KAREL STRAKOŠ
Ve volbách se už několik let opakuje stále stejný vzorec. Nechodíme podpořit stranu, která má lepší program, ale jdeme volit menší zlo. Hlavním argumentem je, že musíme zabránit v nástupu těch „druhých” a zachránit demokracii.
S každým volebním cyklem se tato logika prohlubuje a stává se z ní návyk.
Když se v parlamentních, prezidentských i krajských nebo senátních volbách stane strach z alternativy silnějším motivem než program několikrát za sebou, přestává být tahle volba nouzovým řešením a stává se normou.
Voliči si zvyknou volit menší zlo, politici to pochopí a přizpůsobí tomu svou taktiku, spřízněná média to přeberou a tlačí kupředu. Zda je kandidát přijatelný sám o sobě a jestli by ho v normálních volbách vůbec někdo volil nikoho nezajímá. Hlavně, že je přece o něco přijatelnější než ten druhý.
Důsledky jsou zdrcující. Programy ztrácejí význam a charakter se posuzuje v relativní rovině. Negativní mobilizace funguje lépe než jakákoli pozitivní nabídka a polarizace společnosti roste, protože strach je spolehlivější pohon než naděje.
Velká část z nás přichází do volební místnosti s úmyslem volit proti systémovým stranám, ale v poslední chvílí si to zase rozmyslí. Strach z volby alternativy převáží. Co když můj hlas propadne, vždyť to psali v novinách, na internetu a říkali v televizi. Člověk, který ještě ráno odmítal hrát tuhle hru ji odpoledne zase hraje. Ne z vlastního přesvědčení, ale ze strachu a pocitu, že jiná možnost neexistuje.
K tomu se přidává další nátlak, že kdo nejde volit, nemá prý právo potom do toho mluvit. Neúčast se označuje za nezodpovědnost. Tím se uzavírá prostor pro odmítnutí. Buď se zapojíš do výběru mezi dvěma zly, nebo ztratíš legitimitu cokoliv říkat.
Když někdo odmítne hrát hru menšího zla, neútočí se na ty, kdo tu hru nastavili, ale na toho, kdo se do ní odmítl zapojit. Tento nátlak slouží k tomu, aby co nejvíce z nás zůstalo uvnitř hry. Kdo zůstane venku je dehonestován.
Tento mechanismus funguje všude, kde se politika zúží na binární střet a kde se opakovaně pracuje s menším zlem.
V Česku je to dobře vidět, protože se tu v krátké době vystřídalo několik polarizujících voleb a voliči si na tento způsob rozhodování rychle zvykli.
Výsledkem je, že se snižuje práh toho, co je přijatelné. To, co bylo dříve problematické a nevolitelné, se dnes stává menším zlem a tím se to legalizuje.
Zároveň mizí schopnost formulovat pozitivní vůli. Volit proti je totiž snazší. A jakmile se toto stane hlavním způsobem rozhodování, politická kultura se mění k horšímu se stále hloupějšími politiky, kdy jejich hlavní předností je hroší kůže a absence sebereflexe.
Kdo opakovaně volí menší zlo, ten si za chvíli ani neuvědomuje, že vůbec zlo volil. Pomalu jsme si zvykli na problematické volby a začali je nazývat zodpovědností. Čím déle to trvá, tím méně jsme si ochotni připustit vlastní podíl viny. Zároveň o to méně prostoru zbývá pro kandidáty a strany, které nabízejí skutečně jinou cestu. Jedná se v podstatě o kapitulaci. Problém není v tom, že někdo volí „špatně“. Problém je v tom, že se vůbec přijímá rámec menšího a většího zla. Kdo stále vybírá mezi dvěma zly a říká tomu odpovědnost, ten už se v podstatě vnitřně vzdal.
Cesta z toho ven není chytřejší volba uvnitř té hry, ale je to odmítnutí hry samotné. Většina lidí to považuje za nereálné a nezodpovědné.
Je teda úplně jedno, kdo příště vyhraje pokud byl zvolen jako menší zlo a rozhodnutí voliče bylo poháněné strachem místo vize.
FB
