Obec Chorušice na Mělnicku nesmí mít domovní čistírny odpadních vod. Úřady se bojí, že by ohrozily prameniště. Na stejném místě ale mají vyrůst obří větrníky. „V pásmu hygienické ochrany má vzniknout 10-15 větrníků, které v sobě mají 600 litrů rozpáleného oleje,“ upozornil v předchozí části rozhovoru starosta Martin Bauer. A přidal další detail: Pro hasiče jsou „tato zařízení v podstatě nehasitelná“. Větrníky navíc mají stát na té nejkvalitnější orné půdě. Obec s těmito argumenty obešla ministerstva i kraj. Nadarmo. Absence zdravého rozumu je zjevná, ale tady už jde i o absenci pudu sebezáchovy.
Martina: Jsou oblasti, vesnice, lokality, kde si to lidé přejí a nevadí jim to, a kde naopak třeba opravdu využijí určité, už zdevastované plochy, jejichž asanace by byla velmi nákladná, a ne až tak efektivní. Ale mě by zajímalo, co jste zažil vy jako starosta, když jste chorušické občany seznámil s tím, že za humny bude stát 10 až 15 větrníků, 250 metrů vysokých? Jak na to občané reagovali? Rozpoltilo je to? Ptali se: „Kolik z toho budeme mít? Co z toho bude pro vesnici, jaké bonusy?“
Martin Bauer: Už když jsme se sešli jako starostové z boleslavské i mělnické oblasti, chtěl jsem nějaký nezávislý komentář k tomu návrhu, který se na nás chystá a se kterým budeme pracovat, to znamená, se kterým jsme pracovali v připomínkovém řízení, nebo jsme s ním v tu dobu začínali. A musím říct, že když se nás tam sešlo 13 starostů, tak 8 z nich bylo proti a 5 za určitých podmínek říkalo: „Pojďme stavět, protože máme rádi obnovitelné zdroje a chceme se chovat ekologicky.“
V tu chvíli jsem byl hodně rád, že jsem na toto jednání dokázal pozvat čtyři nezávislé energetiky, z nichž každý mluvil jinou řečí, jinými argumenty, ale v podstatě se všichni shodli na jednom: „Pokud to nebude sloužit vaší komunitě, je nesmysl si s tím zaplevelit krajinu a nést všechny následky a důsledky.“ A začali nám je tam vyjmenovávat. Na některé jsme samozřejmě přišli už v době našeho zhruba půl- až tři čtvrtě ročního monitoringu, takže ty se opakovaly. Ale zazněla – v rozporu s oficiálními deklaracemi a články na internetu – zejména informace o majetkové újmě, tedy o snížení hodnoty majetků obyvatel z důvodu existence větrného parku.
Byly to dvě hodiny velmi zajímavého povídání, nebo skoro tři hodiny, a musím říct, že pět kolegů, kteří se na tomto sezení za určitých podmínek výstavbě větrných elektráren na svém území původně nebránili, potom přešlo na druhou stranu a žádali mě o spolupráci s naším advokátem na zpracování připomínek. Energetici nám podali informace, takže jsme si vysvětlili, co s tím souvisí, v plusu i v mínusu. A bylo to tak zajímavé, že jsem říkal: „Tohle nedokáže interpretovat a přinášet starosta, protože jsme každý profesí něčím jiným, tak o tom pojďme hovořit s těmi, kteří tomu rozumějí, to znamená s energetiky.“
A už na uvedeném jednání se starosty jsme se rozhodli, že budeme v našich obcích v jednotlivých akceleračních oblastech pořádat besedy s obyvateli. A strašně moc musím poděkovat všem, kteří tomu věnovali čas. Byli to pánové Hynek Beran, Ivan Noveský, Michal Svoboda a mohl bych jmenovat dál, i když si to tito lidé často ani nepřejí, a přesto nám fandili a byli zdrojem inspirace.
Martina: Takže na první schůzce starostů to bylo původně 8 ku 5 a končilo to jako 13 rozzlobených mužů.
