Maďarsko přivítalo pád socialistického systému s euforickou vírou v sliby liberalismu. Ačkoli Maďarsko znalo politický liberalismus – ba dokonce lze s jistotou říci, že v 19. století patřilo k jeho průkopníkům, či dokonce k tvůrcům tohoto politického směru –, nedokázalo navázat trvalou koexistenci s liberalismem druhé poloviny 20. století.
Jaký byl hlavní slib liberalismu pro Maďary, kteří se právě osvobozovali? Nic menšího než západní evangelium: téměř podezřele harmonické spojení politické svobody, míru a prosperity. Jsme-li k sobě upřímní, důležitější součástí tohoto slibu byla spíše prosperita než politická svoboda. Maďaři chtěli žít jako Němci nebo Rakušané a dominantním politickým heslem byla životní úroveň. Cílem bylo vlastnit tu vysoce kvalitní ledničku, která byla k dostání hned za hranicemi, zakoupenou za mzdy, které konečně dohnaly ty na Západě. I desítky let po změně režimu se politické kampaně stále mohly stavět na sloganech jako „Mohu si ve Vídni otevřít cukrárnu?“ Domácí politické síly opakovaně formulovaly budoucí politický úspěch v tom, zda „dohoníme“ Německo nebo Rakousko. To nevědomky odhalovalo progresivní pojetí, podle něhož se Západ nacházel na vyšší úrovni rozvoje a s dostatečným odhodláním a úspěšnou realizací správného programu bychom se tam nakonec mohli dostat i my. Někteří možná popírají, že zvyšování životní úrovně bylo ústředním slibem, ale v takovém případě je těžké vysvětlit, jak se – sotva čtyři roky po změně režimu – mohli postkomunisté vrátit k moci s absolutní většinou. Po lžích socialistů se ekonomický kolaps zdál nevyhnutelný.
Část tohoto „evangelia“ byla ideologického původu. Politickým jazykem změny režimu byl liberalismus. Téměř každá politická debata se odehrávala v liberálním rámci a různé politické strany zastupovaly jeho různé odstíny – s výjimkou radikálů v exilu a těch, kteří si otevřeně přáli pokračování komunismu, ačkoli tyto skupiny sotva patřily k hlavnímu proudu. Po změně režimu se maďarská pravice snažila zavést verzi německé křesťanské demokracie, zatímco liberálové usilovali o přijetí západoevropského a amerického sociálně-liberálního modelu. Na první pohled se zdálo, že Maďarsko bylo nuceno importovat politickou tradici, protože buď žádnou vlastní nemělo, ztratilo ji, nebo protože již neodpovídala rámcům moderní demokracie, v nichž se země po 40 letech sovětské okupace musela najít své místo.
Přechodné období po rozpadu socialistického systému bylo zvláštním hybridem; nebylo náhodou, že maďarští konzervativci a antikomunisté jej popisovali jako postkomunistický liberalismus. Bezohledné drancování ze strany západních společností a misionářské nadšení liberálů doplňovalo pevné zakotvení komunistické nomenklatury a její úspěšný převod moci. Oficiální politické zprávy o kvalitě ovzduší hovořily o svěžesti, přesto však každý stále cítil ve vzduchu viset zatuchlou pachuť komunistů.
V každém případě bylo poselství jasné: pokud Maďarsko přijme západní model v plném rozsahu, bude odměněno stejnou životní úrovní jako Západ. Žili bychom jako postavy ze západoněmeckého televizního seriálu Klinika v Černém lese, a cesta k této klinice vedla přes liberální balíček, který zahrnoval jak ekonomické, tak ideologické složky. Transitologie předepisovala formální zavádění západních modelů bez ohledu na národní specifika.
Vlády mezi sebou soutěžily o to, která se ve všech ohledech dokáže více přizpůsobit západním očekáváním. Maďarští politici a jejich odborníci mávali recepty čerpanými ze západních univerzit a svých čtenářských zkušeností a prezentovali je jako zaručená řešení maďarských problémů. Domácí elita dovedla sebekolonizaci až na samou hranici možností. Starší Maďaři si možná ještě pamatují, jak socialistický premiér Gyula Horn – který během revoluce v roce 1956 sloužil v ozbrojených silách vnitřní bezpečnosti – hovořil o vstupu Maďarska do NATO a Evropské unie.
