Michael Svatoš: Rusko vnutí Ukrajině tzv. “Kartaginský mír”. Co to znamená? – INFOKURÝR

Ukrajině hrozí, že bude Ruskem podrobena nejbrutálnější formě míru, která se historicky nazývá “kartaginský mír”. Proč tomu tak bude, a jak takový mír může vypadat, a zda k jeho uvalení na Ukrajinu bude Rusko nakonec Evropským komisariátem opravdu donuceno, se pokusím rozebrat v dnešní analýze. 

Včera se redaktorka TV Nova Adéla Snopková udatně pustila do našeho exprezidenta Václava Klause, a snažila se z něj usilovně vypáčit nějakou formu přiznání, “že Rusko napadlo Ukrajinu, respektive proti ní vede bezdůvodnou svévolnou válku”. Jakmile se Václav Klaus pokusil vysvětlit válku na Ukrajině ze širšího pohledu, a odmítal vyslovit redaktorkou požadovanou jednoduchou větu, redaktorka diskusi ukončila, a vrhla se na další téma.

Řadě obyvatel naší republiky může redaktorka připadat jako hrdinka, protože její zhola jednoduchá logika, že Rusko přepadlo Ukrajinu, a vše ostatní jsou jen ruské propagandistické narativy, nemá žádnou chybu, až na brutální katastrofický důsledek, který tato její logika ve svém důsledku přinese ukrajinskému lidu, či dokonce dalším obyvatelům dalších zemí Evropy.

Než budeme v analýze pokračovat, zde je přepis pro naši analýzu nejdůležitějších pasáží diskuse Adély Snopkové s Václavem Klausem.

Snopková: „Ta válka vznikla, protože Rusko napadlo Ukrajinu.“

Klaus: „Prosím?“

Snopková: „Ta válka vznikla, protože Rusko napadlo Ukrajinu. To je fakt.“

Klaus: „To je trošku složitější.“

Snopková: „Ta válka vznikla, protože Rusko napadlo Ukrajinu, a to je fakt.“

Klaus: „To říkáte vy, ale to je trošku složitější.“

Snopková: „Jak je to složitější?“

Klaus: „Tak já myslím, že to mělo svou prehistorii. Ta válka nezačala 22. února 2022.“

Snopková: „Ale co to mění na tom, že Rusko napadlo Ukrajinu?“

Klaus: „Fyzicky ano, ale to, co se událo kolem toho, proč napadlo, jak se to stalo, kdo k tomu přispěl, jak to podněcoval a tak dále… ale mluvme vážně.“

Snopková: „Já mluvím zcela vážně. Proč tedy Rusko napadlo Ukrajinu?“

Klaus: „Prosím?“

Snopková: „Proč tedy Rusko napadlo Ukrajinu?“

Klaus: „Ježíš, opakuji znova. Ta válka nezačala 22. února. Ta válka minimálně začala v roce 2014, kdy prostě se odehrávaly neuvěřitelné věci na východě Ukrajiny vůči tam žijícím Rusům a tak dále. Takže tam byl obří problém, který byl vnitro ukrajinský problém. Ten nebyl řešen. Svět se díval jinam. Nebral to na vědomí. Nesnažil se přispět k tomu, aby tohle to nebylo. Nesnažil se té válce zabránit. Já myslím, že vinen je celý mezinárodní politický systém, že ta válka vůbec nastala. Bylo tisíc šancí, jak tomu zabránit. A prostě někteří velcí hráči světa si nepřáli tomu zabránit.“

Klaus: „Bavíte se se mnou normálně? Nejste diktátor tadyhle teď v tuto chvíli?“

Snopková: „Já se s vámi bavím naprosto normálně. Já jsem se vás ptala na to, proč si myslíte, že to není očividné, že to není jasný fakt, že Rusko napadlo Ukrajinu. Vy jste mi řekli svoje poznatky, co si o tom myslíte. Teď se prosím pojďme posunout dál.“

Konec přepisu. (Záznam diskuse najdete zde)

Z hlediska konečných důsledků současné války Ruska proti Ukrajině pro samotnou Ukrajinu, respektive potenciálně i pro nějakou část evropské populace, ne-li dokonce pro celou populaci Evropy, či dokonce ke vší hrůze i pro celou naši civilizaci, či i pro všechen život na této planetě, je zcela irelevantní, zda Rusko vtrhlo na Ukrajinu zcela svévolně, a pouze tento svůj protiprávní útok ospravedlňuje smyšlenými narativy své propagandy, jak hřímala Snopková na Klause. A nebo, jak se jí snažil oponovat Klaus, zda Rusko mělo ke vtržení na Ukrajinu nějaké své pádné spravedlivé důvody.

