Markéta Šichtařová: Jak Stanjura čaruje s rozpočtem

Pondělní propad na světových burzách byl brán jako jeden z nejhorších dnů v historii globálních akciových trhů, ale už o den později došlo k jejich uklidnění. Co se z těch rychlých zvratů dá vyvodit pro nejbližší týdny či měsíce a kdo by se měl cítit v ohrožení?

Jak jsem už v období toho propadu psala ve svých komentářích, to jediné, o co se tedy nyní hraje, je čas pro obnovení důvěry. A to se ještě jednou naposledy autoritám může, nebo nemusí podařit. Pokud nebudou jednat rychle, tuto šanci spálí a výprodeje budou pokračovat. V tuto chvíli – první víkend po propadu burz – se finanční trhy zdají zdánlivě stabilizované. Ale nenechte se mýlit! Zatím ještě o stabilizaci mluvit nemůžeme. Pokud ještě ode dneška za dva týdny bude trh stabilní, pak ano, už bude panika zažehnána. Ale v tuto chvíli, kdy spolu mluvíme, ještě o stabilizaci nemůže být řeči. Vysvětlím vám proč. Uvedu vám 4 důvody, proč ještě nemůžeme odvolat pohotovostní stav a připravenost na další propady.

Zaprvé: Během propadu jednodenní volatilita klíčového amerického indexu S&P narostla na úroveň 65 bodů, což pro srovnání je hodnota, která byl pozorovatelná naposledy během panického výprodeje v roce 2020 po začátku pandemie, a předtím v roce 2008 po pádu Lehman Brothers a odstartování velké finanční krize. Jinými slovy, od této velké finanční krize jsme podobně zběsilé pohyby pozorovali jen dvakrát: po začátku pandemie a teď. Obdobně také index strachu VIX byl vyšší jen v roce 2020 a 2008. To samo o sobě je varovné a vypadá to spíš jako začátek mohutnějšího vyfukování cenových bublin.

Že vám tato slova znějí povědomě? Že jste ode mne již mnohokrát slyšeli, že je jen otázkou času, kdy si celosvětový a dlouhodobý tisk peněz vybere svou daň? Jenomže dosud jste tato slova slýchali ode mne a od několika dalších nezávislých ekonomů typu Juraj Karpiš, kteří nepracovali pro velké korporace. Neslyšeli jste je dosud od analytiků velkých bank, penzijních fondů nebo od novinářů. Samozřejmě, že kdo chtěl, viděl, že tisk peněz víc a víc vychyluje finanční trh z normálu. Ale kdo to vidět nechtěl, nemusel – veřejně se o tom nemluvilo. A nyní se o tom veřejně mluvit začíná – a to spouští dominový efekt. Je to čirá psychologie. V globální ekonomice se nezměnilo nic krom jediné věci: nadlimitní množství lidí si uvědomilo, že bublina musí prasknout, začali o tom mluvit, a tím došlo k sebenaplnění.

Zatřetí: Velcí hráči VĚDĚLI už před propadem, že bubliny jsou na vrcholu. Warren Buffett prodal značnou část akcií Applu těsně před propadem. Cožpak o to, že jsou bubliny nafouknuté, mohl vědět každý, kdo to vědět chtěl, jak už jsem řekla. Ale lidé jako Buffett byli tím pomyslným výstřelem, který zvedl celé hejno špačků ze země – tedy drobných spekulantů, kteří mají v akciích pár dolarů či pár tisíc korun. A nakoupil snad Buffett své akcie Applu zpět, protože by se domníval, že už jsme na dnu? Nenakoupil! Na dnu tedy ještě nejsme. Bublina se ještě zdaleka nevyfoukla.

Takže za mne – odpískat propady je v tuto chvíli ještě předčasné. To budeme moci udělat teprve poté, pokud i zhruba po 20. srpnu bude stále klid.

Čím si vysvětlit, že se Fialova vláda chystá zopakovat podobný krok jako v loňském roce, kdy vylepšila schodek rozpočtu díky tomu, že 18 miliard korun úvěru od Evropské investiční banky na železnici „přepůjčilo“ Státnímu fondu dopravní infrastruktury (SFDI) ministerstvo financí? V příštím roce to má být 20 miliard. Vždyť stát tím reálně nic neušetří, jen část výdajů dočasně zamete pod koberec, ale v blízké budoucnosti je bude muset opět přiznat, čímž zhorší deficit v některém z příštích roků. Proč se odklizení části deficitu do mimorozpočtové kapitoly dopravního fondu, a tedy rozpočtového prohřešku, vláda dopouští?

