D. D. KRAJČA
Sedím tisíce kilometrů od České republiky. Někde mezi kamčatskými sopkami, sirným zápachem, nekonečnou přírodou a medvědy, kteří mají kupodivu mnohem menší potřebu někoho soudit než leckterý diskutér na českém internetu. A přesto se i sem donesla zpráva o dopravní nehodě, která by s největší pravděpodobností zapadla mezi stovky jiných, kdyby jedním z účastníků nebyla známá tvář. Pro jedny nepohodlná, pro druhé nenáviděná, pro další milovaná. Najednou už nešlo jen o obyčejnou nehodu. Najednou bylo co rozebírat, koho pranýřovat a komu vysvětlit, jak měl správně řídit.
Nebudu soudit. Od toho jsou jiní. Já se jen na chvíli zamyslím. Možná budu tentokrát trochu hnidopich. A možná se dokonce nepřímo zastanu člověka, kterého osobně vůbec nemusím. Jenže spravedlnost přece nemůže fungovat podle toho, koho máme rádi a koho ne. Buď ji chceme pro všechny stejně, nebo ji nechceme vůbec.
Nejdřív to nejdůležitější. Plechy se vyklepou, auta se opraví nebo sešrotují. Hlavně že podle všeho nikdo nepřišel o život a nikomu se nestalo nic, co by se nedalo časem napravit. To je jediná opravdu podstatná zpráva celé té nehody.
Všechno ostatní jsou jen tuny železa, pojišťovny a internetoví odborníci, kteří už tradičně zvládli vyšetřit celý případ dřív, než stihla vychladnout káva na stole dopravních policistů.
Nebudu řešit, kdo měl přednost, kdo ji neměl, kdo co viděl nebo neviděl. Nejsem dopravní znalec a ani si na něj nehraji. Jen vím jednu věc. Modrý maják nikdy nebyl kouzelnou hůlkou, která po zapnutí zruší fyzikální zákony, zdravý rozum a pud sebezáchovy všech ostatních řidičů. Ani vozidlo s právem přednostní jízdy nemá právo letět bezhlavě přes křižovatku s vírou, že se svět zastaví a všichni mu beze slova uhnou. To ostatně říká i zákon. Jenže ten dnes jaksi překáží, když se hledá viník vhodný pro veřejné grilování.
A právě ta malá Fabie s nápisem „Převoz krve“ mi připomněla vojnu. Sloužil jsem tehdy na letišti v Mošnově a v autoparku jsem měl dvě krásné Škodovky 1203, sanitky jako z učebnice. Modré majáky, siréna, jen vojenské značky je odlišovaly od těch civilních. A víte, na co se občas používaly? Pro pivo. Pro kluky na opušťák na nádraží do Studénky.
Prostě se zapnuly majáky, zahoukalo se a člověk měl najednou pocit, že zachraňuje republiku, přitom zachraňoval maximálně žízeň nebo stihnutí vlaku. Dnes se tomu směju. Byla jiná doba, jiné myšlení. Naštěstí se nikdy nic nestalo.
Ale jednu věc mi to dalo navždy. Když vidím modré majáky, automaticky nepředpokládám, že se právě rozhoduje o životě a smrti.
A tak si dnes kladu otázku, za kterou mě nejspíš část národa morálních semaforů okamžitě ukřižuje. Opravdu někdo ví, proč ta Fabie pod majáky jela? Opravdu převážela krev, která nesnesla ani minutu odkladu? Nebo to všichni jen předpokládáme, protože na kapotě bylo napsáno „Převoz krve“ a nahoře blikalo modré světlo? Já nevím. A právě proto nikoho neodsuzuji. Jen se ptám. Dnes totiž stačí nalepit na auto správný nápis, rozsvítit maják a půl republiky přestane přemýšlet.
Nejvíc mě fascinuje, s jakou lehkostí se už rozdávají rozsudky. Řidič většího osobního vozu je během několika hodin označen za téměř veřejného nepřítele, zatímco nad druhou stranou se skoro nikdo ani nezamyslí. Přitom kdyby se jednou, čistě hypoteticky, ukázalo, že majáky byly použity zbytečně nebo přinejmenším zbytečně pozdě, všichni dnešní soudci by najednou začali tvrdit, že oni to přece říkali od začátku. To je totiž naše národní disciplína. Ne hledání pravdy. Hledání správného člověka k ukamenování.
Možná byl řidič většího vozu nepozorný. Možná udělal chybu. To musí zjistit policie, ne Facebook. Ale stejně tak by mě zajímalo, proč ta Fabie houkala, proč blikala, co přesně převážela a zda bylo skutečně nutné projet právě tam, právě v dopravní špičce a právě tímto způsobem přes jednu z nejvytíženějších pražských křižovatek. Byla to opravdu situace, kdy šlo o každou vteřinu? Byly majáky zapnuté oprávněně? Bylo všechno v souladu s tím, jak mělo být? Nebo se někdo spolehl na to, že modré světlo a siréna otevřou cestu samy? To opravdu nevím. A právě proto se ptám.
Protože modrý maják není svatozář. Je to jen výstražné zařízení.
A než mě někdo označí za obhájce jedné nebo druhé strany, upozorňuji, že netvrdím vůbec nic. Nepíšu, že někdo něco porušil. Nepíšu, že někdo jel zbytečně. Nepíšu ani to, že někdo nese větší vinu. Jen se ptám, jestli stejnou pečlivostí, s jakou dnes veřejnost griluje jednoho účastníka nehody, někdo stejně důkladně prověřuje i toho druhého. Protože pokud chceme znát pravdu, musí se péct z obou stran.
A když už se griluje jedno kuřátko, bylo by fér položit na rošt i to druhé. Ať jsou nakonec obě pěkně křupavá stejně.
Pravda totiž nebývá jednostranná.
fb
4 přečtení