Zatímco domácí stoupenci a zahraniční dohlížitelé se zabývali dovozem ideologie a modelů, zahraniční společnosti se věnovaly vývozu zisků. Kompradorové se soustředili na převýchovu lidu. Maďaři měli být přetvořeni v liberální demokraty, kteří si osvojí každodenní chování odpovídající novému ekonomickému modelu a vstřebají nejnovější liberální myšlenky o rozmanitosti. Ekonomickou výchovu prováděla vláda a její odborníci – obvykle formou ekonomické šokové terapie –, zatímco ideologická výchova byla svěřena univerzitám, nevládním organizacím a spřáteleným domácím ideologům. Bezohledný progresivismus i národně socialistické a fašistické experimenty měly společný intelektuální kořen: touhu přetvořit společnost silou – impuls, který se v Maďarsku projevil také v uniformizačních ambicích kompradorů.
Navzdory slibům a sebekolonizaci se Kanaán v Maďarsku nikdy neuskutečnil. Maďaři den za dnem stále více záviděli klidnému, prosperujícímu, buržoaznímu světu Západu. „Ale na Západě…“ se stalo měřítkem srovnání. Nejpozději však v době finanční krize v roce 2008 začalo stále více Maďarů pochybovat o tom, zda západní model skutečně zaručuje spásu. Po opakovaných neúspěšných pokusech o průlom si stále častěji kladli otázku, jak dlouho ještě mají věřit slibům svých domácích proroků a nekonečné řadě ekonomických experimentů, které je s každým novým kolem zdánlivě jen ještě více ochuzovaly.
Scénář začal připomínat známé cykly komunistické diktatury: stačí ještě chvíli vydržet a Země zaslíbená konečně přijde. Zejména za levicových vlád se veřejná debata točila téměř výhradně kolem „reforem“. Jelikož nic nikdy nefungovalo tak, jak bylo slíbeno, vše neustále vyžadovalo další reformy.
Na konci prvního desetiletí 21. století byli Maďaři již zklamáni nekritickým uctíváním Západu. Samotný model již nepůsobil nedotknutelně a arogance domácích kompradorů vyvolávala rostoucí hněv. Volby v roce 2010 vyslaly jasný vzkaz: experimenty založené na importu z předchozích dvou desetiletí selhaly a nastal čas zkusit něco jiného.
Samotná myšlenka „maďarské cesty“ nesla v domácí diskusi těžké historické břemeno a v zahraničí byla považována za naprostou kacířství. Dogmatismus západního liberálně-demokratického mainstreamu netoleroval žádné odchylky; každý takový experiment byl automaticky označován za „asijskou diktaturu“ nebo „konkurenční volební autokracii“.
Pro nás je klíčovou otázkou, zda skutečně existuje specifická maďarská cesta – Sonderweg – nebo snad širší středoevropská, či dokonce postsocialistická cesta. Jisté je, že zde na semiperiferii – v Maďarsku, Polsku a možná i jinde v regionu – došlo k politickým proměnám podobným těm v zemích jádra, zejména ve Spojených státech (vzestup trumpismu) a do jisté míry ve Velké Británii (brexit, roztříštěnost dvou tradičních stran a vzestup Nigela Farage).
Jedním z pozoruhodných rysů Maďarska je, že zde velké modernizační ideologie dvacátého století opakovaně ztroskotaly, jedna po druhé. To lze částečně vysvětlit tím, že modernizační ideologie se spojovaly s národní katastrofou: nejprve s rozčleněním země v letech 1918–1919 a poté znovu v roce 1945. Kromě toho byl v Maďarsku téměř každý agresivní modernizační experiment doprovázen buď zahraniční okupací, nebo tyranskou vládou.
V roce 1956 se zhroutil stalinismus. Poté v roce 1990 přišel pád byrokratického socialismu – systému, který Vladimir Lenin koncipoval a zorganizoval podle vzoru německé pošty. Do roku 2010 selhaly i liberální demokracie a s ní spojený volný trh. Ukázalo se, že Maďarům nepřinesly uznání, v které doufali; liberální demokracie se ukázala nebýt ani liberální, ani demokratická. A volný trh přinesl závislost – částečně na západních státních podnicích – spolu s prosazováním západních politických zájmů na maďarském trhu. Liberální rétorika zjevně sloužila jako zástěrka pro realistickou mocenskou politiku.
