Léčba motorovkou

Aniž bychom tomu věnovali příliš mnoho pozornosti – celkem pochopitelně, hned po ruce máme velkou válku a kromě ní i další bezpečnostní krizi na Blízkém východě – daleko od nás, skoro na opačné straně zeměkoule, se odehrává poměrně vzácný pokus v dějinách moderní demokracie. Dokáže se stát, jehož obyvatelstvo si opakovaně odhlasovalo nereálnou životní úroveň a sociální výhody, nějak vzpamatovat a vrátit se k hospodaření v mezích vlastních možností? Nebo je demagogie doprovázená nekonečnými sliby skvělého života na účet druhých („boháčů“, „kapitalistů“ atd.) tak silná a omamná, že se porazit nedá?

Jedná se o Argentinu, která to skrze pěstování socialistického perónismu už několikrát dotáhla ke krachu státních financí, a která si v poslední krizi zvolila pravý opak, libertariána Javiera Mileiho. Ten vystupoval na předvolebních mítincích s motorovou pilou a sliboval, že ořeže argentinský stát. K moci se dostal loni na podzim a začal svoje sliby plnit; ale je omezen tím, že v argentinském parlamentu nemá přátelskou většinu. Argentinský systém je specifický tím, že v něm má velkou váhu i horní komora (Senát), kterou nemůže dolní komora jen tak přehlasovat. Protlačit tedy skrze obě komory reformní zákony je obtížná práce.

Nuže, jak vypadá Argentina „necelý rok poté“?

Velké reformy zaseklých ekonomik, jako byla třeba Balcerowiczova „šoková terapie“ v Polsku 90. let, se v úvodní fázi sestávají zejména z „hledání skutečného dna“. Zaseklé a ztroskotané ekonomiky jsou typické tím, že nikdo neví, jak na tom ta země reálně je – všechny statistiky se léta přikrášlovaly, oficiální kurz měny byl krásná fikce, kreditní hodnocení země bylo příliš optimistické, důchody na papíře štědré, ale prakticky neúnosné. Jedním z prvních úkolů reformy je toto pozlátko strhnout a odhalit, co je tedy vlastně pod ním.

Tento proces „strhávání pozlátka“ stojí za tím, že během začátku roku 2024 vyskočila míra chudoby v Argentině na šokujících 57 procent. Není to tak, že by polovina obyvatelstva najednou, během jedné zimy, přišla o vše; je to prostě prudká korekce statistik, do kterých se začalo naplno promítat, jak strašlivě bezcenným se během posledních pár let stalo argentinské peso, jak neudržitelné bylo zaměstnávání řady osob ve státním sektoru, a jak malou kupní sílu ti lidé dnes reálně mají.

Aktuální kurz amerického dolaru k argentinskému pesu je 940:1, přičemž ještě koncem roku 2021 to bylo jen 103:1. Spadne-li hodnota lokální měny během tří let osminásob, samozřejmě to ožebračí každého, kdo má příjmy jen v té lokální měně (profesionálové v Argentině vesměs chtějí mzdu v dolarech), ale většina toho jevu se odehrála už za předchozí vlády. Statistika jej jen ukáže s určitým zpožděním, asi jako když v nemocnici konečně odhalí na snímku plic rozlezlou tuberkulózu.

Boj s inflací je také pro Mileiho úkolem číslo jedna. Naštěstí pro něj byla argentinská inflace hlavně interního charakteru, způsobená bezuzdným tiskem peněz, tj. dala se zastavit „vypnutím tiskáren“. (U „severoatlantické“ inflace, rozjeté vysokými cenami energií, zašmodrcháním logistických řetězců a dalšími globálními fenomény, to tak jednoduché není.) „Vypnutí tiskáren“ mělo ovšem okamžité bezprostřední následky v podobě nutnosti vyhodit cca polovinu státních zaměstnanců, osekat různé veřejné zakázky, omezit důchody, prostě šetřit, kde se dá. To se samozřejmě opět projevilo na míře chudoby.

V tomto případě se šoková terapie předběžně osvědčila: míra měsíční inflace v Argentině poměrně razantně spadla (na cca 4 procenta) a země je na dobré cestě k tomu, aby začala zase měřit inflaci v rozsahu roků, ne měsíců. Jedním z opatření, které má pracujícím kompenzovat finanční otřesy, je zrušení daně z příjmů pro každého, kdo bere méně než patnáctinásobek minimální mzdy; na rozdíl od českých daňových předpisů, které rády operují s absolutními částkami v Kč, bude tento strop pohyblivý a indexovaný vůči inflaci.

