Mají mladí právo lidem v důchodovém věku říkat, že jsou přítěž?

Mají mladí právo lidem v důchodovém věku říkat, že jsou přítěž?

proxyLeave a comment

D. D. KRAJČA

Dnes jsem si přečetl větu, která mě přiměla napsat tuto glosu. Mladý člověk v internetové diskusi vysvětloval starší paní, že je stará, zbytečná a měla by „už zdechnout“, aby mladým netahala peníze z rozpočtu a nemuseli se o ni starat. Četl jsem to několikrát po sobě, protože jsem tomu nechtěl věřit. Jenže ono to tam opravdu stálo. A nebyl to vtip. Nebyla to nadsázka. Byl to názor.


Staří jsou prý brzda, zátěž pro stát a pro mladé. Ale je to opravdu tak?

Podívejme se kolem sebe. Koleje, po kterých jezdí vlaky. Silnice, dálnice a přehrady. Elektrárny, které dodávají proud. Síť vodovodů a plynovodů pod zemí. Nemocnice, školy, železniční uzly. A hlavně statisíce bytů v panelových domech, kde dodnes žijí miliony lidí. Všechno tohle vyrostlo před rokem 1989. Bylo to dílo těch, kteří jsou dnes v důchodu. Ano, spousta věcí se od té doby renovuje a modernizuje, ale základ zůstal stejný.

A teď kontrast. Co velkolepého se vybudovalo od roku 1989? A ještě přesněji, co vybudovali ti, kteří se narodili až po revoluci a kteří dnes mluví o přítěži starých? Máme sice pár nových nákupních center, moderní kancelářské budovy v Praze a Brně, několik kilometrů dálnic, ale to je všechno. Bytová krize je hlubší než kdy dřív, nová sídliště prakticky nikde. Staví se hlavně drahé developerské projekty pro úzkou skupinu vyvolených. Základy, ze kterých mladí dnes žijí, vytvořily předchozí generace.

Vy mladí mluvíte o tom, že jsme přítěž. Ale zkuste se podívat do zrcadla. Chyba není jen v nás, ale i ve vás. To vy odmítáte zakládat rodiny a mít děti. Raději si vybíráte cestování, kariéru, svobodu a volnost. My jsme byli Husákovy děti. Holky chtěly kluky, kluci chtěli holky. Stát dal novomanželské půjčky a přídavky na děti. Rodiny rostly a vzkvétaly. A ano, když ve 23 hodin zhasly oba programy v televizi, v ložnicích se nejen spalo, ale i pracovalo. Na vás, dnešní generaci. A po pětatřiceti letech nám říkáte, že jsme přítěž, že máme umřít a že si důchod nezasloužíme.

Já vám ani nespílám. Protože vina je nakonec i na nás. My jsme vám to dovolili. Mysleli jsme si, že svoboda automaticky přinese i odpovědnost. Ukázalo se, že to byla chyba. Připustili jsme, aby se rodina rozpadla a hodnoty se vytratily. Ano, i my můžeme za to, že dnes vymíráme. A když se nerodí děti, nejsou pracanti. Když nejsou pracanti, nejsou daně. A když nejsou daně, není na důchody.

Nikdo, opakuji nikdo, nemá právo říkat starému člověku, že je přítěž. To není názor. To je drzost, ubohost a lidská sprostota. Přítěž není ten, kdo odmakal čtyřicet let života v továrně, na stavbě, v nemocnici nebo v kanceláři, aby vychoval děti a odváděl daně. Přítěž je ten, kdo si ve dvaceti sedne na zadek, má plnou pusu svobody a práv, ale na oplátku nechce nést žádnou zodpovědnost.

Říct důchodci „jsi přítěž“ je stejné, jako říct vlastní mámě „už jen překážíš“. Je to plivnutí do obličeje všem, kteří budovali stát, rodiny a hodnoty. Nemají právo říkat lidem, kteří postavili republiku z cihel a betonu, že překážejí. Mají povinnost nejdřív něco postavit sami. Protože každý z vás, kdo dnes vyřkne tuhle hnusnou větu, jednou taky zestárne.

A tehdy možná uslyší totéž od svých vlastních dětí, pokud vůbec nějaké budete mít. A pak pochopíte, co to znamená být odepsaný jen proto, že vám přibyly roky.

