napsal Leo K.
Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech… jsme drčeli snad už na základní (za mně – národní) škole. A teprve mnohem později jsme se dovídali, že autor, Karel Hynek Mácha, byl exhibicionista a bouřlivák a ta báseň Máj neměla s oslavou lásky zase až tak mnoho společného. Nakonec celý příběh Viléma, který zabil svého soka v lásce, aniž věděl, že je to jeho otec a který se loučí s životem a vzpomíná na svou milou Jarmilu, byl nejspíše inspirován skutečnou událostí, kdy v roce 1774 byl poblíž Mladé Boleslavi na pahorku zvaném Na spravedlnosti popraven lámáním v kole Ignác Schiffner, který zavraždil v Dubé u Doks svého otce.
Sám autor vydal báseň s poznámkou, že hlavním účelem skladby je oslava jarní přírody. Důvodem pro tuto poznámku byla snaha zmást dobovou cenzuru. Máj je meditativním dílem, které čerpá sílu z motivů lásky, přírody, vlasti, ale jehož myšlenkový obsah se dotýká bytí.
Motivy lásky, přírody a nepřekonatelně romantická scéna, v níž Jarmila marně čeká za májového večera na Viléma a dozvídá se o jeho osudu, však dělá z Máje snovou apoteózu lásky. Snovou i pro množství metafor – např. jezero zvučelo tajný bol a oxymóronů – např. umřelé hvězdy svit.
Dá se dokonce říct, že vydání Máchova Máje představuje výrazný zlom v českém chápání Prvního máje. Ten den byl odedávna spojovaný s romantikou, láskou, milováním, erotikou a plodností. Kdo by neznal stavění májek? Už ve středověku stávaly od rána na návsích i náměstích máje – nazdobené kmeny vysokých stromů. A čím vyšší, tím lepší. Mnohde se tenhle májový rituál drží dodnes. Kmen smrku, jedle nebo borovice místní zdatní muži dohladka oloupou nebo do kůry vyřežou ornamenty, většinou spirály. Vršek stromu pak dívky a ženy ozdobí věncem ze zelených větviček (symbol panenství dívek v obci), fábory, stuhami a pentlemi, někde nechybí lahvičky s pálenkou. Oblíbenou kratochvílí svobodných mládenců je snaha pokácet, nebo dokonce odcizit máje v sousedních vsích, a získat tak pro sebe symbolické panenství děvčat. Ve středověku dokonce znamenala májka postavená pod okny soudem závazný příslib manželství.
První máj začínal už filipojakubskou nocí, kdy se z dubna stává květen. Tahle noc je asi z celého roku nejmagičtější, vládnou jí čarodějnice, které se na koštěti slétávají na svůj sabat, tajné shromáždění na pustých místech. Ochrana před nimi může být různá, dobře poslouží pověsit nad vchod domu či bytu snítku rozmarýnu nebo dobromyslu. Nezbytné byly ochranné ohně. Muži postavili velkou hranici, ženy ze starých hadrů vyrobily figurínu čarodějnice, kterou daly na vršek. Po setmění hranici i s čarodějnicí zapálili. Ale kde se vzal prvomájový polibek pod rozkvetlým stromem? Tahle doslova zázračná pusa totiž ženám slibuje celoroční krásu, zdraví, lásku a zamilovanému páru zajišťuje plodnost. Líbací tradice ale není nijak stará, jelikož ještě v 19. století nebylo možné, aby si zamilovaní projevovali svou náklonnost polibkem na veřejnosti.
Polibek byl považován za velmi intimní projev lásky.
Pusy pod rozkvetlým stromem přišly až s úspěchem Máje Karla Hynka Máchy. S milováním mají také hodně společného chodníčky lásky. Slavná socha romantického básníka od Josefa Myslbeka, pod níž si na pražském Petříně dávají dostaveníčko zamilované páry se stala i symbolem majálesů. To jsou svobodomyslné a hlavně české studentské oslavy příchodu máje, tradice doložena už od dob rozmachu univerzit v 15. století. Již tehdy se ustálil zvyk tolerovat studentskou recesi, a to i provokativní. Ovšem neskrývaná ironie majálesů („Za další růst zaměstnanců rektorátu!“, „Pusťte ministra mezi nás!“) upadá a porevoluční majálesy jdou establishmentu na ruku, místo aby ze studentské aktivity a spontaneity rebelovaly.