Nedávno Mark Carney, přední představitel liberálně-globalistického proudu, na výročním zasedání Světového ekonomického fóra prohlásil, že mezinárodní řád založený na pravidlech byl pro liberály pohodlnou lží, podobně jako kdysi „reálný socialismus“. Jak řekl: „Věděli jsme, že příběh o mezinárodním řádu založeném na pravidlech byl částečně nepravdivý – že ti nejsilnější se z něj vyjmou, když se jim to hodí, že obchodní pravidla jsou prosazována asymetricky. A věděli jsme, že mezinárodní právo se uplatňovalo s různou přísností v závislosti na identitě obviněného či oběti. Tato fikce byla užitečná.“
Carney dále dodal: „Nemůžete žít ve lži o vzájemném prospěchu prostřednictvím integrace, když se integrace stane zdrojem vaší podřízenosti.“
Ať už dobrovolně či nikoli, obhájci starého liberálního řádu jej nyní sami odhalují. Ve svém úvodním projevu na výroční konferenci Evropské obranné agentury v roce 2026 Kaja Kallasová řekla: „Riziko plnohodnotného návratu k nátlakové mocenské politice, sférám vlivu a světu, kde právo určuje síla, je velmi reálné. Od té doby, co jsme zde naposledy hovořili, se virus začal šířit.“ Přestože odmítla politiku založenou na nátlaku – kterou spojovala s Ruskem a Spojenými státy –, následně právě toto požadovala v rámci Evropské unie, aby překonala místní odpor: „Příliš se soustředíme na národní zájmy, než abychom se vážně vypořádali s roztříštěností; roztříštěnost nás zpomaluje. Oslabuje nás. Musíme změnit kulturu – přestat uvažovat jako národy a začít jednat společně, jako Evropané. V oblastech, jako jsou investice, rozvoj, veřejné zakázky, údržba, školení – v celém spektru.“
Z poznámek Carneyové i Kallasové vyplývá, že liberální, na pravidlech založený mezinárodní řád byl pokrytectvím – byl lží sloužící zájmům mocenské elity. Podobně maďarská liberální elita, tak hlasitá ve své obraně „evropských hodnot“, se snažila urychlit pád prozápadně orientovaných vlád v letech 1990–1994 a znovu v letech 1998–2002, zatímco podporovala postsocialistickou elitu, kterou považovala za mnohem lépe ovladatelnou a poslušnou. To urychlilo rozčarování maďarské pravice ze západní „měkké síly“ – tedy z liberální demokracie a volného trhu. Proces tohoto rozčarování urychlil poloperiferní status Maďarska.
Systém po roce 2010 se proto stal, dalo by se říci, „přirozeně“ postliberálním. Nevytvořil novou ideologii, ani se sám neoznačoval za postliberální – ačkoli projev předsedy vlády Viktora Orbána z roku 2014 o „neliberální demokracii“ nakonec směřoval tímto směrem. Spíše k tomu dospěl z praktických důvodů, na základě poučení z neúspěchů. Lze samozřejmě říci, že poptávka po postliberální cestě se objevila jak na Západě, tak v Maďarsku, i když v odlišných kontextech a v reakci na odlišné tlaky.
Maďaři se nevzdali žádnému konkrétnímu intelektuálnímu hnutí, ani vědomě nepřijali novou ideologii, když se stali „postliberálními“ – což je označení užitečnější spíše pro vnější pozorovatele. Spíše je realita donutila rozloučit se s liberalismem, přičemž si zachovali oddanost svobodě.
V původním smyslu slova je dnešní Maďarsko stále liberálně smýšlející, podobně jako tomu bylo v devatenáctém století, mutatis mutandis. Obhajoba politické svobody a suverenity navazuje na národní liberalismus reformní éry devatenáctého století. Základní zákon (ústava) zahrnuje práva a svobody první i druhé generace, přičemž odmítá fundamentalismus v oblasti lidských práv, který je typický pro postklasický liberalismus. Nový Základní zákon formuloval pojetí politické svobody, které silně připomíná Edmunda Burka: národ je chápán jako partnerství mezi Maďary minulosti, současnosti a budoucnosti. V postliberální éře je třeba najít odpovědi na problémy, které ukončily hegemonii liberalismu:
- především demografická krize a otázka sociální udržitelnosti;
- multikulturalismus, včetně problémů s vládnutelností s ním spojených, a rozpor mezi rétorikou a realitou demokracie a egalitarismu;
- kulturní rozpad;
- a úpadek Evropy.
Liberálně-globalistická elita vnímá tento problém především jako hrozbu pro svou mocenskou pozici a jejím hlavním cílem je zachování status quo. V nejlepším případě označuje nespokojené za populisty, častěji však za autoritáře, diktátory nebo něco podobného. Kromě této komunikační a rétorické reakce vidíme jen málo snahy o řešení výše nastíněných problémů.