Válka se totiž vyvinula tak, že Rusko nejspíš vnutí Ukrajině tzv. “kartaginský mír”. A to je pro všechny národy na světě zřejmě to nejšťastnější řešení tohoto konfliktu, protože, bude-li se Západ snažit i nadále vymanit Ukrajinu z tohoto “kartaginského míru” pomocí nějaké další eskalace její války s Ruskem, či jejím protahováním, může se z toho lokálního, pro život na naší planetě zatím naprosto bezvýznamného konfliktu, vyvinout opravdu velká jaderná válka se všemi svými ničivými důsledky.

A nastane tak jaderný exitus všeho živého, snad krom několika druhů plísní a hmyzu. A bude tak absolutně jedno, zda důvodem pro toto celoplanetární masové vymření byly důvody ruské či ukrajinské a nebo západní, zda tyto důvody byly relevantní nebo irelevantní, spravedlivé či nespravedlivé, smyšlené respektive reálně exitující. Nukleární exitus všeho života na této planetě je natolik děsivý, že je zcela nutně třeba, aby ho všichni politici neustále odvraceli, a nikoli snad tvrdili, že jsou v právu, pokoušet se ho malicherně vyvolávat, jak explicitně plyne z otázek Snopkové proti Klausovi. A ke Klausově cti svědčí, že včera Snopkové nepodlehl, a nepřipojil se tak k početnému houfu současných evropských politiků – vyvolávačů jaderného deště ze spravedlivých důvodů.

Ukrajině nyní hrozí vnucení “kartaginského míru”, nebo Evropě potažmo Světu následek ještě horší. Náměstek ruského ministra zahraničí Alexandr Gruško včera večer naznačil v ruské televizi, jak se oběma těmto scénářům lze ještě vyhnout, když zavzpomínal na své mládí, rok 1994, a citoval francouzského prezidenta Francoise Mitterranda, který ačkoli těžce nemocný, při projevu už musel sedět, a přednášel ho s pergamenovou tváří, pronesl na summitu OBSE tato prorocká slova: My, západní země, nesmíme podlehnout pocitu triumfalismu. Navrhuji se dále spoléhat na nástroje, které jsme po celá desetiletí budovali pro naši společnou západní bezpečnost. Musíme v sobě najít sílu, nabídnout a zavést bezpečnostní záruky v našich vztazích s Ruskem, které budou silnější než ty, které nás, členy tradičních západních aliancí, pevně spojují.

Tedy náměstek ministra zahraničí Ruska včera naznačil, jak jedině může vypadat mírové řešení války na Ukrajině z ruského pohledu. A vzápětí dodal, že ovšem Západu nelze věřit, a že připravuje válku proti Rusku.

Proč je ruský pohled na Západ plný podezíravosti a strachu z chystaného zákeřného přepadení, jak včera Gruško přiznal, nejlépe vysvětlí tento soupis citací 36 jednotlivých slibů nejvyšších západních politiků Rusku, které byly všechny porušeny. (Přepis v češtině je v příloze na konci analýzy.)

Rusko nikdy nepřijme “příměří na Ukrajině”, a nebo nějaký “mír na Ukrajině”, které by byly, jak striktně požaduje Uršulin komisariát, a všichni jeho věrní političtí nohsledi v jednotlivých zemích EU, garantovány zeměmi EU či NATO. Proč tomu tak bude, už 16. července vysvětlil podrobně hlavní plánovač bombardovacích operací v několika amerických válkách, a vysoký stratég Pentagonu, generál David Deptula.

Generál Deptula spočítal, aby západní garance míru nebo příměří na Ukrajině byly účinné, musí Ukrajina okamžitě po jejich podepsání dostat “několik set bojových letadel F-16, JAS-39 Gripen, Rafale a Mirage, všechna v nejmodernější konfiguraci, a od každého typu mnohem více než 100 kusů. A k tomu musí dostat značné stovky protiraketových a protiletadlových odpalovacích zařízení, a stovky nejmodernějších radarů. A musí být okamžitě vytvořen jediný operační vzdušný systém mezi NATO a Ukrajinou, tak aby “až jediné ruské letadlo, nebo dron, nebo raketa, vstoupí do ukrajinského vzdušného prostoru, byla spuštěna tato automatická reakce NATO”:

(1) Okamžité automatické zachycení a doprovod neoprávněných ruských letadel mimo ukrajinský vzdušný prostor.

(2) Automatické povolení ke smrtelné konfrontaci, pokud ruské letadlo, raketa nebo dron představují bezprostřední hrozbu.

(3) Vytvoření automatické „pasti na Rusy“, kdy jediné porušení spustí diplomatická varování a protesty, ale opakované porušení už spustí automatickou kinetickou reakci.