Ale tak se zvolna z romantického bouřliváka stal národní kult. Když po Mnichovu měly být obsazeny Litoměřice, byly narychlo 1. října 1938, z iniciativy tehdejšího guvernéra Národní banky Československé Karla Engliše, Máchovy tělesné ostatky exhumovány a převezeny do Prahy. Druhý Máchův pohřeb 7. května 1939 (už za Protektorátu) se na vyšehradském hřbitově stal národní manifestací proti nacismu – tím máchovský kult definitivně vrcholí. Do ulic Prahy se se sto let mrtvým autorem přišlo rozloučit 250 tisíc obyvatel, Máchovy ostatky pokládala do hrobu elita českých spisovatelů.
Po Máchovi je pojmenováno mnoho ulic, různých institucí. Máchova cesta z Mělníka na Bezděz je dnes červeně značenou trasou KČT. Velký dokeský rybník byl přejmenován na Máchovo jezero, celá oblast kolem Bezdězu je nazývaná Máchovým krajem, měsíc květen Máchovým časem. Osobnost a dílo Karla Hynka Máchy se staly synonymem lásky, romantismu, mladistvého entuziasmu, to vše do značné míry navzdory skutečnému Máchovu životu a metafyzickému přesahu jeho díla.
Jak ubohý je proti tomu marketingový narativ údajně svatého Valentýna.
Římský císař Claudius II. prý zakazoval svým vojákům, aby se ženili nebo jen zasnubovali. Měli to povolené už od Septima Severa. Claudius II. se ale bál, že by chtěli zůstat doma u svých rodin a nešli do boje. Už to má chabou logiku. Za doby Claudia II totiž byly legie zcela žoldnéřské, většinou cizího původu, s dobou úvazku 16 let. Valentýn vzdoroval vládci a tajně oddával mladé páry. Byl zatčen a později popraven 14. února. A od té doby je den svatého Valentýna slaven jako svátek zamilovaných. Vypadá to zajímavě, vypadá to romanticky, jenže ve skutečnosti jde jenom o marketingovou kampaň s komerční náplní.
Žádný sv. Valentýn, který oddával tajně páry za Claudia II nebyl. Natož, aby za to byl popraven.
Proč? Důvodů je celá řada. Křesťanský kněz, který oddává snoubence je představitelný teprve od roku 1184 (veronskou synodou) a definitivně tuto povinnost zavedl až 4. lateránský koncil v roce 1215. Jenže to už skoro tisíc let nežil Claudius II, který zemřel roku 270 a celých 700 let už neexistovala ani starověká Římská říše. Do té doby byl sňatek procesován podle římského práva. Dalším důvodem je skutečnost, že první zmínky o Valentýnovi, který tajně oddával je až ve výpravné básni Geoffreye Chaucera Ptačí sněm ze 14. století. Pokud je vám to jméno povědomé, ano, je to autor Cantenburských povídek, které jsme v pubertě hltali místo povinné četby.
Katolická církev ani takového Valentýna svatořečeného za tajné oddávání nezná.
Zato zná Valentina, za kterým se pravděpodobně skrývají dvě jiné osoby. Podle jedné legendy byl Valentin roku 203 zvolen biskupem v Terni. Po několika letech jej pozval rétor Kratón do Říma, aby léčil jeho syna. Valentin se za chlapce modlil, až jej Bůh vyslyšel a syna zázračně uzdravil. Proto se Kratón se svou domácností, svými 3 žáky, urozenými to Athéňany, a synem městského prefekta nechal od Valentina pokřtít. Římští senátoři za to Valentina obvinili z nekalých praktik a na prefektův rozkaz byl uvržen do žaláře. Na to byl jedné noci sťat.
Podle jiných legendárních zdrojů vrátil sv. Valentin zrak dceři soudce Asteria poté, co byl uvržen císařem Claudiem II. do žaláře. Valentin se ve vězení modlil za soudcovo obrácení a ten přišel, aby Valentina vyzkoušel. Řekl mu: „Je-li tvůj Bůh opravdu jediný pravý, jak říkáš, ať skrze tebe ukáže svou moc a mé slepé dceři vrátí zrak.“ Valentin přiložil svou dlaň na oči nevidomé a modlil se, až dívka prohlédla. Asterius s celou rodinou uvěřil v Krista a požádal o křest. Zprávy o uzdravení slepé a o obrácení soudce se roznesly po městě. Křesťané se radovali, pohany zachvátil hněv, zaútočili na soudcův dům. Valentina vyvlekli ven, ztloukli ho a odvedli na Flaminijskou cestu, kde byl sťat mečem.
