Média. A proč jim nevěřit

Právě mainstreamová média hrají čím dál menší roli ve společnosti. Jak třeba zaznělo v Poradě Echa z 22.8.24, dle jakési studie si má 80 % populace myslet něco jiného, než co říkají a prosazují novináři právě z mainstreamu. A není to určitě jen český fenomén. Již před nějakou dobou byla publikována informace (tuším v Respektu, dnes radikálně levicovém časopise), že třeba němečtí novináři stojí výrazně více nalevo než jejich čtenáři. Jinde tomu nejspíš nebude jinak. Chceme-li příklady, porozhlédněme se po médiích tuzemských. A to zejména těch veřejnoprávních, takzvaně médií veřejné služby. Nebylo tomu tak vždy. Ještě v devadesátých letech disponovala tato média nepřehlédnutelnou kvalitou, hlavně ale nezávislostí. Jenže se tu protkly dvě na sobě nezávislé, obě ale ve svých důsledcích zhoubné tendence.

Tou první je úporná touha politiků (čeština má přiléhavější termín, politikáři) tato média, jistě ale nejen je, ovládnout a učinit z nich svou hlásnou troubu. Zdánlivým vyvrcholením byla známá televizní krize, po níž však jejich subversivní snahy pokračovaly nadále, byť ne tak okatě. Prostřednictvím sněmovny a šaškárny s nominací kandidátů si opět osedlali příslušné mediální rady. Tou druhou, snad ještě malignější, je sektářské pronikání ze strany nové levice, či jak se říká progresivistů. Ti, jak je pro podobné podvratné minority nechvalným zvykem, vytěsňují jinak smýšlející a obsazují pozice těmi svými. (Vzpomeňme jen na komunistickou infiltraci akademického světa i státní správy na Západě, zejména po světové válce…) Dochází tak k pozvolnému orientačnímu posunu nejen ve veřejnoprávních médiích, transmutujících postupně v „média levicové služby“. Pochybovači nechť shlédnou hlavní publicistiku. V českém rozhlase už je tu i celá stanice, Radio Wave. Údajně stanice pro mladé, ale jak pro které. Stejně tak stačí poslechnouti si komentáře a další na zpravodajském kanále ČRo Plus a porovnat je s obdobnými, jen o pár let staršími. Principiální posun doleva tu přímo řve. V souvislosti s připravovaným zvýšením (a rozšířením) koncesionářských poplatků jsou poněkud přehlíženy další inovace. A sice boj s desinformacemi. Svým způsobem výchova veřejnosti. Na to lze říci jen – děkuji, nechci. Vychovávala nás již média socialistická, stačilo.

Fenoménem dneška jsou tedy sociální sítě. S nadsázkou o nich lze říci, že tak jako se dříve prohlašovalo, že papír snese všechno, tak obrazovka (počítače, telefonu…) toho snese ještě daleko více. Vlastně každý se může stát novinářem, informační úroveň tomu samozřejmě odpovídá. Jenomže standardní média se této plytkosti vstřícně přizpůsobují, čímž dále klesá úroveň veřejné debaty. Ta se nezřídka transformuje v jakousi veřejnou pavlač. Stýskávají si na to právě standardní média. Jenže. Jsou ona lepší? Poskytují nezávislé, ověřené informace? Nemanipulují veřejnou debatu v zájmu svých majitelů či své ideologie nebo jiných zájmů? (Těžko říci, co je horší…) Příznačné pro ně jsou stranickost a zkratkovitost. Novináři se tak transformují v jakési agitpropčíky, jak se to kdysi nazývalo. Navíc složitější úvahy už dnes téměř nikdo není ochoten konzumovat, což je další, dosti zásadní problém.

