, že počítala i cibuli a česnek, aby zjistila, jestli jsme ho nesežrali. Bohužel, jeden pletenec jsme asi shodili. Babulka ho se slzou v oku zdvihla a pověsila láskyplně tam, kde měl být. Pak se otočila ke mně a takovou mi vyšila po papuli, že se mi kousavé zaseklo o ucho.
Jak to mlasklo, objevil se dědulka, přejel očima scénu a s jedinou větou se otočil k Jožkovi:
„Ty sopliak, dúfam, že ste nerobili to, načo teraz myslím. A ak by si raz chcel na to len pomyslieť, tak ver starému chlapovi, že ťa zadávi ako slepé mača, vykrúti ti krk a pak vyhodí na cintorín.“
Aby dodal svým slovům váhu, tak se napřáhl a Jožka chytil hned dvě. Z každé strany jednu.
No, a o tom to je. Babulka se bála o cibuli a dědulka o moje panenství.