Martin Bauer: Ani ne rozzlobených, ale spíš lépe informovaných o tom, co nás vlastně čeká a zdali to chceme, nebo nechceme – a najednou všichni věděli, že to nechtějí. Ale přitom těch třináct byla pořád ještě jen polovička ze tří akceleračních oblastí, protože až potom nám začalo docházet, které další katastry a obce jsou postiženy. Takže jsme pořád vysílali signály: „Podívejte se, i vaše obec je v akcelerační oblasti – víte to vůbec?“ A stalo se, že to nevěděli.
Milion a půl za větrník zdaleka nevyváží, o kolik spadne hodnota domů v okolí akceleračních zón
Martina: Ani starostové, natož občané?
Martin Bauer: Neuvolněný starosta nad tím kolikrát nemá moc času přemýšlet, a je to možná i jeden z důvodů, proč je venkov takto postižen. I na besedě s občany v Chorušicích zaznělo, že předkladatel nemusí předpokládat až takový odpor, protože je to načasováno do začínajícího léta, kdy je množství práce, i v zemědělství, což souvisí s ročním obdobím. Takže tam zazněl i takový kalkul, že se domnívají, že se venkov bránit nebude a nechá si líbit úplně všechno.
Takže se dlouhodobě shodujeme – a to už od roku 2025, kdy jsme to projednávali na jednáních zastupitelstva a jsme informovaní o tom, co se postupně chystá – a kontinuálně vidíme drtivou většinu nevýhod oproti minimu výhod. A musím říct, že nabízené platby milion až milion a půl za existenci jednoho větrníku zdaleka nepokrývají v globálu úbytek hodnoty majetku kohokoliv, obce, a už vůbec ne občanů. A to, co zaznělo už před uvedenou besedou, na besedě v Chorušicích i potom na dalších, byla obava obyvatel o hodnotu svého majetku.
Krásný byl dotaz obyvatele z obce vzdálené 10 kilometrů od budoucí akcelerační oblasti, který chtěl kupovat rodinný dům. Ale pokud by tam ta akcelerační oblast byla, tak by ho v té vedlejší obci, která není postižena akcelerační oblastí, prostě nekoupili. Takže už tady máme důkazy, že nemůžeme tvrdit, že to neovlivní hodnotu majetku lidí v konkrétní zóně, když zájemci o koupi nemovitosti mimo zónu kalkulují se zakoupením, nebo nezakoupením. A když potom navštívili naši besedu, jejich závěr byl: „Tady je svět ještě v pořádku, my danou nemovitost kupujeme.“
Liberecký kraj větrné zóny odmítl jako celek, Středočeský je schválil navzdory vlastním odborům
Martina: Pane starosto, vy jste teď popisoval, jakým způsobem se postižení starostové z akceleračních oblastí sdružovali a informovali, a například na Vysočině a v Plzeňském kraji úřady proti akceleračním oblastem protestovaly. Ale jak jste zareagovali, když jste zjistili, že za vašimi zády kraj všechny akcelerační oblasti – s jedinou výjimkou – schválil?
Martin Bauer: Podle některých kolegů asi neadekvátně, protože jsem okamžitě napsal paní hejtmance – byla to tedy e-mailová pošta – oficiální dopis, kde jsme naznačili naše rozčarování z postupu kraje, nebo řekněme samosprávy kraje. A potom už nám psala i paní radní pro životní prostředí. Dá se říct, že kraj, pokud se týká přenesené působnosti, se k návrhu akceleračních oblastí – třeba konkrétně naší – vyjadřoval negativně. Negativně se vyjádřil odbor životního prostředí a vodoprávní úřad.
Martina: Promiňte, tedy že by to nedoporučovali?
Martin Bauer: Tak. Odbor životního prostředí opět jako celek s tímto návrhem nesouhlasil a přidal se k tomu i odbor památkové péče, protože jsme v srdci dominant: hrad Bezděz, Kokořín, Ještěd, což jsou všechno krásné výhledy, které máme. Takže tuto negaci podpořil i odbor kultury. A přesto samospráva kraje – jak říkáte, kromě Milovic – všechny akcelerační oblasti schválila a v případě naší oblasti připojila ještě dodatek, že by bylo vhodné vypořádat se s připomínkami k životnímu prostředí a pásmu ochrany vodních zdrojů. To v jejich zdůvodnění – abychom byli spravedliví – zaznělo. Ale jinak to bylo schváleno.