(4) Za nepřátelský akt, který spustí automatickou past na Rusy, bude považována i jakákoli činnost elektronického boje zaměřená na degradaci nebo oslepení ukrajinské protivzdušné obrany.

(5) Pokud Rusko po příměří odpálí rakety, ruské odpalovací stanoviště a související velitelské a řídicí uzly se musí stát cílem rychlé odvety a eliminace. Pokud se jednotky elektronického boje pokusí narušit ukrajinskou obranu, musí být tyto jednotky rychle neutralizovány.

Generál David Deptula přesně popsal, proč Rusko mír, ani nějaké příměří s Ukrajinou, které by garantoval Západ, nikdy nepodepíše. Jakmile by totiž jeden jediný ukrajinský dron, nebo raketa, letěly směrem na Rusko, Rusové by museli zapnout své sledovací a zaměřovací radary, aby zjistili, zda nejde o zákeřný první úder, a tím by ovšem spustili Deptulovu “automatickou past” na Rusy, a “automaticky” by tak začala III. světová válka”, zcela bez toho, aby k ní prezident USA musel dát povel!!!!

Generál Deptula detailně popsal, čeho se Rusové, a podle všeho i obě poslední americké administrativy Bidena a Trumpa nejvíc bály, a bojí, totiž míru na Ukrajině, který by musely vojensky garantovat. Protože, buď tyto garance budou jenom na oko, a USA zcela ztratí pověst, když Rusové zareagují na nějaké porušení příměří nebo míru ze strany Ukrajinců, a nebo budou míněny vážně, ale potom budou muset být v síle a podle technických parametrů generála Deptula, někdejšího Bushova hlavního bombometčíka a plánovače leteckých válek, a automaticky rozpoutají III. světovou válku.  (Celý text generála Deptula, který své návrhy, jak na Ukrajině políčit automatické pasti na Rusy, myslí naprosto vážně, najdete opět v příloze dnešní analýzy.)

Ergo. Pokud Západ nevyslyší jemný včerejší vzkaz druhého nejvyššího představitele ruského ministerstva zahraničí, a nezačne rychle, svědomitě a transparentně naplňovat Mitterrandův politický testament. Pak Rusku zbývá pouze pokusit se vnutit silou Ukrajině “kartaginský mír”, a nebo se připravit na poslední válku lidstva, která nukleárními hřiby zakončí celou naši civilizaci.

“Kartaginský mír” byl tisíce let považován za nejhorší variantu, jak prohrát válku. V roce 146 před naším letopočtem Řím ve třetí punské válce dobyl Kartágo, a všichni jeho přeživší obyvatelé byli buď povražděni, nebo zotročeni. A celé město bylo cíleně, a systematicky srovnáno se zemí. Dodnes vedou historici spory, zda bylo území města Kartága po jeho srovnání se zemí, ještě zasoleno, aby tam nic nemohlo žít, což bylo ve starověku občasnou pomstou dobyvatelů. V každém případě, Římané město cíleně srovnali se zemí, a teprve v roce 44 před naším letopočtem bylo obnoveno na rozkaz Julia Caesara, a do konce prvního století našeho letopočtu se rozrostlo na druhé největší město v Západním Středomoří po Římu.

Proč Římanům trvalo 102 let, než si dovolili Kartágo obnovit, když běžně po každé válce usazovali své bývalé vojáky na dobytých územích jako kolonisty? Protože v roce 146 před naším letopočtem, když dobyli Kartágo, vládli pouze v Itálii, a v dnešním Katalánsku, a v části severního Tunisu. Kdežto v roce 44 před naším letopočtem už Caesar ovládal Francii, Španělsko, Rakousko, Balkán, pobřeží Turecka, Egypt, a celou severní Afriku. Řím se už tou dobou přestal obávat, že na geograficky tak geniálním místě, kdy stávalo Kartágo, by mu opět mohl vyrůst konkurent.

Logika Ruska je stejná. Rusko se bojí, že Ukrajina rozpoutá válku Západu proti Rusku, a z této Deptulovy pasti jsou pouze dvě východiska. První podle Francoise Mitterranda, druhá podle Scipia Africana Mladšího. Východisko, kterého se dožaduji bruselská Uršula, kyjevský Volodymyr a všichni jejich pomocníci napříč kontinenty by totiž skončilo Deptulovou pastí, a automatickou třetí jadernou světovou válkou, a té se jak Rusové, tak zřejmě i USA chtějí vyhnout.

Pokud bude muset Rusko vnutit Ukrajině Kartaginský mír, lze si ho představit minimálně jako ztrátu celého východního břehu, celé Jižní Ukrajiny, a velkých částí střední Ukrajiny. Většina tamního obyvatelstva bude zřejmě “kartagizována” v moderním pojetí, tedy bombami vyhnána z velkých části území, kde dosud žije, do jakých si nových pásem Gazy, nebo Západních břehů, kde budou moci mít jakousi samosprávu. Ale tato území, jim už neumožní podniknout proti Rusku nikdy žádný významnější výpad, než ten, který podnikli naposledy Palestinci.

