Zhruba od června, nejpozději od září, roku 2027 lze čekat horkou kampaň v soupeření o Pražský hrad. Zatímco Petr Pavel ohlašuje, že chystá kompetenční žalobu (či ji má již dokonce připravenou), je na místě se ptát, zda může být v dalších prezidentských volbách nahrazen, a případně, kým.
Než bude tato otázka zodpovězena, ohlédněme se za prezidentskou érou Miloše Zemana.
Proměna přímo zásadní
Porovnáme-li prezidentské volby v roce 2017 s těmi z roku 2012, je na první pohled patrné, že se odehrávaly v úplně jiné společenské atmosféře.
Zatímco v roce 2012 patřila ČSSD ještě k nejsilnějším aktérům na politické scéně a v roce 2013 vyhrála (ale se ziskem cca 20 procent hlasů, třebaže v roce 2006 se umístila druhá, ovšem s více než 30 procenty hlasů), po dalších parlamentních volbách se již vydává na cestu k marginalizaci (s přibližně 7 procenty hlasů) až k úplnému zapomnění (současný stav, hluboko pod 5 procenty).
Když Miloš Zeman poprvé vstupoval do klání v přímé prezidentské volbě, mohl se opřít o početnou voličskou základnu nalevo, ale i napravo. Oslovoval jak voliče sociální demokracie, tak Občanské demokratické strany.
Jeho vítězství ale nebylo zdaleka samozřejmé a nerodilo se snadno. Tehdejší vedení sociální demokracie se Miloše Zemana spíše obávalo a podporovalo Jana Fischera, muže bez vyhraněného názoru, který vlastně nikomu nevadí, ani nikoho nenadchne. Zdálo se, že Jan Fischer bude mít i podporu Nečasova kabinetu, a že si na Hrad dokráčí pohodovým tempem.
Nastaly ale dva zásadní momenty, které tento trend zvrátily:
1) Kruhům, pro něž byl Miloš Zeman trnem v oku, a které ho později přímo démonizovaly, připadal Jan Fischer málo „havlovský“, málo liberální a málo reprezentativní. Když už tu má být simulakrum v podobě prázdné slupky, tak pořádné. A tak vznikl kýč s knížetem, který má být s čírem „lidu blíže“. Dlouho se zdálo, že ministr zahraničí nepopulární vlády podporované nikým nevoleným subjektem LIDEM, který se zrodil z Věcí veřejných, bude v prezidentské volbě jen do počtu.
2) Vytvořil se masivní tlak na sociální demokracii, aby postavila svého kandidáta, a rovněž se nespokojila s Janem Fischerem. Tímto kandidátem se stal Jiří Dienstbier. Právě Schwarzenberg s Dienstbierem odčerpali hlasy Fischerovi (samá typická česká příjmení, není-liž pravda?), takže ten se do druhého kola ani nedostal. Místo toho se zrodil souboj českého zemana a knížepána s historií rodu pro náš národ nikterak pozitivní.
O pět let později již byly voličské tábory sešikovány poněkud jinak. Mnozí z těch, kdo se vymezovali vůči knížeti, náhle stáli za chemikem, Jiřím Drahošem, který proslul stahováním králíků z kůže.
Zemanovi odpůrci se však dopustili stejné chyby jako v předchozí prezidentské volbě. Znovu vsadili na prázdnou slupku, a opět neuspěli.
Miloš Zeman se tentokrát opřel hlavně o voliče ANO, KSČM a SPD. Voliči ČSSD i ODS se přikláněli spíše k Drahošovi.
Generál prezidentem
Co však dvakrát selhalo, vyšlo dotřetice. Byť ne opět tak, jak si určitá část společnosti vysnila. Nadarmo se netočil film o ženě prezidentce. Vytvářela se zde půda pro Danuši Nerudovou. Ta nakonec pohořela jako před ní Karel Schwarzenberg a Jiří Drahoš.
Hrad sice nedobyl kníže, ale exgenerál. Ten dokázal oslovit nejen voliče Fialova kabinetu, ale i nemalou část voličů ANO.
Klíčové téma?
Tím se dostáváme k tomu, kdo v současnosti může potenciálně ohrozit Petra Pavla: Nejspíše ten, kdo dokáže oslovit naprostou většinu voličů ANO, koalice stran kolem SPD, Motoristů a subjektu Stačilo!