Jako vzor jsme se jim snažili dát přístup Libereckého kraje, tedy našich nejbližších sousedů, kde samospráva akcelerační oblasti pro větrné elektrárny odmítla jako celek. A to už jenom z toho důvodu, že o té přípravě nevěděly nejen samosprávy, ale ani kraj. Takže toto bylo velkým důvodem. A nakonec vidíme, že v Libereckém kraji nevznikla ani jedna akcelerační oblast pro větrné elektrárny, na rozdíl od Středočeského kraje. A to nás tedy opravdu mrzí.
Z Bezdězu se budeme dívat větrníkům z očí do očí, na připomínky ke změně krajiny dostali lidé měsíc
Martina: Ivan Noveský, kterého jste tady zmiňoval, shrnul největší rizika větrných elektráren do několika bodů: Zničení krajinného rázu. Ztráta ochrany UNESCO. Slyšitelný hluk a pulzní infrazvuky. Znehodnocení zemědělské půdy, velké omezení obdělávání pozemků. Ohrožení ptactva a netopýrů. Změna lokálního klimatu a vysychání půdy pod větrníkem. Narušení podzemních toků vody. Blikající efekt a padající led. Snížení ceny či neprodejnost nemovitostí. Když jste se účastnili besed s energetickými odborníky, jsou toto všechno body, punkty, pod které byste se podepsali?
Martin Bauer: Určitě, a ještě bychom je mohli rozvést.
Martina: Sem s tím.
Martin Bauer: Musím říct, že ty besedy s energetiky a občany – konkrétně chorušická, ale i další – trvaly dvě, tři hodiny a končily potleskem. Udržet zájem a pozornost tři hodiny v kuse je nadlidský úkol pro jakékoliv jednání jakéhokoliv orgánu, a to, že se to povedlo v případě občanů, je jenom dokladem toho, že ta beseda byla interaktivní. To, co nám sdělili energetici, dokázali lidé z titulu své profese ještě rozvádět.
Takže když jsme zmínili krajinný ráz, chtěli jsme po společnosti ČEZ Obnovitelné zdroje, aby nám provedla vizualizaci svých záměrů, a bylo nám sděleno, že nejsme obec dost aktivní a nakloněná výstavbě, to znamená, že mají jiné, přednější, a nic takového nám nevytvoří. Firma TCNE nám vizualizaci dala. Byla to vizualizace dvou větrníků z pohledu z jiné, okolní obce směrem k naší. A pak už jsme si jenom říkali, jestli je to v pořádku, nebo není.
Musím říct, že energetici pro nás vypracovali reálný pohled na naši krajinu z Bezdězu – máme tuto fotku na webu –, jak by vlastně vypadaly větrníky v našem prostředí. Takže se z Bezdězu rovnocenně koukáme na větrníky, přičemž dole v krajině nevidíme sídla, tedy domy, nebo je vidíme velmi miniaturní, takže je to strašně zajímavý pohled. Co se týká narušení krajinného rázu, tak tady nemůžeme mluvit o narušení, jako spíše o přeměně.
A to, že na tuto přeměnu a na vyjádření se k této přeměně mají samosprávy i obyvatelé, kteří v daných lokalitách žijí, pouze jeden jediný měsíc ve svém životě, jsem si dovolil označit doslova za prasečinu. Protože ke Změně č. 2 Územního rozvojového plánu jsme měli možnost připomínkování během jednoho měsíce, ale oficiálně to bylo patnáct dní. A to je něco tak neuvěřitelného, že pokud bychom nebyli připraveni už od roku 2025, tak si úplně neumím ani představit, jak by to skončilo.
Takže změna krajinného rázu to není, je to úplně něco jiného – je to výroba jiné krajiny, jiné dimenze. A když se podíváme na tu fotku z Bezdězu, kde u nás vidíme ty větrníky z očí do očí, tak je to doslova velmi zarážející moment. Takže to není změna, ale úplné přetvoření.