To je jednoduché, vláda chce hodit rozpočtový schodek na někoho jiného, konkrétně na příští vládu. Nyní schodek „uklidí“ před zraky veřejnosti, ale ten schodek vyplave, jakmile úvěr bude splácen. Je to stejně zbabělé jako vyprávět veřejnosti, že vláda údajně chce „zmírnit“ český Green Deal, ačkoliv moc dobře ví, že zaprvé ho sama v této tvrdé podobě na evropské úrovni za svého předsednictví přijala, zadruhé už jej zmírnit nelze, protože se k tomu vláda zavázala přesně v této podobě.

Zmírnění Green Dealu by znamenalo přímé vypovězení poslušnosti EU, a tedy otevřenou rebelii proti EU. Vláda to ví, a přesto před veřejností mlží. A v případě úvěru na SFDI je to podle zcela stejného mustru.

Stavebnictví zpravidla signalizuje konjunkturální změny v celém národním hospodářství. Padá-li stavební produkce, zanedlouho klesne hrubý domácí produkt. A obráceně, oživení stavební výroby obvykle předchází celkovému oživení v ekonomice. Je i nynější pokles stavební produkce známkou toho, jak se bude česká ekonomika v příštích obdobích vyvíjet?

Ano. Víc k tomu není co říci. Tak to prostě je. Ale opět, jak už jsem to říkala u vaší první otázky na propad finančních trhů: Kdo chtěl, mohl a měl tohle vidět už dávno. Stavebnictví je jenom jedna z mnoha (!) známek zmenšování a upadání české ekonomiky. Víte koneckonců, že já tu říkám už měsíce a měsíce, že ekonomika se zmenšuje, ačkoliv oficiální čísla tvrdí opak. Ale to je dáno tím, že inflace je oficiálně podhodnocována, HDP je naopak nadsazováno. Takže ona naše ekonomika klesá už teď, ačkoliv oficiální čísla statistického úřadu ukazují opak.

Všimněte si třeba rozporu v různých zprávách: Na jednu stranu statistici tvrdí, že lidé utrácejí stále víc, a premiér toho využívá k tomu, aby se pochválil, jak se naší ekonomice skvěle daří.

Ale současně z průzkumu mezi hotely nebo restauratéry vyplývá, že lidé nemají peníze a utrácejí stále míň. Jak je to možné? Jednoduše! Když podhodnotíte statisticky inflaci, a potom maloobchodní tržby převedete na reálný růst na základě podhodnocené inflace, vyjdou vám z toho vyšší reálné útraty, než jaké skutečně jsou.

Takže oficiální statistika ukazuje velmi pokřivené zrcadlo reality. Tváříme se navenek, jak je naše ekonomika ve skvělé kondici, ale všichni podnikatelé z praxe vám potvrdí, že je to nesmysl a že už dlouho naše ekonomika klesá.

K hodně neobvyklému kroku sáhl majitel pražského Brašnářství Tlustý a spol. Ivan Petrův, když na svém facebooku napsal, že podniku hrozí „opravdový krach, konec, obstavení účtů, insolvence“ a vyzval zákazníky, aby firmu podpořili okamžitým nákupem zboží, a pomohli tak k jeho záchraně. Ti jeho volání vyslyšeli a novými objednávkami brašnářství téměř zahltili. O den později vzala firma slova zpět s tím, že nekrachuje, jen potřebuje práci, jinak ten krach přijde. Nemůže firmě tento krok spíš způsobit potíže, protože se zákazníci mohou cítit tímto podvedeni?

Já bych se podvedená cítila. V byznysu ctím určité etické principy. Myslím, že všichni mí klienti a obchodní partneři je vždy vnímali. Myslím, že to, zda ctíte tato nevyřčená obchodní etická pravidla, je předělem mezi tím, zda jste seriózní obchodník, nebo „vekslák“. Jedním z těch pravidel je, že si vždy vážíte svého klienta. K dobrovolnému obchodu přistupujete proto, že obě strany – klient i obchodník – na ní vydělají zasloužený užitek.

To, čeho se Brašnářství Tlustý dopustilo, bylo porušení tohoto základního principu. Bylo to citové vydírání s cílem přimět klienty, aby dali vydělat obchodníkovi, aniž by sami měli velký užitek. Kdyby informace o bankrotu firmy byla pravdivá, bylo by to zcela ospravedlnitelné a pochopitelné a také bych v tu chvíli jako obchodník aktivizovala všechny možnosti včetně volání SOS svým klientům. Ale v okamžiku, kdy to pravda nebyla, to byl jenom neetický podvod na klientech. Sama jsem zvědavá, jak na to nyní klienti zareagují.

V této souvislosti se jenom škodolibě culím tomu, jak některá progresivistická média klienty burcovala, aby Brašnářství pomohli. Legrační je to proto, že se ta média nechala nachytat na „dezinformaci“ a aktivně ji šířila. A ano, v tomto případě se označení dezinformace hodí, protože dezinformace je záměrně vypuštěná nepravda. A přitom tato progresivistická média jsou jindy bijci proti údajným dezinformacím, které ve skutečnosti ani dezinformacemi nejsou. To je tak, když revoluce začne požírat své vlastní děti.