Nezbývá tedy než doufat, že současní evropští politici konečně pochopí Mitterrandův politický odkaz.

Příloha 1. Generál David Deptula: Záruky letecké bezpečnosti: prostředek k trvalému míru na Ukrajině. (Zdroj textu, je ve španělštině.)

Tři pilíře záruk letecké síly

1. Robustní deštník protivzdušné obrany

Nepřátelské činy a pravidla zapojení

Odstrašující důsledky

Příloha 2. Porušené sliby. Zdroj textu, je v ruštině:

PROHLÁŠENÍ VEDOUCÍCH PŘEDSTAVITELŮ STÁTŮ 

Americký prezident George W. Bush

31. května 1990 Setkání amerického prezidenta George Bushe staršího s hlavou SSSR
32. Gorbačov.

Zdroj: Záznam rozhovoru mezi Michailem Gorbačovem a Georgem Bushem. Bílý dům, Washington. 31. května 1990. Archiv Nadace Gorbačova.

Prohlášení J. Bakera během jednání za účasti delegací obou zemí:

Spojené státy souhlasí s podporou panevropského procesu a transformace NATO s cílem ukončit vnímání NATO jako hrozby ze strany Sovětského svazu.

31. května 1990. Setkání amerického prezidenta George Bushe staršího s hlavou SSSR  M. Gorbačovem.

Zdroj: Záznam rozhovoru mezi Michailem Gorbačovem a Georgem Bushem. Bílý dům, Washington. 31. května 1990. Archiv Nadace Gorbačova.

Prohlášení George Bushe staršího:

Věřte mi, nejsme to my, kdo tlačí Německo ke sjednocení, ani my nejsme ti, kdo udávají tempo tohoto procesu. A samozřejmě nemáme v úmyslu Sovětskému svazu vůbec ublížit. Proto, když se vyslovujeme  ve prospěch sjednocení Německa v rámci NATO, v žádném případě neignorujeme  širší formát KBSE, berouce v úvahu tradiční hospodářské vazby mezi oběma německými státy. Takový model podle našeho názoru slouží i sovětským zájmům.

17. července 1990. Telefonický rozhovor mezi americkým prezidentem Georgem Bushem starším a prezidentem SSSR Michailem Gorbačovem.

Zdroj: Záznam telefonického rozhovoru mezi Michailem Gorbačovem a Georgem Bushem. 17. července 1990.

Prohlášení George Bushe staršího:

Snažili jsme se řešit obavy, které jste mi  a dalším vyjádřili, a učinili jsme následující: přijali jsme společné prohlášení  o ukončení agrese; pozvali jsme vás do NATO; souhlasili jsme s otevřením NATO pravidelným diplomatickým kontaktům s vaší vládou a vládami východoevropských zemí; a nabídli jsme záruky ohledně budoucí velikosti ozbrojených sil sjednoceného Německa – chápu, že jste tuto otázku projednával s Helmutem Kohlem. Zásadně jsme také změnili náš vojenský přístup ke konvenčním i jaderným silám. Předložili jsme myšlenku rozšíření a posílení KBSE prostřednictvím nových institucí, ke kterým by se SSSR mohl připojit a stát se součástí nové Evropy.

Americký prezident Bill Clinton

29. září 1994. Neformální oběd mezi americkým prezidentem Billem Clintonem  a ruským prezidentem Borisem Jelcinem během jeho návštěvy v USA.

Citováno z: J. Goldgeier. „Nedodržené sliby? Co bylo Jelcinovi řečeno o NATO v roce 1993“ // Válka na skalách. 16. července 2016.

Prohlášení B. Clintona:

NATO se rozšíří, ale konkrétní načasování zatím nebylo stanoveno. 

Chceme jít kupředu. Ale nikdy to nepoužiji proti vám. Rozšíření NATO není namířeno proti Rusku… Nechci, abyste si mysleli, že se každé ráno budím s myšlenkami jen na to, jak dostat země Varšavské smlouvy do NATO –  na to mám úplně jiný názor. Přemýšlím o tom, jak využít rozšíření NATO k dosažení vyšší, pokročilejší úrovně bezpečnosti ve sjednocené, integrované Evropě – cíle, o kterém vím, že se mnou sdílíte stejný cíl.

Prohlášení amerického prezidenta Billa Clintona z roku 1997

Citováno z: A. Bratersky. „Ponížení pro Rusko“: Proč bylo NATO rozšířeno. 20 let od prvního rozšíření NATO směrem na východ // Gazeta.Ru (https://www.gazeta.ru/politics/2019/03/12_a_12237643.shtml).