Martina: Připomínek údajně mělo na ministerstvo přijít několik desítek tisíc, ale podle Ivana Noveského vláda v podstatě na žádné nereagovala. Máte tutéž zkušenost?
Martin Bauer: Vláda, nebo předkladatel Změny č. 2 Územního rozvojového plánu, reagovala. A jak reagovala, to bude muset posoudit soud, protože my tuto reakci považujeme za velmi nedostatečnou a pevně věříme, že stejného názoru bude i Nejvyšší správní soud.
Úředníci v Senátu přiznali politické zadání, z Chorušic odešlo na ministerstvo 450 připomínek
Martina: Ivan Noveský tady zmiňoval, že jediná šance, jediný krok, který kraje, obce, vesnice, městečka mají, je žalovat stát. Je to skutečně jediný krok? Pro mnohé je to vlastně zdrcující, protože přece nikdo nechce žalovat zemi, ve které žije.
Martin Bauer: Musím tedy říct, že díky debatě k akceleračním oblastem v dolní komoře parlamentu, kterou pořádal – teď nevím, nejsem si jist – pan Rajchl, se sešlo mnoho zástupců MPO a dalších subjektů a vznikly z toho další aktivity. Protože když jsem si tam dovolil sdělit naši zkušenost zdola, ozvali se potom kolegové z Vysočiny s tím: „Pojďme udělat republikové hnutí odporu,“ v uvozovkách, nebo: „Pojďme se postavit proti těmto návrhům republikově.“
Takže potom vznikla komise k akceleračním oblastem při Stálé komisi Senátu pro rozvoj venkova, a to díky senátorovi Jiřímu Voseckému, předsedovi této komise, a tam jsme měli možnost se potkat se zástupci Ministerstva životního prostředí i Ministerstva pro místní rozvoj. A z mého pohledu se tam senátoři v červenci teprve seznamovali s tím, co to vůbec znamená „akcelerační oblast“. A zazněl tam od mnoha odborníků i senátorů hlas: „Ježíšmarjá, pojďme prosím zrevidovat všechny důsledky, které to může mít.“ Ale my víme, že vláda 27. 7. akcelerační oblasti schválila a senátní komise nemá v rukou nic, čím by mohla tento proces zákonně zastavit.
Nicméně můj dotaz k těmto zástupcům zněl: „Jste placeni z daní daňových poplatníků a máte lidem poskytovat servis na úrovni státní správy, ale výsledkem vaší práce jsou žaloby podané na stát. Považujete svou práci za smysluplnou a normální?“ A oni se na sebe podívali a sdělili nám všem, že to bylo politické zadání, a to bylo asi tak všechno. Ale my takto odvedenou práci nepovažujeme za něco normálního.
Jinak obce a všichni jsme měli možnost návrh Změny č. 2 Územního rozvojového plánu připomínkovat v řádném patnáctidenním termínu a jenom z naší obce jsme na podatelně Ministerstva pro místní rozvoj předávali nějakých 450 připomínek. A to v nich ještě nebyla ta naše obecní – o její zaslání v zastoupení jsme požádali advokátní kancelář –, byly to připomínky obyvatel. Vzhledem k tomu, že obec má 560 trvale žijících obyvatel a 40 procent z toho tvoří chalupáři, si myslím, že je to velmi dobré číslo odpovídající názoru obyvatel a vlastníků nemovitostí v tomto území.
Poté, co jsme připomínky odevzdali a bylo na ně nějakým způsobem odpovězeno, máme samozřejmě možnost podat návrh na zrušení akcelerační oblasti u Nejvyššího správního soudu. To se také stalo, protože se domníváme – spolu s naším advokátním zástupcem, advokátní kanceláří Zahumenský –, že se navrhovatel a předkladatel zdaleka dobře nepopasoval s odůvodněním, proč to navrhuje jednak v naší oblasti, a jednak s našimi připomínkami.
Jedna kvalitní žaloba může stačit, jinak obce zahltí Nejvyšší správní soud desítkami podání
Martina: Právník David Zahumenský, který se teď momentálně na tuto oblast specializuje, radí napadat jednotlivé akcelerační zóny postupně, nechat proběhnout soud a pak podat další.
