Jednou za týden slézá lenochod z korun stromů na zem, aby se vyprázdnil. Zde však velmi riskuje, jelikož prales je plný hladových predátorů a dalších hrozeb. Byť by mohl nechat trus jednoduše spadnout na zem, myslí při tom na své drobné přátele, které s sebou nosí v zadku.
Jedná se totiž o fascinující a vysoce specializovaný biologický fenomén známý jako phoresie (přenášení jednoho organismu druhým bez parazitických úmyslů) a symbióza, která se odehrává v miniaturním ekosystému lenochodí srsti a trusu. Tento konkrétní vztah mezi lenochodem tříprstým, roztoči z čeledi Macrochelidae (konkrétně druh Macrocheles lukoschusi) a vrubounovitými brouky byl popsán vědci v tropických lesích. Roztoči Macrocheles lukoschusi běžně žijí přímo uvnitř rektálního vaku lenochoda. Když lenochod jednou týdně sleze ze stromu, aby se vyprázdnil na zemi, roztáhnutím řitního svěrače pronikne dovnitř trochu světla. Protože jsou tito roztoči v daný moment fototaktičtí (přitahováni světlem), slouží jim to jako biologický budík, že nastal čas opustit hostitele. Roztoči tak vylezou ven a přesunou se na čerstvý lenochodí trus. V něm se živí larvami much a hlísticemi, čímž vlastně pomáhají čistit prostředí. Lenochodí trus navíc velmi rychle přiláká specializované brouky vrubouny. Jakmile brouk přistane, aby do trusu nakladl vajíčka nebo se nakrmil, roztoči na něj vylezou a pevně se ho přichytí. Vrubouni často létají za lenochody zpět do korun stromů, protože dospělí brouci žijí v jejich kožichu. Když se takto “přivolaný” brouk vrátí na lenochoda, roztoči z něj slezou, projdou srstí a zalezou zpět do bezpečí lenochodova konečníku, kde čekají na další týdenní cyklus.
Významnou součástí lenochodího ekosystému jsou i můry Cryptoses choloepi, které sdílejí se zmíněnými roztoči velmi podobný životní cyklus. Můry žijí po desítkách až stovkách v husté srsti lenochoda, kde se i páří. Když lenochod sestoupí na zem, aby se vyprázdnil, samičky můr bleskově opustí jeho srst a nakladou vajíčka přímo do čerstvého lenochodího trusu. Larvy můr se vylíhnou v trusu a živí se jím. Výkaly lenochoda jim poskytují ideální vlhké prostředí a dostatek živin pro vývoj. Jakmile se larvy zakuklí a promění v dospělé můry, vyletí z trusu do korun stromů a hledají nového lenochoda, do jehož kožichu by se nastěhovaly. Zde si spokojeně žijí, ale rovněž umírají a jejich těla se rozkládají. Tím zvyšují hladinu dusíku a dalších živin v lenochodově srsti. Tento chemicky bohatý substrát (dusík z trusu můr a vlhkost) vytváří dokonalé podmínky pro růst zelených řas (zejména rodu Trichophilus). Řasy barví lenochodovu srst do zelena, což mu poskytuje dokonalou kamufláž před dravými ptáky. Celková hmotnost řas dosahuje dvou až tří procent hmotnosti zvířete (tj. cca 100 až 150 gramů). Vědci zelený porost dlouho pokládali především za kamufláž, která lenochody pomáhá chránit. Výzkumy ukazují, že lenochodi tyto řasy ze své srsti občas vyžírají (při čištění). Řasy jsou bohaté na tuky a snadno stravitelné, což je pro zvíře s tak extrémně pomalým metabolismem skvělý energetický bonus.
Tento uzavřený mikroskopický svět ukazuje, že pomalý životní styl lenochoda podporuje neuvěřitelně komplexní a propletené biologické vazby, kde má každý organismus svou přesnou roli.
Zdroj obrázku Flickr