Znám váš postoj, Borisi, a nežádám vás, abyste akceptoval rozšíření NATO, ale jsem si jistý, že vztahy mezi NATO a Ruskem mohou sloužit zájmům obou zemí a učinit z Ruska skutečného partnera NATO.

17. ledna 1997. Zasedání kabinetu prezidenta USA.

Zdroj: J. Goldgeir, M. McFaul. Cíle a prostředky: Politika USA vůči Rusku po studené válce.

Prohlášení B. Clintona k otázce rozvoje mechanismu pro vztahy mezi NATO a Ruskou federací:

Druhou velkou výhodou je, že (Rusko) dostává náš slib, že nebudeme rozmisťovat naše vojska na území jejích bývalých spojenců.

27. května 1997. Projev amerického prezidenta Billa Clintona, francouzského prezidenta Jacquese Chiraca, ruského prezidenta Borise Jelcina a generálního tajemníka NATO Javiera Solany při slavnostním podpisu Zakládajícího aktu Rusko-NATO.

Zdroj: Projevy prezidenta Clintona, francouzského prezidenta Chiraca, ruského prezidenta Jelcina a generálního tajemníka NATO Solany na slavnostním podpisu Základní listiny NATO-Rusko. Bílý dům, kancelář tiskového tajemníka (Paříž, Francie), 27. května 1997.

Z projevu B. Clintona:

Základní akt NATO-Rusko, který jsme právě podepsali, sdružuje velké národy a nejúspěšnější alianci v historii ve společné věci, ve snaze o dosažení cíle, o který jsme dlouho usilovali, ale dosud se nám ho nepodařilo dosáhnout: mírové, demokratické a nerozdělené Evropy… Od nynějška budou NATO a Rusko konzultovat a koordinovat své společné akce.

Spolkový kancléř Německa G. Kohl

10. února 1990. Rozhovor mezi hlavou SSSR M. Gorbačovem a federálním kancléřem SRN G. Kohlem mezi čtyřma očima během sovětsko-německých jednání.

Zdroj: Z rozhovoru mezi M. S. Gorbačovem a G. Kohlem, 10. února

1990 // Michail Gorbačov a německá otázka. Sbírka dokumentů. 1986–1991.

Prohlášení G. Kohla:

Domníváme se, že NATO by nemělo rozšiřovat svou sféru působnosti. V této věci je nutné najít rozumné řešení. Chápu správně bezpečnostní zájmy Sovětského svazu a chápu, že Vy,  pane generální tajemníku, a sovětské vedení budete muset jasně vysvětlit, co se děje s lidem SSSR.

Francouzský prezident François Mitterrand

25. května 1990. Setkání francouzského prezidenta F. Mitterranda s hlavou SSSR  M. Gorbačovem.

Zdroj: Z rozhovoru mezi M. S. Gorbačovem a F. Mitterrandem. 25. května 1990 // Michail Gorbačov a německá otázka. Sbírka dokumentů. 1986–1991.

Z prohlášení F. Mitterranda: 

Přirozeně vyvstává otázka spojenectví. Rád bych věděl, co si v současnosti myslíte o budoucnosti NATO a Varšavské smlouvy? …Osobně nevidím žádný způsob, jak zabránit Německu v tom, aby se po sjednocení a plném suverénním rozhodování samo rozhodlo.

Další otázkou je, že od něj je třeba požadovat záruky – než k tomu dojde. Věřím, že jakmile bude proces sjednocení dokončen, nikdo  nebude moci Německu zabránit v uskutečnění jeho záměrů.

…Jsem si plně vědom toho, že sjednocení Německa a jeho členství v NATO pro vás představuje značné výzvy. I já v tomto ohledu zažívám obtíže,  ale jiného charakteru. Proto zdůrazňuji potřebu vytvořit bezpečnostní podmínky pro vás, stejně jako pro evropskou bezpečnost jako celek. Tento cíl mě vedl zejména při předkládání mé myšlenky na vytvoření evropské konfederace. Je podobná vaší koncepci budování společného evropského domova.

…Nelze udělat nic, co by mohlo nejen izolovat SSSR  , ale také vytvořit pocit, že je izolován. Zdůrazňuji, že otázka členství Německa v NATO není v konečném důsledku nijak extrémně naléhavá. Zvlášť když je Německo již členem. Nechme věci pokračovat tak, jak jsou. Mezitím bude fungovat skupina „4+2“, bude vyřešena otázka mírového urovnání, bude posílena KBSE a pak uvidíme.

25. května 1990 Dopis francouzského prezidenta F. Mitterranda americkému prezidentovi George H. W. Bushovi

Zdroj: Dopis Françoise Mitterranda George Bushovi. 25. května 1990.