Kardinální otázkou je, jaké téma může tyto voliče stmelit. Mohl by jím být odpor proti vizi eurofederalizace, kterou navzdory zahraniční politice vlády prosazuje Petr Pavel? Mohl, ale nebude to stačit. Nikdy nestačí se pouze vůči něčemu vymezovat. Na druhou stranu by měl odpor proti eurofederalizaci v naší společnosti rezonovat, neboť souvisí s celou řadou zásadních témat. Evropa se nebezpečně militarizuje. Nechtějme místo osobních automobilů vyrábět tanky. S militarizací jdou ruku v ruce indoktrinace a potlačování svobody slova. Čelme pokusům o přepisování historie. Nenechme si brát to, co naši předci těžce vydobývali.
Chraňme si průmyslovou výrobu. Braňme se migračním vlnám, které zasáhly mimo jiné Německo, Francii či Spojené království (což ale spolu s projektem Green Deal ve výsledku brzdí militantní choutky těchto států).
Jaká alternativa se nabízí k projektu eurofederalizaci? Ta, kterou dlouhodobě prosazuje spolek Svatopluk: Vybudování silného středoevropského projektu, který bude kooperovat jak v obchodní spolupráci, tak v politice obranné. Není to úkol nijak snadný a bude vyžadovat změnou diplomacii. Ale právě zde nalézám naději pro náš stát a budoucnost našeho národa.
Řešení, nebo krize?
Nemá cenu si cokoli nalhávat. V současné situaci může Petru Pavlovi vzdorovat jediný muž, což plyne z jeho mediální známosti i finančního zázemí. Je smutné, že je tímto mužem Andrej Babiš, který rozhodně alternativu nepředstavuje. Ale v této chvíli je asi jediným, kdo může těžit z poklesu popularity Petra Pavla, který je se současnou vládou v opakovaném sporu.
Sám Andrej Babiš ale dělá vše pro to, aby si popudil své koaliční partnery (hlavně z SPD), potažmo jejich voliče, což není prozíravé. Navíc se ANO distancuje od svých koaličních partnerů, a patrně tak na společné kandidáty do senátních voleb nedojde. Což pak bude mít dopad i na volby prezidentské.
Žalobníčkova umanutost
Na svém nezvolení ovšem vydatně pracuje i Petr Pavel. Jeho kritika Babišova kabinetu v Estonsku byla krajně nevhodná a neprofesionální. Prezident se proměnil v ubohého „žalobníčka“, a „žalobníčky“ nemá náš národ rád. Navíc tím Pavel nahrál Babišově vládě na smeč, že někoho takového do Ankary vzít nemůže, i kdyby sepsal sto kompetenčních žalob. Na svou „pavlovskou“ zahraničí politiku nemá hlava státu jednoduše nárok. Vítal Henleinovy následovníky vládě navzdory. Vyhrožuje Rusku sestřelováním letadel umírněné vládní diplomacii navzdory. Hovoří o eurofederalizaci vládě navzdory. Pokud by toto Ústavní soud posvětil, může pro změnu Pavlův nástupce klidně jezdit na motocyklu s Nočními vlky.
Sjednocení versus rozdrobení
Podstatné ovšem bude, jak se vyvine situace na domácí i zahraniční scéně a jaká témata budou v naší společnosti rezonovat. Tato stať vychází ze současných poměrů. Ty se však mohou do prezidentských voleb zásadně změnit. Může se stát, že od ANO určitá část voličů přejde v důsledku poklesu své životní úrovně a případné rostoucí nezaměstnanosti jinam.
To se ale odvine i od vývoje u alternativy ke stávajícímu systému, která zatím spíše živoří. Děje se tak i proto, že oproti sjednocené liberálně se prezentující části společnosti neumí být jednotná, a nechá se štěpit. Mezi témata, jež ji tříští, patří například COVID-19 a očkování, postoj k Donaldu Trumpovi, pohled na genocidu v Gaze či útok na Írán.
Kolik zbujelých eg?
Lze předpokládat, že po roli hlavy státu zatouží i další lidé z takzvaně liberální scény. Ukáže se, kolik jich bude, a do jaké míry budou schopni Petru Pavlovi odčerpat hlasy. Zatím je možno pouze spekulovat, zda pokušení být na Hradě odolá Petr Fiala, jestli svou kandidaturu opět opráší Pavel Fischer, zda své ambice zkrotí Danuše Nerudová či jestli se po generálovi nebudou chtít na Hradě zaskvět zástupci církve (Tomáš Halík) či šlechty (Jiří Lobkowicz).