Jak je to s tou výpravnou básní ze 14. století? Průvodce Chaucerovy básně při čtení Ciceronovy úvahy o snu usne a ve snu se mu zjevuje římský vojevůdce Scipio Africanus (skromný vítěz nad Hannibalem s neobyčejnou autoritou), který se ho rozhodne odměnit a provádí ho pro pozemšťana nedostupnými nebeskými sférami. Nakonec navštíví Venušinu zahradu.
Vlastní děj pokračuje mocnou paní Přírodou, která svolává všechny druhy ptáků, aby si našli své protějšky. Sněm však nedokáže najít jednoznačného partnera pro vznešenou orlici. Poté se orlice rozhodne volbu o rok odložit a tři nápadníky ponechat v nejistotě. Ostatní ptactvo se však raduje z partnerů, které jim Příroda přidělila, a báseň končí oslavou jara a lásky. V souvislosti s dějem je několikrát zmíněn onen Valentýn, co byl sťat poté, co tajně oddával. Jistým paradoxem je to, že podle této básně se svátek slaví v „plodném květnu“ a nikoliv 14. února.
Tak to je příběh snového Valentýna, který se stal marketingovým tahákem těch, co nemají vlastní fantazii a nedovedou svojí lásku uplatnit jinak než bohatýrským nákupem.
A když už nás hokynáři tahají za nos pohádkami o starém Římě, jak se tedy skutečně staří Římané a Římanky ženili a vdávaly? Především je nutné uvést, že to byl svrchovaně občanský akt, který nebyl kupodivu spojen s prováděním jakýchkoli formálních úkonů a ani neexistovala závazná forma jeho uzavření. K jeho vzniku postačovala projevená vůle vzít si ženu a mít ji jako matku svých legitimních dětí. O to slavnostnější podobu však mohlo mít podřizování se manželské moci. Nezapomeňte, že v Římě byl tuhý patriarchát. Podřízení se nemělo důsledky pouze majetkové, manželka se dostávala do postavení dcery svého manžela a tedy po něm sice mohla dědit, ale znamenalo to zároveň i zánik být způsobilým subjektem práva, který může vlastním právním jednáním nabývat práva a zavazovat se k povinnostem. Takhle to pokračovalo až do toho roku 1184. Jak vypadala svatba z vnějšku? O tom nás – zvědavé – informuje Gaius Valerius Catullus, básník, který umřel mlád.
…„Přátelé a příbuzní se sjeli i z venkova a pro tyto dny odložili všechnu práci stranou, voli a býci ve stájích zleniví, vinice měla být vypleta, zarostlé stromy jsou jen polovičky prostříhány a pluhy leží v koutu mlatu vydány na pospas noční rose a rzi. Jeden z hostí odložil dokonce i tu nejnutnější práci: žně. Ale nedalo se už déle čekat. Červen se chýlil ku konci a podle obyčeje to byla nejpříznivější doba pro uzavření sňatku.
Nevěsta, téměř ještě dítě, vyměnila v předvečer svatby svůj dětský šat, praetexta, za krásný svatební, v kterém tuto noc spala. Ulehla velmi brzy, zatímco druzí měli ještě plné ruce práce: zdobili dveře květinovými, myrtovými a vavřínovými věnci a pestrými stuhami. Připravovali stůl pro svatební hostinu, kladli naň nejvzácnější nádobí, které zářilo ve světle pochodní; v atriu vystavili na malé pěkně upravené stolky dárky, které přátelé s ostýchavým úsměvem přinesli novomanželům.
Časně zrána přišly ženy, veselé a plny něžnosti, aby oblékly nevěstu, která nečinně a trochu ustrašeně přihlížela. Špičkou kopí, které ta často doma viděla, aniž měla tušení, k čemu vlastně sloužilo, jí rozdělily vlasy, spletly do šesti copů a svázaly je stuhami. Pak jí zavázaly kolem boků pás zvláštním „Herkulovým“ uzlem, a hlavu a tvář pokryly oranžově zbarveným svatebním závojem, flamemeum.
Okolo spánků jí upravili vonný věnec z rozkvetlé majoránky. Zvenčí již bylo slyšet hlasy pozvaných; hlučné pozdravy, smích, halas a když se nevěsta – ustrašená a dojatá, pláč na krajíčku – objevila, nebralo obdivné volání konce. Všichni jí blahopřáli, poněvadž šat padl jako ulitý a tvář pod závojem, který ji činil ještě zářivější, vypadala svěží a líbezná, jak „růžové poupátko“.