Z textu dopisu F. Mitterranda:

Ze strany Západu samozřejmě neodmítneme podrobně uvést záruky, které on (Michail Gorbačov – pozn. red.) má plné právo očekávat v zájmu  bezpečnosti své země. Domnívám se, že bychom se měli pokusit Gorbačovovy obavy zmírnit a navrhnout předložení řady návrhů k otázce takových záruk.

Britská premiérka M. Thatcherová

8. června 1990. Setkání britské premiérky M. Thatcherové  s hlavou SSSR M. Gorbačovem.

Zdroj: Dokumenty o britské politice v zahraničí, série III, svazek VII. Sjednocení Německa, 1989-1990. Ministerstvo zahraničí a Commonwealthu. Dokumenty o britské politice v zahraničí.

Prohlášení M. Thatcherové:

Musíme najít způsob, jak ujistit SSSR, že jeho bezpečnost je zaručena… KBSE by pro to mohla sloužit jako základ, jelikož to byla také  platforma, v níž se Sovětský svaz plně zapojoval do diskuse o budoucnosti Evropy.

Britský premiér John Major

4. – 5. března 1991. Jednání mezi britským premiérem Johnem Majorem a šéfem SSSR M. Gorbačovem a ministrem obrany SSSR Dmitrijem Jazovem.

Zdroj: Deník velvyslance Rodrica Braithwaita. 5. března 1991.

Prohlášení J. Majora na setkání s M. Gorbačovem:

Domnívám se, že vaše úvahy o roli NATO v současné situaci pramení  z nedorozumění. Nemluvíme o posilování NATO. Mluvíme  o koordinaci úsilí, které již v Evropě probíhá mezi NATO  a Západoevropskou unií, což by podle mandátu mělo umožnit všem členům Evropského společenství podílet se  na rozšiřování bezpečnosti.

Na následném setkání s vojenskými vůdci vyjádřil maršál D. Jazov znepokojení nad zájmem východoevropských vůdců o členství v NATO. Podle tehdejšího britského velvyslance v SSSR  R. Braithwaita „ho major ujistil, že se nic takového nestane.“

PROHLÁŠENÍ VYSOKÝCH ÚŘEDNÍKŮ MINISTERSTVA ZAHRANIČÍ 

Ministr zahraničí USA J. Baker

9. února 1990. Setkání ministra zahraničí USA J. Bakera  s ministrem zahraničních věcí SSSR E. Ševardnadzem.

Zdroj: Memorandum z rozhovoru mezi Jamesem Bakerem a Eduardem Ševardnadzem v Moskvě. 02.09.1990.

Prohlášení J. Bakera:

Neutrální Německo by nepochybně získalo vlastní jaderné zbraně. A Německo pevně vázané na reformované NATO –  tedy NATO, které je méně vojenskou  a více politickou organizací – by svůj vlastní arzenál nepotřebovalo.

A samozřejmě musí existovat pevné záruky, že jurisdikce NATO nebo alianční síly nebudou postupovat na východ. A to musí být provedeno způsobem, který uspokojí východní sousedy Německa.

9. února 1990. Setkání ministra zahraničí USA J. Bakera  s hlavou SSSR M. Gorbačovem.

Zdroje: Záznam z rozhovoru mezi Michailem Gorbačovem a Jamesem Bakerem v Moskvě. 02.09.1990; Záznam z rozhovoru mezi Michailem Gorbačovem a Jamesem Bakerem v Moskvě. 02.09.1990.

Prohlášení J. Bakera:

NATO je mechanismus pro udržení americké přítomnosti v Evropě. Pokud bude NATO zrušeno, v Evropě takový mechanismus nebude existovat. Chápeme, že je důležité nejen pro Sovětský svaz, ale i pro ostatní evropské země mít záruky, že pokud si Spojené státy udrží svou přítomnost v Německu  v rámci NATO, ani píď stávající vojenské jurisdikce NATO  se nerozšíří na východ. Věříme, že konzultace  a diskuse v rámci mechanismu „dva plus čtyři“ by měly zajistit

že sjednocení Německa nepovede k rozšíření vojenské organizace NATO na východ.

9. února 1990. Tisková konference ministra zahraničí USA  J. Bakera po setkání s prezidentem SSSR M. Gorbačovem.

Zdroj: Baker: USA a Sověti „dosáhli značného pokroku“. Tisková konference

v Moskvě. Dotazník veřejné diplomacie.

Z projevu J. Bakera:

Jasně jsem uvedl, že Spojené státy nejsou pro neutralitu znovusjednoceného Německa a že podporujeme pokračující členství Německa v NATO nebo jeho přidružení  k alianci. Také se domníváme, že by nemělo docházet k rozšiřování aliančních sil na východ , aby se zmírnily bezpečnostní obavy pro ty, kteří se nacházejí východně od Německa.

