Lidský život má větší cenu, než je nám předkládáno. V následujících větách jsem vybral převážně z 20. století události našich krajů, které byly poznamenány předčasným ukončením lidského žití.
Začneme „zvostra“. Předkové našich současných německých přátel poslali do nebe v rámci války 1939 – 1945 přibližně 340 000 – 360 000 obyvatel našeho státu a stovky cizinců. A co popravy? V samotném Německu to bylv Drážďany ( Münchner Platz) asi 900 obětí, Plötzensee v Berlíně 677 zavražděných, Vratislav (dnes Polsko) 668 lidí, Zemský soud Vídeň – asi 100 popravených. Na našem území to byla Pankrácká sekyrárna – 1075, Kobyliská střelnice – 539, Kounicovy koleje Brno – více než 700, Ruzyňská kasárna – 245, Pardubický zámeček – cca 190, po SNP na Slovensku Kremnička – 747, Nemecké – asi 900.
Mimo popraviště se odhaduje za celou válku přibližně více než 20 000 popravených (včetně pochodů smrti). V rámci „divokého odsunu“ bylo bez soudu popraveno cca 10 000 Němců.
Kdyby se vás někdo zeptal v jakých akcích po roce 1945 bylo popraveno nejvíce osob, většina by uvedla, že to bylo za počínající vlády komunistů v čele s K.Gottwaldem. Bylo tomu však naprosto jinak. Ihned po válce začaly retribuce. Zajímavé je, že jsem se s tímto cizím slovem nikdy v rámci celé sedmnáctileté školní docházky nesetkal. Zákon podepsal E. Beneš 19. 6. 1945. Účelem byla spravedlivá odplata za nejzávažnější zločiny a kolaboraci s fašisty v době války. Celkem bylo popraveno přes 700 osob (475 Němců a 234 Čechů a jednotky dalších cizinců. Složení retribučních senátů: 1 profesionální právník a 4 soudci z lidu, kteří byli vybráni MNV a ONV, jako bezúhonní politickými stranami a v neposlední řadě zároveň postižení válečnými útrapami. Proti trestům smrti nebylo odvolání, exekuce byla vykonána obvykle do 2 hodin od vynesení rozsudku (výjimky do 24 hodin). Důležitými postavami byli veřejní žalobci. Nerozhodovali o rozsudku, ale měli pravomoc rozhodnout, kdo vůbec bude souzen. Kromě trestů smrti byly odsouzeny desítky tisíc lidí k jiným trestům. Je nutno zmínit, že 18 prominentních viníků bylo souzeno Národním soudem (R. Beran, J. Krejčí, R. Bienert, J. Syrový, J. Stříbrný, R. Gajda, J. A: Baťa – později rehabilitován). Mimořádný lidový soud odsoudil k smrti K: H: Franka a Igora Moravce, který byl synem v té době zemřelého zrádce Emanuela Moravce, který 5. 5. 1945 spáchal v bezvýchodné situaci sebevraždu.
Objevily se i justiční omyly. Jednalo se o spory o majetek, nevěry, předválečné spory, zakrývání vlastní viny apod. Dostat v těchto situacích trest smrti bez možnosti odvolání bylo dost kruté. Komunisté pak použili na jaře v roce 1948 tzv. druhou retribuci. Zde to byl nástroj politického boje, likvidace opozice, živnostníků, velkostatkářů, odbojářů i antikomunistů. Někteří lidé byli neoprávněně nazýváni odrodilci z důvodu přihlášení se k Němcům, ačkoliv se jednalo třeba o smíšená manželství nebo záchranu dětí před koncentračním táborem. Neuvěřitelné byly záměny identity, kdy se přišlo na to, že popravený byl pouze jmenovcem zločince a přišlo se na to až po exekuci!
Za komunismu došlo k 232 (či 248) popravám za politické činy. Z politických důvodů bylo vězněno 205 486 osob, na nucených pracích v letech 1948 – 1953 figurovalo 21 440 potrestaných, z politických důvodů emigrovalo v letech1948 – 1987 až 170 938 občanů. 4 500 politických vězňů v káznicích zemřelo. Orientační čísla: 3 400 na nemoci (TBC, zápal plic, nedostupnost léků, selhání orgánů, podvýživa), 560 úrazy (závaly horninami, pády do důlních šachet, selhávající technika, extrémní ozáření v uranových dolech), 310 sebevraždy (oběšení, úmyslné skoky do šachet), 160 při vyšetřování a 70 zastřeleno při útěku.
Další smutná kapitola. V letech 1948 – 1989 zahynulo na našich hranicích 280 – 288 osob. Z toho asi přes 70 cizinců. Nejvíce bylo zastřeleno (asi 50%). Více než třetina byla zabita elektrickým proudem. 4% civilistů se utopilo, podobné procento se týkalo neúspěšných pilotů a řidičů. Ojedinělé byly případy výbuchů min a vyčerpání. Nevysvětleno bylo několik případů podivných úmrtí ve vodních tocích. Doplníme stručně kolem 650 úmrtí členů pohraniční stráže.