Martin Bauer: Tak to je asi pro všechny neprobádané pole. Když jsme zjišťovali, jaký bude soudní poplatek, zareagoval soud také jinak, než jsme předpokládali. To znamená, že musíme skutečně vyčkat na reakci Nejvyššího správního soudu ve smyslu, co vše bude soudit a posuzovat, a potom samozřejmě na výsledek. V tuto chvíli se domnívám, že není možné nic předjímat.
Pravdou je, že nevíme – a v našich oblastech o tom celkem živě diskutujeme –, jestli by všechny obce měly podat všechny návrhy na zrušení hned, byť budou velmi podobné, což samozřejmě může znamenat i zahlcení soudu. Nebo jestli bude stačit za jednu akcelerační oblast podat jednu kvalitní žalobu. A nevíme, jaký pak bude výsledek. Pokud by došlo ke zrušení celé akcelerační oblasti, není potřeba podávat tisíce nebo stovky žalob, stačila by jedna kvalitní pro danou oblast.
Pokud by se soud rozhodl například – a to opravdu jen spekulujme – na základě návrhu obce Chorušice zrušit akcelerační oblast jenom v našich čtyřech katastrálních územích, která máme, byly by další obce nuceny podat další žaloby. My nevíme, jak k tomu Nejvyšší správní soud přistoupí. A to je vlastně i zdůvodnění toho, proč se třeba sousední obce nechystají podat žalobu, protože soud by měl ze zákona rozhodovat do 90 dnů a v těchto 90 dnech bychom měli vědět, jak žaloba dopadne a jaký rozsah bude mít.
Samozřejmě se domnívám – a to zaznělo i z úst advokátní kanceláře Zahumenský –, že je otázkou, jak ke všemu bude potom přistupovat nový stavební zákon, který by měl nabýt účinnosti 1. 1. 2027. To znamená, že za nás byla rychlost podání návrhu na zrušení velmi správná a velmi potřebná, a to mimo jiné i z důvodu zahájení spekulací se zemědělskými pozemky a jejich pronájmem ze strany firmy ČEZ Obnovitelné zdroje.
Martina: Jak to myslíte?
Martin Bauer: Musím říct, že různí investoři, eseróčka, kteří k nám přišli už v roce 2025, pokud vidí maximální negaci obce a jejích obyvatel, své aktivity nijak nerozvíjejí – nebo alespoň zatím do tohoto data. Ale ČEZ Obnovitelné zdroje ve velkém oslovuje vlastníky zemědělské půdy s žádostí o pronájem této půdy za účelem výstavby větrných elektráren. Tam je to, řekněme, velmi aktivní a velmi živé. To znamená, že pokud si vyhlédnou vlastníka zemědělské půdy s dobrým přístupem ke komunikaci, tito vlastníci dostávají nabídku.
Takže i vzhledem k těmto spekulacím jsme nechtěli dlouho čekat s podáním žaloby, nebo návrhu na zrušení, a chceme mít jasno, aby bylo jasno vlastně pro všechny, i pro investory, protože v podstatě dochází k tomu, že akcelerační oblast v tuto chvíli znamená spíš jakousi brzdicí oblast pro povolení obnovitelných zdrojů.
Martina: Advokát Zahumenský doporučuje – a to neuvádím jenom pro pobavení, ale spíš jako ukázku stavu a fungování naší justice –, že pokud jde o obsah, cílem není udělat to co nejkomplexnější a nejpodrobnější, protože to může soud zahltit. Spíš půjde o to co nejlépe ilustrovat pochybení a pokud možno to pro soudce zjednodušit tak, aby se v tom neztratili. Takže jinými slovy jde o to sypat písek do soukolí.