Je jasné, alespoň v americkém smýšlení, že ke sjednocení Německa pravděpodobně nedojde, pokud nebude existovat nějaká bezpečnostní záruka  ohledně expanze sil nebo jurisdikce NATO na východ.

10. února 1990 Dopis ministra zahraničí USA J. Bakera spolkovému kancléři Německa G. Kohlovi.

Zdroj: Dopis Jamese Bakera Helmutu Kohlovi. 02/10/1990 // Deutsche Enheit Sonderedition und den Akten des Budeskanzleramtes 1989/90.

Z textu dopisu J. Bakera:

A pak jsem mu [Gorbačovovi] položil otázku: raději byste viděl sjednocené Německo mimo NATO, nezávislé, bez přítomnosti amerických vojsk, nebo Německo spojené s NATO, ale se zárukami, že se jurisdikce NATO  nepohne ani o píď východně od svých současných hranic? Odpověděl  , že sovětské vedení by mělo všechny tyto možnosti vážně zvážit […].

A pak dodal: „Samozřejmě, jakékoli rozšíření zóny NATO by bylo nepřijatelné.“ (Z toho zřejmě vyplývá, že NATO v rámci svých současných hranic je přijatelné.)

Tisková zpráva ministerstva zahraničí, 13. února 1990

Zdroj: Zpráva o americko-sovětském ministerském setkání. Únor 1990.

Z tiskové zprávy:

Ministr zahraničí John Baker jasně uvedl, že Spojené státy podporují sjednocené Německo v NATO, ale jsou připraveny zajistit, aby se vojenská přítomnost NATO nerozšiřovala dále na východ.

4. května 1990. Setkání ministra zahraničí USA J. Bakera  s ministrem zahraničních věcí SSSR E. Ševardnadzem.

Zdroj: James A. Baker III, Memorandum pro prezidenta, „Moje setkání se Ševardnadzem.“ 4. května 1990.

Ze zprávy amerického ministra zahraničí J. Bakera americkému prezidentovi George W. Bushovi po schůzce:

Apeloval jsem na Vaše (George Bushe – pozn. red.) slova a na naši uznanou potřebu politické i vojenské reorganizace NATO  a také na rozvoj Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, čímž jsem se snažil Ševardnadzeho přesvědčit, že tento proces  nebude mít vítěze ani poražené. Naopak, povede ke vzniku nové, legitimní evropské struktury – struktury  sjednocující, nikoli rozdělující.

Ministr zahraničí USA W. Christopher,  22. října 1993. Setkání ministra zahraničí USA W. Christophera s ruským prezidentem B. Jelcinem.

Zdroj: Setkání ministra Christophera s prezidentem Jelcinem, 22. října 1993. Moskva, 25. října 1993.

Z prohlášení W. Christophera:

Nebudou přijata žádná opatření, která by bránila plné účasti Ruska v diskusích o budoucí bezpečnosti Evropy. Spojené státy doporučí „Partnerství pro mír“ otevřené všem členům Severoatlantické rady pro spolupráci. Tento nový orgán bude sloužit jako mechanismus pro dialog se všemi bývalými sovětskými zeměmi  a zeměmi Varšavské smlouvy. Nebude učiněn žádný pokus o vyloučení nebo povýšení kteréhokoli člena  na úkor ostatních.

Otázka od B. Jelcina: Budou všechny země střední a východní Evropy a bývalého Sovětského svazu zacházeny stejně a jedná se o  partnerství, nikoli o členství?

Odpověď W. Christophera: Ano, přesně o tom mluvíme, pro kandidáty ani nebude žádný status.

Z prohlášení W. Christophera:

Politický kurz, který USA zvolily, znamená, že v průběhu času budeme  členství považovat za dlouhodobou možnost. Dojde k vývoji založenému na zvyku spolupráce, ale v průběhu času. A i ten bude založen na účasti v partnerském programu. Ti, kteří si to přejí, mohou tuto myšlenku nakonec realizovat, ale to přijde později. Tato politika nikoho nenechá stranou; se všemi bude zacházeno stejně a Rusko s tím bude spokojeno.

Nápad na vytvoření Partnerství pro mír jsem poslal svým kolegům v NATO 19. října a byl dobře přijat. Jsem rád, že ho schvalujete, a teď si myslím, že  s ním budou souhlasit všichni.

Náměstek ministra zahraničí USA S. Talbott

Říjen 1993. Memorandum náměstka ministra zahraničí S. Talbotta o vstupu východoevropských zemí do NATO a vztazích  s Ruskou federací.

