Vy se v rámci Spolku Svatopluk i dalších aktivit snažíte o posouvání naší společnosti směrem ke konzervativním hodnotám a tradičnějšímu myšlení. Liberálové se takovým snahám pošklebují. Jak vysvětlit, že se pošklebovat nemají?
Nějakou jednodušší otázku byste na úvod tohoto rozhovoru neměl? Odpověď znám, nejde ji však stlačit do pár vět. A taky si tu nevystačíme s žurnalistickými finesami a floskulemi. Musíme zajet na hlubinu, k filozofické reflexi o povaze svobody. Liberál, jak název napovídá, má svobodu ve štítu. Má ji za tu nejvyšší životní hodnotu, ty ostatní musejí působit v jejích službách. Může však být nejvyšším dobrem něco, co má povahu prostředku? Svoboda přece nutně odkazuje k vyšší hodnotě, než je ona sama. Je bezesporu životně důležitá, musí se však sklonit před něčím ještě vznešenějším.
A tím je co?
Vše, co volím, se mi jeví jako dobro. Dám příklad. Potřebuji peníze, abych pořídil rodině dárky pod stromeček. V peněžence nemám ani floka, a tak si vypomohu, bez vašeho svolení, tou vaší. Jednal jsem z vlastního rozhodnutí, a tedy svobodně. Ale jednal jsem správně? Kdyby byla svoboda tou nejvyšší životní hodnotou, jak byste se mohl proti mému jednání oprávněně ohradit?
Snad nechcete říct, že všichni liberálové schvalují krádež…
Samozřejmě že ne. Jen chci ukázat na vnitřní rozpor liberalismu. Odsuzujeme-li krádež, pak přinejmenším implicitně uznáváme existenci mravního řádu, kterému je lidská svoboda podřízena. Při krádeži jsem sice svou svobodnou vůli uplatnil, ale současně jí zneužil. Takže abych to shrnul – plně svobodný je člověk jen tehdy, když si volí to, co není v rozporu s oním na lidském subjektu nezávislým mravním řádem. Toť vyznání konzervativce.
Vrátím-li se tedy ke své původní otázce – jak liberálům vysvětlit, proč se nemají konzervativcům či tradicionalistům pošklebovat?
Protože bez jimi vyznávaného hodnotového řádu by ani té svobody nebylo. Mravní relativisté, a ti se mezi liberály jen hemží, si pod sebou řežou větev. Jak chtějí hájit vizi svobodné společnosti oproti té totalitní, když je každý jedinec pánem své vlastní morálky? Proč by hodnoty totalitáře měly být horší, než jsou hodnoty liberála?
Takže svobodu nakonec hájí spíše konzervativci, než liberálové?
Přesně tak. Liberálové mohou být užiteční za situace, kdy je třeba se bouřit proti zneužívání moci. Získá-li však jejich doktrína ve společnosti převahu, začne působit destruktivně i tam, kde se to nehodí.
Jak se to prakticky projevuje?
Tak například v nedávném sporu o redefinici manželství. Svůj hodnotový relativismus vyjadřovali zastánci „manželství pro všechny“ bonmotem „Jsme v 21. století! Jak můžete hájit něco, co je dobově překonané?“ Pokud je však realita do této míry proměnlivá, ztrácejí i liberálové kotvu pro svoji argumentaci. Také oni nutně vycházejí z představy nadčasově platných norem lidského soužití, podle kterých pak mravně soudí svoje konzervativní oponenty. Relativismus je holt vnitřně rozporný nejen na papíře, ale i v reálném životě.
Spolek Svatopluk, kde je kromě vás činný i Petr Drulák nebo Ilona Švihlíková, začíná volat po „změně režimu“. Doufám, že nechcete vyhrabávat z hrobů Jakeše s Husákem ani zavádět diktaturu?
Kdybyste byl relativistický liberál, tak byste nemohl říct ani popel. Ale protože jím nejste, dává vaše otázka smysl. Samozřejmě že nechceme k životu probouzet režim, který byl v mnoha ohledech zvrácený. My naopak voláme po takových systémových změnách, které by snahy o nastolení totalitního režimu účinně neutralizovaly.
