Leonid Savin: Britské vládní strategie: náboženské sekty

Británie má dlouhou historii vytváření sítí tajných agentů, rozvracení jiných zemí a vytváření zástupných hnutí. Nemalou roli v tom hrálo náboženství, protože Londýn potřeboval brát ohled na identitu komunit a národů, v nichž prováděl své vlivové operace.

V samotné Anglii existovalo poměrně mnoho sekt, které si vykládaly Bibli a křesťanské učení po svém. Tak vznikli sikerové (hledači), diggeři (kopáči), ranterové (žvanilové), kvakeři (třasořitky), brownisté (podle jména zakladatele Roberta Broughtona), kteří se reformovali jako independenti, a další. Některé z těchto sekt neměly dlouhého trvání, jiné se rozšířily po celém kontinentu a do Spojených států a daly vzniknout ještě podivnějším proudům. Často vedly k sociálním nepokojům v samotné Anglii a později i v dalších zemích.

K tomu se přidávaly nejrůznější tajné společnosti a bratrstva, jejichž členy byli i představitelé místní aristokracie a buržoazie. Jedna věc však je, když se celá tato ohnivá směs vaří ve vlastní šťávě, a druhá, když se podobné myšlenky rozšíří do dalších zemí a kultur. Jak ukazují dějiny, Británie se na promítání takových koncepcí do vnějšího prostředí přímo podílela, a to obvykle s konkrétními geopolitickými zájmy. Uveďme si nejvýznamnější a nejznámější příklady.

Britská stopa v Palestině

Již v 16. století se v Británii zrodil britský izraelismus (anglo-izraelismus), což byl komplex pseudohistorických a téměř náboženských přesvědčení, že obyvatelé Británie nejsou nikým jiným než dědici deseti ztracených kmenů starověkého Izraele. Sám král Jakub VI. z dynastie Stuartovců věřil, že je králem Izraele. Podobné názory zastával i anglický právník a poslanec John Sadler, který byl zároveň osobním tajemníkem Olivera Cromwella, i když je kombinoval s myšlenkami milenarismu [i]. V roce 1649 vydal knihu The Rights of the Realm (Práva království), kde zdůvodnil izraelský rodokmen Britů [ii].

Podobné teorie se dále rozvíjely v 18. a 19. století, kdy se do nich dostaly prvky archeologie, lingvistiky a různých okultních směrů, které byly v té době v módě (pyramidy, numerologie spojená s kabalou atd.).

Je třeba poznamenat, že britský izraelismus ovlivnil rasovou teorii a částečně posloužil protestantům v USA jako zdůvodnění ideologie Předurčeného osudu v 19. století [iii]. A na druhé straně měl významný vliv na letniční i mormony ve Spojených státech v druhé polovině 19. století [iv].

V roce 1919 byla dokonce v Londýně založena Světová britsko-izraelská federace, která existuje dodnes. Stojí za to připomenout, že za myšlenkou vytvoření národního státu Izrael stála Velká Británie – Balfourova deklarace (dopis ministra zahraničí Arthura Balfoura lordu Walteru Rothschildovi) pochází z roku 1917 a později tuto koncepci podpořily Francie, Itálie, USA a stala se základem britského mandátu schváleného Společností národů. Právě z Británie tedy přicházely podněty, které nakonec vedly k vleklému palestinsko-izraelskému konfliktu.

Nepokoje na Arabském poloostrově

Wahhábismus vznikl v polovině osmnáctého století ve vesnici ležící v centrální oblasti Arabského poloostrova, v Nejdu. Byl pojmenován po svém zakladateli Mohammadu Ibn Abdul-Wahhabovi (1703-1792). Na vzniku a rozkvětu wahhábismu v moderní době se však přímo podíleli Britové.

Během pobytu v Basře se mladý Ibn Abdul-Wahhab dostal pod vliv a kontrolu tajného britského špiona s přezdívkou Hempher. Byl jedním z mnoha agentů, které Londýn vyslal do muslimských zemí, aby destabilizovali Osmanskou říši a vyvolali konflikt mezi muslimy. Hemfer, který se vydával za muslima, si říkal „Mohamed“ a navázal s Ibn Abdul-Wahhabem blízké přátelství a pravidelně mu dával peníze a dary. Přesvědčil ho, že mnoho muslimů by mělo být zabito, protože porušili základní principy islámu tím, že se stali „kacíři“ a „polyteisty“. Při jednom ze sezení na vymývání mozku Hempher řekl, že měl sen, ve kterém prorok Muhammad „políbil“ Ibn Abdul-Wahhába mezi oči, řekl mu, že „je největší“, a požádal ho, aby se stal jeho „zástupcem“ a zachránil islám před „herezemi“ a „pověrami“. Ibn Abdul-Wahháb, věřící ve své poslání, se začal pokoušet tyto myšlenky v Ujáinu hlásat, ale byl vyhoštěn. Poté se vydal kázat do jiných vesnic a připojil se k němu Hempher a další britští tajní špioni [v].