Může se nakonec hodit…
Kacířskou myšlenkou je, že Petr Pavel je pro Babišovu vládu vlastně požehnáním, a to tím, jak zarputile a nevhodně se o ní v zahraničí vyjadřuje, a jak jí hází pomyslné klacky pod nohy. Naopak přílišnou servilností přispěl ke konci Fialova kabinetu. Ten se nemusel vůči prezidentovi nijak vymezovat, čím dostal prostor k rozporům vnitřním a k rozkližování. Někdy je holt lepší být kritizován, než chválen. Babišova vláda se aspoň v tomto ohledu musí semknout.
Totéž platí o voličích. V podstatě je možné tvrdit, že Petr Pavel svými výpady vůči Babišově kabinetu aktivizuje i ty jeho voliče, kteří by se jinak od něj odkláněli.
Sázka na Kubu?
Každopádně je tu ještě jedna eventualita, a to, že se Andrej Babiš pokusí kromě voličů ANO oslovit rovněž voliče ODS, a to ty, kteří nyní fandí Martinu Kubovi a jeho hnutí Naše Česko. Je otázkou, nakolik se mu taková sázka může vyplatit, a nakolik vymstít.
Andrej Babiš je svou podstatou obchodník. Řídí se poptávkou, jíž přizpůsobuje nabídku. Je na voličích, zda jim stačí to, co jim servíruje pan Babiš, a co jim popřípadě uvaří Martin Kuba. Dokud to budou konzumovat, nic jiného se na domácí politické scéně neupeče.
Andrej Babiš si možná pohrává s myšlenkou, že Petra Pavla nakonec milostivě do Ankary vezme. Motivů pro takové jednání může mít více. Hypotézou je, že se chce zaměřit v prvé řadě na drtivou většinu voličů ANO s tím, že motorističtí voliči mu stejně hlasy nedají. V minulých prezidentských volbách byl Andrej Babiš médii prezentován jako příliš konfrontační, tak tentokrát vsadí na roli „usmiřovatele“. Pokud by Petr Pavel v Ankaře vládu potápěl a kritizoval, obrátí se to proti němu. Navíc by tím Andrej Babiš hodil přes palubu ministra zahraničí Macinku a s ním potažmo i Motoristy. Znamenalo by to, že má za Motoristy v případě jejich odchodu z vlády v záloze náhradu či že sází na předčasné volby. Anebo počítá s tím, že ani Motoristé ani SPD si nemohou dovolit z této vlády odejít, protože by se tyto subjekty v předčasných volbách již nemusely do Sněmovny ČR dostat.
Produkty nemocné společnosti
Celkově pokládám za velice tristní výsledek, pokud by největšími favority na prezidenta měli být Petr Pavel a Andrej Babiš. Trochu to připomíná americký „nevýběr“ mezi dvěma staříky, tedy J. Bidenem a D. Trumpem.
Naše společnost by měla být schopná najít někoho vhodnějšího, a to médiím navzdory. To by ovšem tato společnost nesměla být těžce nemocná. Její nemoc spočívá především v přílišné závislosti na propagandě mainstreamových médií, v přetrhání mezigeneračních vazeb, v rozkladu rodiny a v závislosti dětí na sociálních sítích, jež jim nahrazují reálné vztahy. Možná by tématem do prezidentské volby mohlo být i uzdravování naší společnosti s tím, že nejprve je nutné pacientovi ukázat, jak na tom skutečně je.
Kým jsme?
Je tady téma, které lidi stmelí,
na čem se celý národ dohodne?
Je to snad láska, nad níž visí jmelí
či tlukot srdce, co je svobodné?
A co ten bílý ptáček s ratolestí,
jenž jako symbol míru vyniká?
Myšlenka je to, co si cestu klestí,
nebo jen touha najít viníka?
Co lidi různé sjednotí a spojí?
Budou to výzvy k zbrojení a boji,
nebo nad zkázou rozum převládne?
Co má být smyslem, který člověk hledá?
Poslušnost? Víra? Empirie? Věda?
Zjistit, kým jsme, by bylo bezvadné…