Nevěstě po boku stála vždy pronuba (čestná ochránkyně římské nevěsty); doprovodila ji před obětní oltář, kde již stál kněz, připraven k obřadu. Až do této chvíle se všichni snažili vypadat vesele a nenuceně, ale když kněz „vyčetl“ z vnitřností obětovaného zvířete (u svatebního obřadu byla obětována prasnice a ovce) předpověď pro budoucí manželství, která byla dobrá, dokonce výborná – s mnoha dětmi a radostným stářím – když snoubenci rozlomili společně chléb a každý z něho kousek pojedl a když skončily všechny ostatní zdlouhavé formality jako podepsání svatební smlouvy před deseti svědky, dojal slavnostní obřad téměř všechny. Pronuba vzala ruce snoubenců a za hlubokého ticha je spojila.
Pak zasedli všichni k hostině a novomanžel obdivoval, jak jemně brala nevěsta kousky jídel špičkami prstů z talíře, aniž se potřísnila. Nálada svatebčanů stoupala i proto, že jídla byla chutná, vybraná a pobízela k pití. Ženichovi zaskočila olova, ale jinak se nic horšího nepřihodilo.
Ku konci hostiny se ženich, povzbuzován přáteli, přiblížil k nevěstě, jako by ji chtěl vytrhnout z matčina náručí, kam se za smíchu a volání podle obyčeje utekla. Místo sporu však vznikl svatební průvod. Někdo vtiskl nevěstě do ruky vřeteno a přeslici jako symbol jejího nového života. Dvě děti šly po jejím boku a jedno před ní s pochodní z hlohu. Další pochodně zapálili přátelé, mladší muži a dívky, kteří následovali v průvodu. Zpívali přitom píseň, kterou k této příležitosti složil přítel básník a v níž se sbor chlapců střídal s dívčím ve formě žertovného i sentimentálního dialogu. Občas někdo zvolal: „Thalassio! Thalassio!“, aniž by dobře věděl proč. Byl to zvyk.
V oknech a dveřích se tísnili lidé; žertovali, házeli květiny, volali přání a výměnou za to na ně padaly celé hrsti oříšků. Spadaly však téměř všechny na zem, kde se o ně v prachu poprali rozesmátí a zpocení chlapci. Když došel svatební průvod k ženichově domu, nevěsta se zastavila na okamžik, aby ozdobila dveře vlněnými stužkami a natřela olejem stěžeje. Ženich s pohnutím přihlížel a když skončila, zeptal se ji: „Jak se jmenuješ?“. A ona vyslovila s uzarděním a milým úsměvem onu starobylou větu: „Ubi tu, Gaius, ego Gaia,“ starořímská formule svatební, pronášená ženou: „kde ty jsi Gaius, tam jsem já Gaia.“
Pak ji mladí muži z průvodu vyzvedli a přenesli přes práh, poněvadž by bylo špatným znamením, kdyby nevěsta při vstupu klopýtla. Hned nato jí nabídl ženich vodu a oheň a pronuba jí podala u čela manželského lůžka vodu a napověděla jí modlitbu Lárům a Penátů(domácí bůžkové) nového domova.
V této chvíli se po posledním přání a po svatebním volání „Hymen! Hymen!“ začali všichni rozcházet. Ale ještě předtím uspořádali veselou potyčku okolo již zčernalých, zhaslých pochodní z hlohu. Kousek svatební pochodně byl pro dívky dobrým znamením brzkého sňatku.“
Vraťme se domů, do Čech. Jak se snoubí svobodomyslný Svátek práce a Máchův Máj? Máj, ať nám voní ta či ona interpretace, je osobní zpovědí rozervaného romantického člověka plného nejistot a otázek po smyslu života. A romantismus Máje je reakce na hluboký rozpor mezi realitou a humanistickými ideály, které proklamovala Velká francouzská revoluce.
Ideový směr spočívá v konfliktu mezi individualitou a okolním světem. To je dodnes platným pocitem, proto Mácha na rozdíl od mnoha jiných autorů 19. století nijak nestárne. Máchova nadčasová myšlenka, se kterou ale kdysi narazil je
„Až teprve bude-li svobodný jedinec, může být svobodný celý národ“
