17. LEDNA 2025, AUTOR: M. K. BHADRAKUMAR
Satelitní snímek z Planet Labs PBC z dubna 2023, na němž je vidět výstavba podzemního zařízení ve spletitých horách kdesi poblíž íránského jaderného areálu Natanz, který se stal několikrát terčem izraelských sabotážních útoků
Íránská islámská revoluce je v procesu transformace
Moje týdenní návštěva Teheránu, kde jsem sledoval prezidentské volby loni v červnu, mi otevřela oči. Nade vší pochybnost jsem cítil, že Írán stojí na prahu hlubokých změn. Země, kterou jsem profesně znal desítky let od islámské revoluce v roce 1979, hýřila velkým očekáváním radikální změny kurzu.
Nejjistějším znamením toho byla tichá podpora nejvyššího vůdce ajatolláha Chameneího reformistické kandidatuře Masúda Pezeskiana. Jedním z kolosálních selhání západní politiky vůči Íránu byly po celou dobu její stereotypní představy o Íránu, které se nejvíce projevily v neochotě uznat Chameneího roli. Chameneí si uvědomuje, že země volá po změně. Jde o to, že Írán je na jedné straně vším možným, jen ne velmocí, pokud jde o jeho vlastní vyvinuté vojenské technologie svědčící o jeho mistrovství v oblasti technologií, výzkumu a inovací a schopnosti průmyslové výroby, ale na druhé straně má ekonomiku v zoufalé situaci.
Chameneí z toho vyvodil, že nastal čas pro mírový spořádaný přechod v rámci islámského systému, který vyžaduje národní jednotu. Chameneí viděl v Pezeshkianovi politika s neposkvrněnou pověstí bezúhonného ve veřejném životě a pevným přesvědčením. Pezeshkian pochází z ázerbájdžánsko-kurdské rodiny a jeho pochopení alchymie, která je při vládnutí nutná k vytvoření jednoty v rozmanitosti v pluralitní společnosti, jakou je Írán, je bezkonkurenční.
Především je to hluboce věřící člověk, učitel Koránu a recitátor Nahj al-balagha, klíčového textu šíitských muslimů, který je oddaný islámskému systému Velayat-e faqih, založenému na principu poručnictví islámských právníků. Chameneí v něm viděl vzácného politika, který dokáže překlenout propast mezi reformisty a konzervativci, a tedy nejlepší naději na oživení islámského systému a obnovení jeho podpůrné základny. (Viz můj sloupek s názvem Reading tea leaves in Iran’s election, Deccan Herald, 26. června 2024).
Noční televizní diskusní pořady jsou v Íránu nesmírně populární, a to zejména díky živé předvolební kampani, neboť v nich vyplavala na povrch pluralita politických názorů – k níž jsem byl každý den přizván. Hlavní myšlenkové proudy před volební platformou kandidáta Pezeshkiana by se daly shrnout následovně:
- Nejvyšší prioritou je zlepšení ekonomiky, kterého lze nejlépe dosáhnout zrušením západních sankcí.
- Předpokladem v tomto směru je vyřešení jaderné otázky prostřednictvím jednání s USA, což je nyní, kdy je Írán „prahovou jadernou mocností“ s impozantním raketovým potenciálem, který již působí jako odstrašující prostředek proti zahraniční agresi, proveditelné.
- Z výše uvedených skutečností vyplývá, že Írán musí navázat vztahy se Západem tím, že změní směr zahraniční politiky a národní strategii, aby posílil vzájemnou důvěru.
- Prezidentství Donalda Trumpa by bylo faktorem „X“, nicméně jeho priority by tentokrát mohly být jiné a v každém případě by Írán měl být ochoten s USA jednat.
- Národ touží po sociálních reformách a kontroverzím, jako je povinný hidžáb, je nejlepší se vyhnout, protože vytvořily napětí a rozpory ve společnosti, které otevřely dveře zahraničnímu vměšování, a to prostřednictvím tolerance a trpělivosti v plném rozsahu, zatímco přílišná státní kontrola s cílem vnutit společenské normy je nerozumná.
- Hospodářské oživení vyžaduje přechod na tržní ekonomiku a pro podporu obchodu a povzbuzení zahraničních investic je nutné celkové otevření v takových oblastech, jako je internet, režim víz atd.
