Margaret Thatcherová byla předsedkyní britské konzervativní vlády v letech 1979 – 1990. V době nástupu k moci Británie dlouhodobě zaostávala a pod vládou levicových labouristů hospodářsky upadala pod břemeny vysokých daní, obrovské inflace a masivního zestátnění průmyslu. Konzervativci viděli řešení v proměně společnosti zaměstnanců a klientů státu ve společnost vlastníků a podnikatelů.
„Thatcheristická“ kontrarevoluce tak znamenala rozsáhlou privatizaci, liberalizaci hospodářství, omezení moci odborů a také rozvoj „lidového kapitalismu“ podporou drobných akcionářů. (Tyto myšlenky byly velkou inspirací pro střední a východní Evropu po roce 1989, nakolik jsme se z nich však skutečně poučili?) Klíčovou byla především změna v myšlení, která přinesla všestrannou rehabilitaci svobodného podnikání a navrátila Západu sebevědomí a národní hrdost.
Thatcherová nebyla v tomto boji první ani jediná. Ona se však (podobně jako v téže době president Ronald Reagan ve Spojených státech) stala ztělesněním konzervativního étosu a začala jej velmi prakticky uvádět do života. A byla to také právě Thatcherová, kdo po Reaganově boku nejhlasitěji ze všech evropských politiků poukazoval na zvrácenost komunismu, který musí padnout. Právem je proto pokládána za jednoho z vítězů studené války, jež vedla k zániku sovětského impéria.
Konzervativní kontrarevoluce nedobojována
Dnes se zdá, že thatcherovsko – reaganovská kontrarevoluce zůstala nedotažena. Zatímco klasické „rudé“ levici šlo především o zestátnění ekonomiky a míru přerozdělování a hlavní boje se vedly především v hospodářské a daňové sféře, dnes se bojiště přesunuje spíše do morálně – kulturní oblasti, do sféry školství, rodinné a sociální politiky. Hlavním hybatelem levice se totiž stává hodnotově liberální a relativistická „nová“ či „kulturní“ levice. Ta svůj důraz na „osvobození člověka“ dotáhla až k osvobozování od společenských konvencí, tradiční morálky a náboženství. V jistém smyslu je tato ideologie větším nepřítelem svobodné společnosti, než klasická levice, která „pouze“ dusila tržní ekonomiku. V tomto zápase nevystačíme jen s rétorikou o svobodě a volném trhu, boj se odehrává hlouběji, jde vpravdě o „antropologickou revoluci“, neboť se bojuje o pravdu o člověku, o podstatě, smyslu a cíli jeho žití. Kdo pozvedne prapor Západu tváří v tvář tomuto nepříteli? Kde jsou Thatcherové a Reaganové těchto pozdních časů?
Spor o Evropu
Thatcherová patřila ke generaci Britů, kteří zažili druhou světovou válku i německé nálety na Londýn. To formovalo její pozdější názory na evropské sjednocování a stálo za určitou nedůvěrou vůči Německu, zejména po jeho sjednocení počátkem 90. let. Její politika vůči Evropským společenstvím (pozdější EU) byla postupem času stále kritičtější a vyvrcholila výzvou, aby Británie Unii opustila. Pro středoevropany je tato část jejího odkazu dodnes neprozkoumaná. Vždyť kdo z těch, co hltali slova presidenta Reagana o sovětské „Říši zla“, mohl tehdy porozumět debatám uvnitř Západní Evropy? Zatímco střet s komunismem měl pro nás jasné kontury, sofistikované debaty o vnitřních strukturách, suverenitách a kompetencích Unie nám unikaly. A mnohým unikají dodnes…
Navenek se premiérčina snaha mohla jevit rozporuplně: Ta, která bojovala proti rozpínavosti státu ve vnitřní politice, se ve vztahu k Evropě snažila identitu a suverenitu národního státu naopak posílit! Ale paradox je jen zdánlivý, premiérčino úsilí bylo konzistentní: Vždyť levicové, socialistické a etatistické ideje, které byly „doma“ vyhozeny dveřmi, se oklikou do Británie vracely bruselským „oknem“!
Avšak, přesto, že bývala kritikem velmi hlasitým, ve sporu o Evropu nebyla úspěšná a mnohá její varování začínají ožívat až nyní. Proč? Neměla tenkrát spojence, neb lidí podobně jasnozřivých bylo v Evropě nemnoho. A pak, zdá se, že ji zde zradila vlastnost, která bývala její devizou a často se jí vyplácela, tedy schopnost vyhrotit spor a držet jej, neuhýbat, nenabízet alternativu, nespokojovat se s málem, nepřistupovat na kompromis.
Až příliš železná lady
Síla, vytrvalost a důslednost, která z ní udělala „železnou lady“, byla současně i její slabinou, která ji občas připravovala o spojence, z protivníků dělala skutečné nepřátele a činila z ní nesmiřitelného politika, s nímž není radno pouštět se do diskuse. Ač měla intelektuální schopnosti i politickou sílu, nestala se Thatcherová lídrem euroskeptických sil, které by přinášely skutečnou alternativu.
A byla to právě tato její síla, co bylo příčinou i jejího politického pádu. „Nedostal“ ji žádný skandál, korupce či nevěra, úřad premiérky nakonec opustila až po rebelii vlastních ministrů a poslanců, pro které byla zřejmě příliš nesmiřitelná. Byla politikem, který rád mívá poslední slovo. Takové slovo ale už občas zaznívá do hluchých uší …
Protestantské ctnosti
V souvislosti s jejím životem i politikou se často hovoří o “protestantské etice”. A zřejmě zcela právem. Ve veřejném projevování své osobní víry byla Thatcherová zdrženlivá, dávala však jasně najevo, že křesťanská víra i životní hodnoty z ní odvozené považuje za zásadní pro život svůj i celé země.
Ctnosti jako píle, osobní iniciativa, víra, odvaha, odpovědnost a střízlivost vskutku výstižně charakterizují Margaretinu osobnost. V nejlepším slova smyslu “metodistická” formace, která se vtiskla do celého jejího životního příběhu, byla ovocem rodiny, v níž Margaret vyrůstala. Její otec, nebohatý obchodníček v městečku Grantham, byl laickým kazatelem metodistického sboru. K metodistickému společenství Thatcherová tíhla po celý život. Mnozí současníci dosvědčují, že Bible v jejím životě skutečně hrála roli, ač ji necitovala nijak hojně.
V roce 1990 byla po rebelii ve vlastní straně donucena rezignovat na post premiérky. V roce 1992 pak opustila poslanecký post v Dolní sněmovně a v témže roce byla jmenována doživotní peerkou ve Sněmovně lordů a získala titul baronky. Její spisy zahrnují dva svazky memoárů: The Downing Street Years a The Path to Power.
Margaret Thatcherová zemřela 8. dubna 2013 v londýnském hotelu Ritz po záchvatu mrtvice. Byl jí uspořádán slavnostní pohřeb s plnými vojenskými poctami a bohoslužbou v katedrále svatého Pavla.
„Maggie, vrať se!“, stálo na některých transparentech v davu před chrámem při barončině pohřbu. Avšak Maggie již odešla cestou všeho živého, cestou bez návratu. Pokud však odešla tam, kam už dříve odevzdala své srdce, uslyší přivítání, které touží jednou uslyšet každý z nás: Maggie se vrátila domů! Pokračovat v jejím boji a dokončit to, co zbývá, už bude na nás…
° ° °
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