Britským agentům se podařilo přesvědčit šejka Diriho, Mohammada al-Saúda, aby Abdul-Wahhába podpořil. V roce 1744 spojil al-Saud své síly s Ibn Abdul-Wahhabem v politickém, náboženském a sňatkovém spojenectví. Poté byla vytvořena malá armáda beduínů, která terorizovala Arabský poloostrov a podnikala nájezdy až do Damašku a Kerbely (kde znesvětila hrob mučedníka Husajna bin Alího). V roce 1818 egyptská armáda chalífy Mahmúda II. zničila wahhábistický klan, ale jeho stoupenci spřádali plány na pomstu a viděli v Británii spojence.

Na počátku 20. století se Osmanská říše hroutila a Britové podporovali nového wahhábistického imáma Abdulazíze. Následovalo vyhnání vládnoucího klanu Šarífů, přímých potomků proroka Mohameda, z Hidžázu a trestné výpravy zahrnující Mekku a Medínu. Občanská válka na Arabském poloostrově, která pak zuřila třicet let, stála život více než 400 000 Arabů.

Experimenty v Indii

Další sektu založil v roce 1889 v Kadiánu (Paňdžáb) v Brity okupované Indii Mirza Ghulam Ahmad, který se prohlašoval za Mahdího (postava, kterou někteří muslimové očekávají na konci světa), křesťanského mesiáše, vtělení hinduistického boha Krišny a druhý příchod (buruz) Mohameda. Učení této sekty je poměrně eklektické: stoupenci například věří, že Kristus cestoval do Indie, kde žil až 120 let.

Neexistují žádné oficiální informace o tom, že by za vznikem tohoto společenství mohli stát Britové. Je to však docela dobře možné vzhledem k jejich modu operandi z počátku dobývání indického subkontinentu, kdy proti sobě poštvali místní vládce a podporovali ty, které považovali za spolehlivé vykonavatele svých záměrů, bez ohledu na jejich náboženské názory [vi]. Přinejmenším touto optikou jsou Britové přinejmenším nepřímo zapleteni do vzniku ahmadíje. Příznačné je, že muslimská komunita Ahmadíja byla v Británii založena již v roce 1913 a v roce 1926 postavila vlastní mešitu [vii].

V Pákistánu je jejich činnost zakázána, protože kvůli svému podivnému učení nejsou oficiálně považováni za muslimy.

Celkově je třeba připomenout, že britská přítomnost sehrála negativní roli v dalším osudu národů Hindustánu. Vedla k rozdělení v roce 1947 na Indii a Pákistán podle náboženského klíče se všemi konflikty, které následovaly, včetně pokračujícího sporu o Kašmír.

Podněcování nepřátelství mezi muslimy

Nejnovějším sektářským hnutím, které je spojováno s Londýnem, je takzvaný britský šíitismus, vedený náboženskými vůdci Mudžtabou Širázím a Jásirem al-Habbím. Toto hnutí zřejmě vzniklo s cílem zdiskreditovat ší’itismus jako takový – s ohledem na Írán, Libanon a Irák, protože v těchto zemích žije nejvíce stoupenců ší’itismu a nachází se zde mnoho svatyní.

Britští „šíité“ považují nešíity za „modloslužebníky“ a pravidelně urážejí různé muslimské kazatele. Šírází dokonce vydal fatvu, že sunnité by měli být zabiti.

Podle íránského nejvyššího vůdce imáma Alího Chameneího jsou „osoby jako Šírází a al-Habbíb k dispozici britské zpravodajské službě MI6 a jsou využívány k podněcování sektářských válek. V lednu 2015 íránská vláda uzavřela kanceláře sedmnácti „šíitských televizních kanálů“ vysílajících přes satelit z důvodu podněcování neshod mezi sunnitskými a šíitskými muslimy. Kromě toho 4. června 2016 Írán opět kázal o nutnosti boje proti britskému šíitismu“. [viii].

USA samozřejmě využívají k politickým účelům také techniky náboženského řízení. Kromě indexů náboženské svobody, které identifikují „autoritářské“ země, má Světová rada církví také jasný politický program a protestantská lobby ovlivňuje rozhodování v Kongresu, na ministerstvu zahraničí a v Bílém domě. A církevní rozkol na Ukrajině a vytvoření orgánu zvaného PCU za pomoci patriarchy Bartoloměje, který je přímo napojen na americké agenty, je dalším potvrzením anglosaských praktik poměrně starého principu „rozděl a panuj“.

Odkazy:

i — books.google.ru
ii — quod.lib.umich.edu
iii — books.google.ru
iv — scholarlypublishingcollective.org
v — www.ummah.net
vi — americalisten.com
vii — ahmadiyyauk.org
viii — katehon.com