Vládní koordinátor strategické komunikace plukovník Otakar Foltýn na debatě s názvem „Pravda není jenom slovo“ ve Slavonicích označil některé občany naší země za svině nebo zombíky a doporučil tyto lidi izolovat příkopem a karanténou. „Samozřejmě ihned vyvstává otázka, jak tato karanténa a příkop budou asi vypadat. Ostnatý drát? Bude v něm elektrika? Nebo jenom sníží vláda ‚sviním‘ dosah, což prý není žádná cenzura, jak tento pán opakovaně tvrdí?“ reagoval na to Daniel Vávra ze Společnosti pro obranu svobody projevu. Jsou to jen silácká slova pana plukovníka, nebo své řeči o izolaci může myslet vážně?

Netuším, co od pana plukovníka čekat, ale obávám se, že to může myslet vážně. Je to už hodně za hranou demokracie. Má to jasné totalitní rysy. Pan plukovník je velký etatista a hluboce věří v dobrotu a neomylnost státu a také v plnění přesné litery každého zákona spíš než ducha zákona. Zde si ovšem vždy musíme připomínat, že existují zákony vyšší, zákony nad zákony přijímané omylnými lidmi. Typickým příkladem byly norimberské zákony. Bylo správné norimberské zákony porušovat, protože etika a morálka jsou vyšší princip, než byly diskriminační a fašistické zákony.

Principem demokracie je vnímat stát jako svého potenciálního nepřítele, a proto musí být lidem dána moc rozhodovat ve volbách tak, aby široké vrstvy byly hlídacím psem státu. Vrchní státní cenzor ale přistupuje ke státu jinak: Považuje stát za nejvyšší dobro a ti, kdo jsou vůči státu skeptičtí a nedůvěřiví, mají být potíráni a jsou označováni za „svině“. To je výraz, který služebník lidu, jakým plukovník je, nesmí vůči lidu nikdy použít.

Za rok nás čekají parlamentní volby, ale už příští měsíc krajské a senátní. Může v nich tahle rétorika zafungovat, že voliči raději upřednostní strany pětikoalice, protože skončit v izolaci za ostnatým drátem a s výše uvedenými nálepkami se nikomu moc chtít nebude? Je plukovník na špinavou práci tím pravým, kdo může pětikoalici přihrát hlasy postrašených voličů?

Myslím, že stále víc lidí se začíná probouzet a začíná vnímat, že něco se zvrtlo a něco je ukrutně špatně. Lidé konečně začínají rozpoznávat rysy pomalu a nenápadně nastupující totality (a mezi ty rysy vrchní státní cenzor patří). Pořád ale těch lidí, kteří jsou ochotni a schopni rozpoznat, že nám hrozí nová totalita, je příliš málo. A jiní třeba už i vidí, že to není v pořádku, ale jenom nadávají z gauče a nejsou ochotni jakkoliv bránit svobodu. Věční remcalové, kteří nejsou spokojeni se stávající situací, ale jdou se stádem a nechávají si vše líbit, jenom brblají pod fousy.

V jednom ze svých postů na sociálních sítích jsem se vymezila proti jednomu z projevů současné ideologie. Odpovědí mi byl jízlivý komentář právě od takového brblala, který jenom nadává, ale vnitřně vlastně rezignoval na jakýkoliv odpor: „A co s tím uděláte? Jako vždy nic…“ A na tento komentář odpovím veřejně:

Co s tím udělám já? Jak prosím?! Já se snad nepokouším kandidovat v září do Senátu a získat mandát, abych něco dělat mohla? Jak tohle můžete říci zrovna mně, která tu všechny aktivizuje a pokouší se sjednotit všechny rozumné lidi, aby zastavili tohle šílenství? Víte, kolik lidí mi píše, že už mě nechtějí poslouchat, protože sice mám pravdu, ale oni z toho mají depresi, a tak raději přísun pravdivých, ale depresívních informací vypnou? Přesně kvůli takovým lidem, kteří strkají hlavu do písku, protože to je jednodušší, má šanci potenciální nová totalita. A já burcuju, kudy chodím: „Lidi, nestrkejte hlavu do písku, bojujte proti zlu!“ Pokouším se získat silný mandát opravňující k činům – ne pouze v Senátu, ale skrze Senát obecně, abych měla kredit jednat a sjednocovat lidi k odporu vůči totalitním praktikám i mimo Senát. A vy se mne odněkud z gauče v papučích ptáte, co s tím udělám? Tak se neptejte. Prostě se z toho gauče zvedněte a když nic jiného, aspoň dojděte k volbám.