Převládající praxí je výkon moci ve prospěch menšin, ve jménu rovnostářství a spravedlnosti, proti údajně nebezpečné většině, jelikož ta je vnímána jako nakloněná populismu. Tato elita se snaží zachovat svou moc ve jménu rovnosti a spravedlnosti, jejichž lakmusovým papírkem je spokojenost slabých – konkrétně etablovaných menšin.
Nacházíme se v postliberální situaci, ale je sporné, zda má smysl hovořit o „postliberalismu“ jako o ideologii. Zklamání vyvolané modernizačními experimenty a vyčerpání utopických energií – jak to před desítkami let vyjádřil Jürgen Habermas – nahrává konzervativní averzi vůči ideologiím. To bylo vyjádřeno nesčetněkrát.
Například Edmund Burke napsal: „Státník se liší od profesora na univerzitě: ten druhý má pouze obecný pohled na společnost; ten první, státník, musí tyto obecné myšlenky kombinovat s celou řadou okolností a brát je v úvahu. Okolnosti jsou nekonečné, nekonečně se kombinují, jsou proměnlivé a pomíjivé: ten, kdo je nebere v úvahu, se nemýlí, ale je naprosto šílený – dat operam ut cum ratione insaniat – je metafyzicky šílený.“
Charakteristickým rysem postliberálního stavu je právě absence jasně viditelné utopické ideologie – takové, která se snaží vybudovat nějaký druh společenského řádu pomocí státní moci. Stojí za to rozlišovat mezi postliberální politickou praxí a postliberálním politickým myšlením. V oblasti myšlení panuje v současné době naprostý chaos – ačkoli akademický svět se stále drží té či oné varianty egalitarismu. Kromě toho existuje nostalgická vzpomínka na tradici, autoritu a práci; a jsou tu Nietzscheovci (postmodernisté) zprava i zleva.
Politická praxe je mezitím poznamenána nespokojeností a ressentimentem, které se často spojují s nutkavou touhou po sociálních projektech znamenajících radikální přetvoření. Lidé obvykle ani nevědí, co vlastně chtějí vytvořit nebo proč, jelikož již neexistují soudržné ideologie; vědí pouze to, že vše musí být jiné, protože to, co v současnosti existuje, je „nesnesitelné“. Stejná situace panovala i po první světové válce: jak pravice, tak levice očekávaly a požadovaly zničení starého světa, přičemž jakýkoli návrat k předchozímu řádu považovaly za nemožný. Následovaly experimenty demiurgů, jak to vyjádřila Chantal Delsol. Jeden z těchto experimentů zkolaboval v roce 1945, druhý v roce 1991.
Je důležité, aby postliberální politika nedospěla ke stejnému výsledku jako literatura o politické krizi z meziválečného období, ani se nevrátila k teleologické politice. Má-li být relativně úspěšná, nesmí ztratit kontakt s realitou – neboť realita vymezuje hranice jednání, a tím omezuje i šílenství, pokud jsme ochotni jí věnovat pozornost. Držení moci vede lidi k tomu, že považují svou schopnost jednat za neomezenou, což je přivádí zpět ke konstruktivismu, jenž může nabývat jakéhokoli politického zabarvení: ať už jde o socialistický či liberální utopismus, nebo dokonce o reakční modernismus. Selhání liberalismu by nám mělo připomenout, že mimo nás existuje realita, která není pod naší kontrolou a kterou stojí za to respektovat. Stojí za to následovat pouze cestu zdravého rozumu a praktičnosti.
To vše s sebou nese i změnu politické praxe. Značná část problémů se projevuje na místní úrovni, zatímco zdravý rozum není výsadou meritokratické či technokratické elity z vyšší střední třídy. Vzdělaní lidé jsou totiž často náchylnější k metafyzickému šílenství a dogmatismu a staví se do služeb jakékoli intelektuální módy, která právě převládá. Politika zdravého rozumu nutně stojí daleko od byrokratického státu, který si za vzor bere německou poštu. Vkládá větší důvěru v lidi, kteří občas udělají chybu, a proto počítá spíše s menšími neúspěchy než s velkolepými, centrálně plánovanými reformami. Poučená z příkladů modernizace bude postliberální politika snad opatrná vůči rozsáhlým, centralizovaným projektům sociální výstavby.
Autor analýzy Gábor Megadja, PhD. je maďarský publicista a politický analytik. Je považován za výraznou intelektuální osobnost maďarské konzervativní a národní scény blízké bývalé vládní straně Fidesz. Působí jako šéfredaktor zpravodajského a názorového portálu Kontra a je autorem řady textů pro Hungarian Conservative. Text byl původně publikován v čísle 2/2026 tištěného vydání tohoto časopisu.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