Martin Bauer: Já se domnívám, že pan magistr Zahumenský je zkušený advokát v oblasti stavebního práva. S touto advokátní kanceláří jsme komunikovali již dříve a myslím si, že je velmi přímočarý a velmi efektivní. To znamená – jak tomu lidově říkám –, že není omáčkový, protože mnoho omáčky znamená mnoho balastu, ale pokud uhodíme hřebíček přímo na hlavičku, je to ideální stav. Z mého pohledu naprosto zkušeně argumentuje už konkrétními rozsudky v konkrétních případech a dokládá je, nebo je paralelizuje s naším návrhem na zrušení, nebo s vypořádáním – spíše s nevypořádáním – námi podaných připomínek.
Větrný byznys vypadá jako kopie solárního boomu a předraženou elektřinu zaplatíme všichni
Martina: Vy jste se určitě nořili ke kořenům toho, kdy začal nápad s větrnými elektrárnami prorůstat do dekarbonizace naší energetiky. Anonymní publicista Thomas Paukner nedávno publikoval analýzu, podle které za tímto byznysem stojí už od roku 2023 někdejší ministr Hladík z Fialovy vlády.
Ten po svém nástupu na Ministerstvo životního prostředí zreorganizoval dosavadní struktury tak, aby se více otevíraly dveře novým příležitostem, vytvořil odbor dekarbonizace ekonomiky, do vysoké funkce byl přijat někdejší funkcionář ekoaktivistického hnutí DUHA, politiky Strany zelených ustanovil svými poradci a dal jim vysoké pravomoci – a začaly se jako o závod uzavírat mnohamilionové poradenské smlouvy, často bez veřejné soutěže.
Já jsem si mnohé tyto smlouvy ověřovala a skutečně existují. Jak to, co jsem teď říkala – a co psal Thomas Paukner –, na vás působí? Myslíte si, že to tak bylo? Že to tak je? Máte tuto zkušenost po všech těch jednáních a setkáních s energetiky, občany, developery, politiky?
Martin Bauer: Myslet si znamená – slušně řečeno – nic nevědět. Ale na druhou stranu, když svou práci dělám v tuhle chvíli 28 let, byl jsem u mnoha – jak tomu říkám – šmejdovin, které se děly a u kterých jsme byli účastni, ať už je to třeba prodej hlasovacích práv k vodárenským společnostem, a tak dále.
V naší blízkosti máme fotovoltaickou elektrárnu Nová Ves. V naší obci máme de facto také fotovoltaickou elektrárnu, která čerpá z výhod roku 2010, a všichni víme, že takovému výrobci elektrické energie my, občané a firmy, platíme 16 korun za dodanou kilowatthodinu za jakýchkoliv podmínek. A vedle této fotovoltaické elektrárny je majitel fotovoltaiky, který v době přebytku elektrické energie platí pokutu za dodávku přebytků do sítě, pokud mu nefunguje střídač.
Martina: Záporná cena.
Martin Bauer: Ano. Takže tady vidíme, že podmínky nejsou rovné pro všechny, a to zdaleka ne. A to, co na nás vykukuje z větrného byznysu, je – laicky řečeno – to samé jako přes kopírák, akorát s jiným druhem byznysu. K tomu patří i to, že tak jako solárníci potřebovali pole pro fotovoltaické panely, tak i větrné elektrárny a větrné parky budou potřebovat naši krajinu, protože nemůžou stát ve vzduchoprázdnu. Takže ano, tato paralela se naprosto nabízí, ale abychom si mohli říct, že k tomu máme důkazy, to samozřejmě nemáme. Takže to v tuto chvíli nemůžu takto říct.
Ale už jenom to, že výkupní cena, poslední výkupní cena státu od větrných elektráren, nebo vlastníků větrných elektráren, je 3,20 koruny. Doma mám kilowatthodinu za 2,50. Z jádra vyrobíme za čtyřicetník. A kdybychom si uhlí nezpoplatnili emisními povolenkami, je v tuto chvíli cena stejná – lehce přes dvě koruny. To znamená, že větrná elektrárna je nejen po všech stránkách – včetně dalších bodů, které zmiňoval Ivan Noveský – v mínusech, ale je to velmi neekonomický počin pro nás pro všechny.