- Důraz zesnulého prezidenta Ebrahima Raisiho na to, aby země Perského zálivu byly prvním okruhem íránské zahraniční politiky, byl zásadně prozíravý a je třeba jej dodržovat – zejména, rozhodující význam má upevnění podnětů ze sbližování se Saúdskou Arábií, které je shodou okolností také v souladu s historickou změnou saúdských regionálních strategií obsažených v takzvané vizi 2030, zakotvené v prosperující ekonomice, odvrácení se od využívání extremistických džihádistických skupin jako geopolitického nástroje v západní Asii a provedení sociálních reforem historické povahy s cílem modernizovat stát.
Poslední bod je v současném kontextu nesmírně důležitý, neboť Teherán upřímně usiluje o sblížení se Saúdskou Arábií, které zprostředkovala Čína. To nejenže snížilo bilaterální napětí a smazalo konflikt zájmů, ale nejnovějším příkladem je souhlas Teheránu se změnami mocenského uspořádání v Sýrii a Libanonu, kde dochází k citelnému vzestupu sunnitů.
Ze strategického hlediska Írán získává, protože se změnilo místo saúdské regionální politiky a desetiletí trvající americko-izraelská strategie izolace Teheránu přestává fungovat. Státy Perského zálivu se snaží ujistit Írán o své neutralitě v případném konfliktu s Izraelem. Normalizace vztahů Íránu s Egyptem opět svědčí o jeho rostoucí přijatelnosti jako regionálního partnera (zde a zde).
Regionální přátelství v Perském zálivu a rostoucí potíže se sjednocením sunnitských arabských států proti Íránu nepochybně znervózňují Bidenovu administrativu a Netanjahua. Axios 2. ledna přinesl senzační zprávu, že odstupující poradce Bílého domu pro národní bezpečnost Jake Sullivan nedávno na tajné schůzce předložil prezidentu Joeovi Bidenovi možnosti potenciálních amerických úderů na íránská jaderná zařízení ještě před inaugurací Donalda Trumpa koncem tohoto měsíce.
Axios citoval zdroje, které přiznaly, že „schůzka nebyla vyvolána novými zpravodajskými informacemi“ a Biden měl teprve učinit „konečné rozhodnutí“. Zdroj Axiosu označil schůzku za součást „obezřetného plánování scénáře“. To znamená, že neexistovaly žádné zpravodajské podklady ani nová situace, která by útok na Írán ospravedlňovala, a Biden se, jak je pro něj příznačné, zřejmě zdráhal testovat hladinu – jak to v těchto zásadních otázkách často dělával – spíše pro účely zápisu i poté, co dal zelenou změně politiky, jako je například poskytnutí Ukrajině stíhaček F-16 nebo raket ATACMS či schválení úderu na ruské území.
Zejména v tomto případě není mezi Bidenem a jeho týmem, který je plný zarytých neokonů – zejména Sullivanem a ministrem zahraničí Antony Blinkenem, dvěma superjestřáby zodpovědnými za poskytnutí plné americké podpory premiérovi Benjaminu Netanjahuovi, aby mohl pokračovat ve své strašlivé západoasijské válce zahrnující Gazu, Libanon, Sýrii a Jemen.
Netanjahu již velmi dlouho sní o útoku na Írán, který by zničil vzestup této země jako regionální mocnosti a soupeřil s vojenským potenciálem Izraele, ale bez přímé účasti USA to zůstalo jen nesplnitelným snem. Je docela dobře možné, že Sullivan, který zobe Netanjahuovi z ruky, jednal na jeho příkaz a Biden si toho byl pravděpodobně vědom.
V každém případě se Axios v další navazující zprávě 6. ledna k tématu vrátil a hřímal, že vojenská varianta proti Íránu se stala „reálnou možností“. Zpráva kuriózně tvrdila, že po listopadovém setkání izraelského ministra pro strategické záležitosti Rona Dermera, blízkého Netanjahuova důvěrníka, s Trumpem tento „odešel s tím, že existuje vysoká pravděpodobnost, že Trump buď podpoří izraelský vojenský úder proti íránským jaderným zařízením – o čemž Izraelci vážně uvažují -, nebo dokonce nařídí úder USA“.
Izraelci jsou velcí hochštapleři a takové přisouzení Trumpovi bylo vzhledem k jeho známé averzi k válkám věcně neopodstatněné. Jednoduše řečeno, byla to bílá lež a hrubá „ psychologická válka“, jejímž cílem bylo vytvořit v regionu mylné představy. Ve skutečnosti Axios ve své zprávě jako korektiv poznamenal, že to celé má i „odvrácenou stranu“, neboť „jiní Trumpovi blízcí očekávají, že bude usilovat o dohodu, než začne uvažovat o úderu“ (proti Íránu).
Překlad Deepl