A my se v podobné situaci nacházíme?
Přesně tak. Současný extrémistický liberálně progresivistický střed, který v podobě vládní koalice pod taktovkou Petra Fialy řádí u nás, tak v různých lokálních obměnách takřka v celé atlantické říši, přichází s novou formou totality. Má subtilnější podobu a její mechanismus represe je jiný, než tomu bylo dřív, i ona si však činí nárok na celého člověka. A běda tomu, kdo se nějak výrazněji odlišuje. Pravda, fyzické popravy se zatím bát nemusí, těch sociálních či profesních však rapidně přibývá.
A můžete být, pokud jde o ony vámi navrhované systémové změny, konkrétnější?
Zatím ne, jsme teprve na počátku vnitrospolkové diskuse. Určitě však budou vyžadovat hlubší zásah do naší ústavy a nalezení lepší rovnováhy mezi jednotlivými složkami státní moci. Budou to změny, které reálnou demokracii neoslabí, ale naopak posílí. Což už nelze říct o demokracii liberální, s tou se bude třeba rozloučit. Každopádně nejpozději letos na jaře se od nás veřejnost dozví, jak na to.
Jedna věc jsou změny na úrovni našeho státu, jiná věc je reorganizace našeho postavení v EU a NATO. Jeden z dřívějších českých konzervativních politiků řekl, že klidně přijme, že Česká republika dočasně zchudne, když vystoupí z Evropské unie. Jsou takové úvahy na místě?
My si pochopitelně uvědomujeme, že současná míra podřízení nadnárodnímu řízení představuje překážku pro uskutečnění oněch potřebných systémových změn na národní úrovni. Proto budeme od těch politických stran či hnutí, které se naší vizí budou chtít inspirovat, očekávat, že tuto naši vazbu na EU či NATO se budou snažit v maximální možné míře rozvolnit. Není nutné volat po okamžitém ochodu z EU, který stejně není realizovatelný, určité praktické kroky, vyjadřující nevůli po udržování našeho vazalského postavení, však bude nutné provést. Cílem je svět bez dnešní EU a čím dál tím víc válkychtivého NATO, ale jak k tomuto cíli dojít, nechme zatím otevřené. Svět se nám mění před očima a nikde není psáno, že se EU nemůže pod vahou svých vnitřních rozporů rozložit dřív, než byste řekl Brusel. Vždyť kdo by si ještě nedávno pomyslel, že se Asadův režim v Sýrii zbortí jak domeček z karet za pouhých jedenáct dní?
Vy jste byl coby studentský vůdce aktivní v listopadu 1989. Jak se po 35 letech díváte na to, jak se s tradicí „sametu“ zachází a jakou formu veřejné aktivity si vybraly tehdejší osobnosti jako Šimon Pánek, Monika Pajerová, Michael Kocáb a jiní?
Patřil jsem k hlavním organizátorům protestní akce k 17. 11. do chvíle, než jsem byl v rámci nezávislého studentské hnutí STUHA přehlasován v otázce zapojení SSM. Já byl proti, většina pro. Ačkoli jsem se aktivně účastnil nejen té demonstrace, ale jako představitel stávkového výboru na PedF UK i dalšího polistopadového dění, neměl jsem už na další vývoj vliv. Nebudu dnes ufňukaně tvrdit, že mi tu revoluci někdo ukradl. Oficiálním oslavám Velké listopadové se však ostentativně vyhýbám.
Když jde o tradice a zacházení s nimi, pojďme mluvit o Vánocích, právě probíhajících. Češi je slaví rádi, i do kostela na půlnoční mši zajdou. Proč ale po zbytek roku kostel míjí obloukem a k církvi necítí důvěru? Co může zejména katolická církev dělat lépe?