Následuje neblahý rok 1968 a okupace naší země vojsky Varšavské smlouvy. Zde se v oficiálních pramenech uvádí 406 nebo 407 obětí. V roce 1968 cca 133 – 137 usmrcených. Zbytek 269 – 274 v letech 1969 – 1991. Komunista St. Grospič uvedl, že většina úmrtí byla zaviněna autonehodami. Skutečně v roce 1968 to byly většinou nehody (i když ne auto-). Celkem se jednalo o 68 případů, takže polovina. Za to byl rudý člověk velmi plísněn. Víme, že 47 lidí bylo zastřeleno nebo smrtelně postřeleno. Dále tu byly exploze, požáry, úrazy, 1 vražda aj.( do této kolonky je zařazeno cca 18 obětí). V letech 1968 – 90 bylo zaznamenáno 269 nehod vinou okupantů, 48 nehod v režii tuzemských řidičů, střelba a vraždy zahrnovaly 60 lidí. Exploze, úrazy, požáry a sebevraždy celkem cca 11, jiné příliš neupřesněné asi 10. Čtyři úmrtí způsobená českými viníky. Můžeme zaznamenat 3 oběti zřícení vrtulníku, 1 důstojník zahynul na vojenské střelnici, jednou tu byl problém se srdcem.
Tedy souhrn hlavních příčin tvoří 78% nehody (z toho 66% jde za okupanty a 12% vinou tuzemců). 15% je střelba a vraždy. Pochopitelné je, že nebýt více než dvacetileté okupace Varšavskou smlouvou, čísla by nám říkala naprosto něco jiného.
Závěr mého pojednání bych věnoval svátku sv. Valentýna. I když si na oslavy, výročí, jubilea a svátky celkem potrpím, Svátek zamilovaných mi byl od samého počátku odporný, ačkoliv jsem nevěděl proč. Dnes už to vím. 14. 2. 1945 Američané bombardovali bezdůvodně civilisty v Praze. Za 9 minut (12:25 – 12:34) dokázali zlikvidovat 701 lidí, o jejich domech ani nemluvě. Když toto srovnáte s několika málo léty retribucí, s komunistickými popravami třeba v letech 1948 – 1953, s oběťmi na hranicích 1948 – 1989, se smrtí lidí při okupaci 1968 – 1991, těchto 9 minut jasně „vítězí“ Pro úplnost 62 letounů hodilo na Prahu 150 tun bomb. Zemřela tu např. dcera Josefa Lady Alena a manželé Štáflovi ( pan Otakar – malíř a ilustrátor, paní Vlasta – spisovatelka a horolezkyně).
Fašistická německá propaganda se tázala, proč „londýnští zrádci „mlčí k tomu, že jejich západní přátelé vraždí české ženy a děti. Sovětská propaganda obviňovala českou Benešovu vládu v emigraci z neschopnosti ochránit vlastní občany před „spojeneckou zvůlí“. Západ byl zde líčen jako chladný a technokratický, který bombarduje civilisty z bezpečné výšky. Východ (SSSR) byl líčen jako bratrský, přicházející tváří v tvář, který přináší oběti v přímém střetu s fašisty na zemi.
Ani polistopadová propaganda nezůstala pozadu. Vysvětlovala, že bylo zataženo – přitom nad Prahou svítilo slunce. Příčinou prý byla navigační chyba – časová nesrovnalost dvacetiminutového intervalu znamená uletět desítky kilometrů. Podobnost reliéfu Drážďan a Prahy – podstatným rozdílem však bylo, že o pár hodin dříve angličtí piloti proměnili Drážďany v trosky a obrovské požářiště. Ve srovnání s téměř neporušenou Prahou srovnání poněkud kulhá. Jednalo se o vědomý odhoz bomb na náhradní místo na nepřátelském území. Byl uplatněn princip „příležitostného cíle“ (Target of Opportunity). Tuny nebezpečných bomb se prostě nesměly táhnout nazpět do Anglie – riziko a zákaz. Stručné doplnění náletů spojenců na konci války. 7 000 – 8 000 obětí ( Plzeň, Brno, Ústí n.L., Praha podruhě, Kralupy n.Vlt.) Sověti za sebou nechali 1 300 – 1 800 mrtvých – Brno, Mladá Boleslav, Mělník, Hrotovice, Ždírec n. Doubravou, Děčín, Chlumec u Žatce. Na konci války poněkud zbytečné.
04.10.2026 Milan Jelen
31 známkování, průměr1,65
828x přečteno