Masivní propouštění ve veřejném sektoru mělo určitý oživující efekt v soukromém sektoru, který získal k dispozici větší množství levné pracovní síly. Růst je zatím umírněný (kolem dvou procent), ale mnohem vyšší, než se očekávalo (předpovídána byla naopak dvouprocentní recese). Patrně se na tom podepsala i skutečnost, kterou nemají lidé pod kontrolou – konec letního sucha, který vedl k lepší úrodě než loni. V dlouhodobém průměru nebyla letošní úroda stále ještě nic moc, ale ty předešlé byly katastrofální, a v zemi, jež má významný zemědělský sektor, to aspoň znamená, že nebude vyslovený hlad.

Pro budoucnost Argentiny na mezinárodních trzích je poměrně zásadní, aby se peso stalo plně konvertibilním. Tomu v současné době brání přehršle různých forexových omezení, naposledy zavedených za krize roku 2019. Mileiho vláda má v úmyslu je postupně odbourat v závislosti na tom, jak se bude zlepšovat kondice centrální banky, a ta se zlepšuje. Je tedy možné, že na přelomu roku budou tato omezení pryč.

Suma sumárum: zatím to nějak jde. Na to, v jak šílené jámě se ten stát nacházel, se situace vyvíjí dokonce o něco lépe, než se dalo čekat.

Zajímavé otázky do budoucna jsou tři:

Za prvé, jaká je trpělivost běžného Argentince? Zkušenost říká, že lidé snesou i velmi těžkou krizi, pokud není moc dlouhá. Jsou-li dejme tomu během roku až roku a půl vidět nějaké známky oživení, národ začne být optimističtější a nad minulým trápením mávne rukou. Skutečným průserem jsou táhlé krize, které zlomí lidem ducha. Argentina se ovšem do své politicko-ekonomické bažiny propadala cca 70 let, a tak dlouhý proces nejde napravit lusknutím prstů. Bude to tedy souboj s časem.

Za druhé, jak silná je ta skutečná perónovská klika? Podle průzkumů veřejného mínění se k perónismu hlásí cca čtvrtina populace, s trochu větším podílem ve starších věkových kategoriích. Na znovuovládnutí státu by to stačit nemělo, ale čtvrtina lidí je zase trochu moc, než aby se dala dlouhodobě úplně ignorovat. Má-li ten stát mít lepší vyhlídky na budoucnost, musí být Milei schopen tento blok nějak ideově “rozpustit”. Patnáct procent perónistů už by se snést dalo.

Za třetí, dokáže Argentina nějak překonat svá fundamentální omezení? Není jich přitom málo: země leží daleko od hlavních námořních i leteckých tras, nemá ani mnoho surovin, tj. nikdy z ní nebude velká výrobní velmoc (to i ten Bangladéš má v tomto směru lepší geografickou pozici). Má skvělé podmínky pro zemědělství, ale to není sektor s vysokou přidanou hodnotou.

A co se týče sektorů s vysokou přidanou hodnotou – příliš mnoho Argentinců, právě těch nejschopnějších, žije trvale v zahraničí, a po desítkách let nestability bude těžké je přitáhnout domů. Nové generace je také snadno nenahradí. Argentinská porodnost poklesla v posledních letech velmi prudce a v horizontu 20-30 let hrozí zemi úplně stejný nedostatek pracovních sil jako bohatým státům, až na to, že Argentina sama zas tak bohatá nebude; ani při optimálním vývoji nedokáže za tak krátkou dobu dohnat nějaké Švýcary nebo Nory.

V těchto mantinelech je těžké budovat hospodářský zázrak. Těsně postkomunistická střední Evropa 90. let se aspoň mohla opřít o tehdy velmi silné německé hospodářství. Argentina se může opřít o … Brazílii? No, Brazílii. Není to nic, ale Kohlova SRN to taky není. (O dnešní SRN se tady raději vyjadřovat nebudu, ta by nedokázala svým ekonomickým dynamismem nastartovat ani Kosovo.)

U tématu “něco za nic” bychom se ovšem ještě mohli zastavit příště.