Vánoce ještě neproběhly, jsou teprve na začátku. Bohužel vlivem komerce získalo nemálo lidí dojem, že Vánoce začaly koncem listopadu a končí Štědrým večerem. A přitom celý tento čas je teprve dobou přípravy, dobou adventní. Vánoce začínají Božím hodem a končí, v užším slova smyslu na Tři krále, v tom širším však až počátkem února na Hromnice.
Vaše otázka po roli a společenské autoritě církve je téma na speciální rozhovor. Dnes si vystačíme s tezí, že liberalismus s progresivismem zdolaly i církevní hradby, a to již dávno před Františkem, v šedesátých letech minulého století. Dnes je církev v hluboké vnitřní krizi, která však, pevně věřím, bude očistná. Pak se opět stane magnetem pro všechny, kteří upřímně hledají smysl svého života mimo rámec všeho pomíjivého. Do té doby doporučuji hledat odlesk bývalé slávy církve v pomyslných katakombách, do nichž byla integrální katolická víra po Druhém vatikánském koncilu revolucionáři zahnána.
Například ve vámi vydávaném časopisu Te Deum?
Minimálně tam.
Na jednu stranu liberální mládeži vadí, že konzervativci ctí některá závazná pravidla týkající se sexuality, vztahu muže a ženy a rodiny. Na druhou stranu ale liberálové podporují zelené hnutí či woke agendu, které si vynucují souhlas velmi agresivně. Jak se na tento paradox díváte?
To jsme opět u těch vnitřních rozporů liberalismu a mravního relativismu. Jejich vyznavači tvrdí, že žádné nadčasově platné normy neexistují, aby tím podryli „starý svět“, a přitom, jak správně říkáte, agresivně vnucují společnosti novou morálku, která je pro všechny závazná. Úkolem konzervativce je na tento rozpor poukazovat a odhalovat tím jeho nebezpečné prototalitní konsekvence.
Když už hovoříme o té ostrakizaci konzervativců – vy jste byl v roce 2019 během své kandidatury do Rady ČTK nařčen z „antisemitismu“. Jak se na tuto věc po čase díváte?
Jako na užitečnou lekci z antiseminismu. Dobře – teď vážně. Hledal se klacek a našel se v podobě mých starších textů, které lze, při zlém úmyslu, selektivních citacích a vytržení z kontextu, označit za protižidovské. Je to celé absurdní, což pochopili i mí židovští přátelé, kteří se mne tehdy, aniž to lynčující média zmínila, zastali. Nebudu se teď pokrytecky tvářit, že jsem vždy schvaloval politiku státu Izrael nebo že považuji synagogální judaismus za rovnocenný s křesťanstvím. Jsem však člověk, na rozdíl od mých zuřivých odpůrců, nábožensky i etnicky mimořádně snášenlivý. Takže ještě jednou a snad už naposled. Jak by mohl být antisemitou někdo, kdo věří v božství Žida Ježíše a kdo je tolika Židům vděčný za to, co mi prostřednictvím Starého i Nového Zákona dali?
Vraťme se od hodnot zase trochu na zem. Kdo toto vše, co jsme popisovali, v české politice více či méně kvalitně zastupuje? Konzervativních či dokonce národně-konzervativních stran či hnutí máme víc. A budou volby…
O žádné z existujících politických stran nemohu říci, že plně odpovídá mým představám o správě věcí veřejných. Ale jako člověk, zaměřený spíše doprava, upřímně vítám spojenectví SPD, Trikolory a PRO. Doufám, že to s tou spoluprací myslí vážně a že si nebudou vzájemně okopávat kotníky. Pro mne je však v tuto chvíli ještě důležitější, zda poté, co Svatopluk představí svoji vizi systémových změn, ji budou ochotni, alespoň z větší části, přijmout za svou. Kdo tak učiní má nejen můj hlas, ale, pevně věřím, i velkého počtu dalších voličů, kteří se stále většími rozpaky pozorují, jak se jejich podpora národně konzervativním uskupením takřka vůbec nepromítá do toho, jak se u nás žije.