V tuto chvíli víme, že obnovitelné zdroje dodávají do pěti procent celkové spotřeby energie. Ale my jako společnost – i díky zákonům, které si schválily vlády a poslanci v minulých desítkách let, nebo od roku 2009 – platíme za uvedených pět procent 90 procent z celkové ceny energie. Už to je hrozně nesouměřitelné. A pokud se na to podíváme z ekonomického pohledu, je to zcela jednoznačné: Není možné, abych jako stát chtěl nakupovat něco, co je předražené, když mám alternativu, která je desetkrát lacinější.
Stát měl na přípravu zón dva roky, a přesto starostům tvrdil, že na jednání s nimi není čas
Martina: Pane starosto, co když u soudu neuspějete? Určitě jste museli s kolegy starosty zvažovat i tuto variantu. Co vám pak zbývá? Co pak zbývá nám?
Martin Bauer: Co nám zbývá? Po Nejvyšším správním soudu tuším, že Ústavní soud. Ale já jsem spíš optimista, protože náš jedničkový obecní úřad vykonává mnohé činnosti přenesené působnosti, to znamená i správní řízení. A pokud bychom měli argumentovat a odůvodňovat tak, jak se to stalo v návrhu Změny č. 2 Územního rozvojového plánu, považoval bych sám svou práci za naprosto nedostatečnou a raději bych asi šel dělat něco jiného. Takže stát měl určitě velmi nakvap, a proto asi ta práce vypadá tak, jak vypadá. Ale nakvap neměl při přípravě akceleračních oblastí, takže kdybychom se mohli vrátit o dva roky zpátky a být u zrodu toho návrhu, mohli jsme ho připomínkovat už tehdy.
Dám příklad z naší obce: Připravujeme regulační plán na zastavitelné plochy. To znamená, že s ním – ještě předtím, než dojde k veřejnému projednávání – seznamujeme občany a obyvatele tak, abychom se vyvarovali nějakých tlaků a kolizí, ale také abychom věděli o smysluplných návrzích ze strany lidí, kteří v této lokalitě nebo v lokalitách žijí. A je zcela markantní, že to samé mělo ohledně akceleračních oblastí proběhnout se samosprávami. Takže já jsem v tomto spíš optimista. V opačném případě by samozřejmě přišel na řadu dotaz na advokáta, jak dál pokračovat, a tuším, že je to ústavní stížnost, nebo Ústavní soud.
Martina: Pane starosto Martine Bauere, já vám velmi děkuji za rozhovor, ale především za to, že jste nelenil a snažil se opatřit si informace pro to, abyste byl dobrým starostou. Díky za to.
Martin Bauer: Přeju nám všem hodně štěstí a při výkonu státní správy hodně rozumu a profesní erudice. To budeme do budoucna potřebovat. A v tomto si držme palce a pojďme realokovat akcelerační oblasti z míst, kde je negují samosprávy i občané, do míst, kde to nikomu nebude vadit. To je od počátku náš cíl. Bohužel jsme došli k závěru, že na realokaci teď, v tuto chvíli, už není čas, nebo nebyl čas při reportování Evropské unii, nebo Evropské komisi. Před rokem by to možné bylo a k tomuto závěru mohl dojít i předkladatel, a je škoda, že nám potom sdělil, že na jednání se samosprávami nebyl čas.
Takže já děkuju vám za to, že se o tuto problematiku zajímáte, že ji pouštíte do éteru a že můžeme obyvatele s touto problematikou seznamovat. Samozřejmě víme, že těch obcí není v rámci České republiky moc, a jelikož jsou to venkovské obce, obyvatel je tam ještě méně. Takže za to moc děkujeme i my.
Martina: Také děkuji. A díky za to, že slova „není čas“ a „ne“ pro vás nejsou odpovědí.
Milí posluchači, celý rozhovor se starostou obce Chorušice Martinem Bauerem o odporu obcí proti akceleračním oblastem, i o návrhu na jejich zrušení u Nejvyššího správního soudu si můžete poslechnout v pořadu Kupředu do minulosti na platformě Herohero.
Oba díly najdete také na našem webu RadioUniversum.cz, na Facebooku a YouTube.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme. Martina Kociánová se na vás těší příště a v tomto případě více, než kdy jindy platí… Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.