A tady se dostáváme k politice a systému. Protože to není jen o mladých a starých, ale hlavně o tom, co stát dělá a co nedělá. Dnes se totiž tradiční rodina nenosí. Rodina je prý přežitek, okovy, brzda osobní svobody. Jenže bez rodin nejsou děti a bez dětí není budoucnost. To není nostalgie. To je prostá matematika.

Stát by měl mladé lidi motivovat, aby zakládali rodiny. Ne výsměšnými pár stokorunami na dítě, ale skutečně.

Půjčkami, byty, podporou, jistotou. Protože to není charita. To je investice do budoucnosti. Jenže místo toho politici rozhazují miliardy na nesmysly a tváří se, že děravý důchodový systém se nějak sám spraví. Nespraví.

Stačí se přitom podívat jinam. Píšu tyto řádky z Moskvy a vidím kolem sebe věci, o kterých se u nás už skoro nemluví.

Stát tu mladým rodinám nabízí hypotéky s úrokem blížícím se nule. Čím více dětí rodina má, tím menší úrok platí.

Podpora matek a rodin není výjimkou ani jednorázovým příspěvkem, ale systémem. Nepíšu to proto, abych něco propagoval nebo obhajoval. Píšu to proto, že to vidím kolem sebe. V Rusku se mladí lidé nebojí mít děti, protože vědí, že to zvládnou. Vědí, že budou mít kde bydlet a že na to nebudou sami. Stát děti potřebuje a podle toho se také chová.

Každé takto podpořené dítě je budoucí pracující člověk, který bude desítky let odvádět daně a držet stát nad vodou.

Stejně samozřejmé je i něco jiného. Představa, že by tu někdo veřejně říkal rodičům nebo lidem v důchodovém věku, že jsou přítěž, je nemyslitelná. Ne proto, že by to bylo zakázané. Proto, že by si to prostě nikdo nedovolil.

A co u nás? Místo podpory vlastních rodin se dovážejí náhradní řešení zvenčí. Místo systémové pomoci mladým lidem, aby měli kde bydlet a nebáli se mít děti, se jen lepí díry v rozpočtu a kupuje čas. Import lidí není strategie budoucnosti. Je to přiznání, že stát rezignoval na vlastní rodiny. Protože kdo nedokáže vytvořit podmínky pro narození vlastních dětí, ten si svou budoucnost nezařizuje, ten si ji jen půjčuje. A každá taková půjčka se jednou musí splatit. Bez vlastních dětí totiž žádný důchodový systém na světě nikdy dlouhodobě fungovat nemůže.

Jak dnešní politika vlastně podporuje rodiny? Ruku na srdce, nijak. Všechno je jen papírová omáčka, pár frází, sem tam jednorázový příspěvek. Skutečný systém, který by motivoval mladé zakládat rodiny, neexistuje. A přitom to není charita. To je základní investice do budoucnosti národa.

Kdybych měl možnost vrátit se před rok 1989, ne do politiky jedné strany, ale do toho, jak stát tehdy pracoval s rodinami, jak podporoval matky a děti, řekl bych okamžitě ano. Protože tehdy stát věděl, že budoucnost stojí na rodině. Že když podpoří mladé manžele, když jim pomůže k bytu, když dá matkám jistotu, rodí se děti a národ žije.

Dnešek, to je bordel, nejistota, bída. Politici místo podpory vlastních rodin importují řešení zvenčí. Jenže svrab, neštovice, černý kašel a jiné dovozy naši prázdnou kolébku nenaplní. To není spása. To je jen další iluze.

Takže mají mladí právo říkat lidem v důchodovém věku, že jsou přítěž? Ne, nemají. Protože bez nich by nebylo vůbec nic. Žádné byty, žádné silnice, žádné školy, žádné nemocnice. Jen prázdná pole a holé ruce.

V našem lese se už kácí. Každý den odchází někdo, kdo ještě pamatuje, jak se to všechno stavělo a budovalo. Až padneme my, zůstane to celé jen na vás. A pak uvidíte, že z kariéry a cestování se nenajíte a že děti se nerodí z Instagramu. A pokud se vám nějakým zázrakem podaří rozmnožit, možná jednou napíšete úplně stejný text, jako píšu dnes já. A až tehdy pochopíte, že přítěží není stáří, ale zapomnětlivost a neúcta.

 

Daniel Danndys Krajča, FB

RedakceRedakce


1247 přečtení

Loading…