Jen tak na okraj se zmiňme i o roli médií českých v slavném roce osmašedesátém. Obvykle silně glorifikované. Ona ta média se jaksi utrhla z řetězu. Jenže tvořena byla převážně lidmi odkojenými režimem. Stále vycházela ze svého idolu, socialismu. Jedna známá moderátorka v srpnu zvolala: Nepřestávejme věřit v socialismus a demokracii! Snad jí časem došlo, že může mít buď jedno, nebo druhé. Většinou si tehdejší žurnalisté stále ošklivili Západ, kapitalismus, nechtěli se vytrhnouti z objetí východního bloku. (Těch, co volali po skutečné pluralitě a normálním světě, byla menšina.) Ono též není příliš odpovědné, pouštět si hubu na špacír, když se za hranicemi poflakují statisíce spojeneckých, fakticky ale nepřátelských vojáků. Jakoby je nevidět. (Hlavní selhání ovšemže bylo na straně tehdejší, též vzývané, politické garnitury, to je bez diskuse.) O roli novinářů v této době pojednává známý film Vlna. Tváří se dokumentárně, věcnými nesmysly fakticky ale přímo přetéká. A na leccos zapomíná, třeba na minulost některých protagonistů. Hlavně ale touží po Oscaru, čemuž se snaživě přizpůsobuje.

Podívejme se ven. Ukázkovou systematickou desinformační kampaní progresivních médií, ať již NYT, Washington Post, CNN a nedohledné řady dalších, byla „causa“ Trump. Tehdy plnil podíl Ruska na jeho prvním zvolení titulní stránky. Poté, co se po náročném vyšetřování prokázalo, že k ničemu takovému nedocházelo, prodralo se toto sdělení někam na x-tou stránku, pokud vůbec. Nebo ono „doporučení pít SAVO“ v rámci covidové pandemie. Kdekdo to papouškoval, aniž by si co ověřil. Třeba ale profesor Höschl (a nejen on) si však dal tu práci a našel si originální Trumpovo vyjádření. A ejhle, byla řeč o tom, že by se mělo hledat něco, co bude působit takovýmto způsobem. Čili v zásadě pravda. Koho to ale zajímá. Dalším příkladem budiž kupříkladu vystupování moderátorů televize ABC při debatě Trump – Harris. Myslet si o účastnících diskuse můžeme co chceme, nicméně Trump měl naprostou pravdu, když prohlásil, že čelil třem. Zatímco nesmysly pronášené kandidátkou Harris je nechávaly v klidu, u Trumpa prováděli intenzivně „factchecking“ (přesněji to, co za to považovali). Podobné bylo i vedení debaty. Ve finále tak máme jakési „zblbnutí Trumpem“, kdy nad jeho vítězstvím jásají ti, co s ním absolutně nemají co společného, ba právě naopak. Nepřekvapí ale, že Rusové nad jeho znovuzvolením žádné nadšení nevykazují…

Zákopová válka s Donaldem není ale na americké mediální scéně nic nového. Již na přelomu čtyřicátých a padesátých let se stal terčem štváčů z tak řečeného liberálního, fakticky ale levicového tisku Richard Nixon. Bezesporu jej to poznamenalo. Stejně jako to, že mu bylo nejspíše ukradeno vítězství v presidentských volbách v roce 1960. (Zájemci nechť si počtou v Paulu Johnsonovi, konec konců vazby rodiny JFK na mafii byly tématem i nedávného dokumentu odvysílaného ČT.) V aféře Watergate si Nixon jistě počínal dosti nešťastně. Přesto však akce sotva vznikla z jeho podnětu a nejspíše o ní nebyl předem informován. Nepřátelský Kongres donutil ale tohoto jinak velice úspěšného presidenta k rezignaci, následně se vysloveně vyžíval na omezování moci výkonné. Pro Boba Woodwarda, idol levicových žurnalistů, to byla bezesporu hvězdná hodinka, v praxi ale vedla k dovršení vítězství severovietnamských komunistů, stála život statisíců (boat people, zdaleka ale nejen jich) a způsobila drastický úpadek americké moci ve světě. Komu tohle sloužilo, netřeba hádat. Jak se říká, cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly…

Novináři, to jsou velice specifická stvoření. Považují se za elitu, ač v tomto pohledu jsou většinou osamělí. Někdo by je mohl ocejchovat i jako arogantní polovzdělance (ono to tahle profese asi prostě vyžaduje…). Zdaleka ne samozřejmě všichni, čest budiž nepřehlédnutelným výjimkám. Seriózní, nezaujatá, a přitom kvalifikovaná žurnalistika tu, až na malé ostrůvky, ale zoufale chybí. Jen slabou útěchou může býti novinářům, že je tu ještě jedna profese, společensky opovrhovanější, ještě méně kvalitnější, o to však více samolibá a mocná. Politici. Radost z těchto věcí ale nikdo jen trochu rozumný nemůže míti pražádnou.