Citováno z: J. Goldgeir, M. McFaul. Cíl a prostředky. Politika USA vůči Rusku po studené válce.

Z textu poznámky:

1. Talbott argumentoval nevhodností podnikání konkrétních kroků  směrem k rozšíření NATO uprostřed nestabilní situace v Rusku. Ohledně integrace středoevropských zemí se Západem Talbott napsal: „Nesmíme obětovat naši podporu reforem na Východě, a zejména v Rusku, které je, jak prezident opakovaně prohlásil, naší prioritou číslo jedna, tomuto cíli.“

Září 1994. Přípravy projevu amerického viceprezidenta Ala Gora prostřednictvím videokonference k účastníkům akce zaměřené na zahraniční politiku v Berlíně.

Citováno z: J. Goldgeir, M. McFaul. Cíl a prostředky. Politika USA vůči Rusku po studené válce.

Z pamětí S. Talbotta:

Nepotřebovali jsme další diskuse o rozšíření. Ale i kdyby aliance byla v naprosté harmonii, rok 1996 byl nejhorším možným rokem pro přijetí nových členů, vzhledem k tomu, co se v Rusku toho roku mělo odehrát: Jelcinova beznadějná kampaň za znovuzvolení proti rudokoronové koalici.

Září 1994. Nóta náměstka ministra zahraničí USA S. Talbotta ministrovi zahraničí USA W. Christopherovi po jednáních v Moskvě.

Citováno z: J. Goldgeir, M. McFaul. Cíl a prostředky. Politika USA vůči Rusku po studené válce.

Z textu poznámky S. Talbotta:

Nesmíme dovolit, aby se Partnerství pro mír stalo prchavým okamžikem nebo aby ho předběhly události. Země střední  a východní Evropy se k programu připojily, protože jej vnímají jako přípravný kurz na členství v NATO. Rusko se připojilo, protože nechce být vyloučeno z vytváření bezpečnostních struktur. Pokud se nyní budeme spěchat s rozšiřováním NATO, jen to prohloubí cynismus obou stran. Poláci budou Partnerství pro mír ignorovat a zaměří se na dosažení plného členství v NATO, zatímco Rusové se budou cítit podvedeni a jejich odstoupení z Partnerství pro mír negová  skutečné cíle programu.

Německý ministr zahraničí G.-D. Genscher

31. ledna 1990. Projev šéfa německého ministerstva zahraničí G.-D. Genschera v Tutzingu.

Citace: K. Kaiser. Deutschlands Vereinigung. Die internationalen Aspekte. S důvěrnými dokumenty.

Z projevu G.-D. Genscher:

Bez ohledu na to, co se stane v zemích Varšavské smlouvy, se NATO nebude rozšiřovat na východ, tedy blíže k hranicím Sovětského svazu  . Změny ve východní Evropě nesmí poškodit sovětské bezpečnostní zájmy. To je z naší strany klíčová záruka pro budoucí politiku Moskvy.

Únor 1990. Jednání mezi německým ministrem zahraničí G.-D. Genscherem  a šéfem ministerstva zahraničních věcí SSSR E. Ševardnadzem.

Citace od: T. Sauer. Počátky ukrajinské krize a potřeba kolektivní bezpečnosti mezi Ruskem a Západem // Global Policy. Únor 2017. Ročník 8, č. 1.

Prohlášení G.-D. Genschera:

Chápeme, že členství v NATO představuje složité výzvy. Jedna věc je však jasná: NATO se nebude rozšiřovat na východ.

Únor 1990. Tisková konference německého ministra zahraničí G.-D. Genschera s americkým ministrem zahraničí Jamesem Bakerem.

Citace od: T. Sauer. Počátky ukrajinské krize a potřeba kolektivní bezpečnosti mezi Ruskem a Západem // Global Policy. Únor 2017. Ročník 8, č. 1.

Prohlášení G.-D. Genschera: 

Jak jsem řekl, NATO nemá v úmyslu se rozšiřovat na Východ.

6. února 1990. Setkání mezi šéfem německého ministerstva zahraničí G.-D. Genscherem a šéfem britského ministerstva zahraničí Douglasem Hurdem.

Citace z: Dokumenty o britské politice v zahraničí, série III, svazek VII. Sjednocení Německa, 1989-1990. Ministerstvo zahraničí a Commonwealthu. Dokumenty o britské politice v zahraničí.

Když (Genscher) řekl, že si nepřeje rozšíření NATO, vztahovalo se to i na jiné země než na východní Německo. Rusové potřebovali určité záruky, že pokud například polská vláda někdy opustí Varšavskou smlouvu, nevstoupí do NATO.

10. února 1990 sovětsko-německá jednání o otázce sjednocení Německa.

Citace: Diplomatie für die deutsche Einheit: Dokumente des Auswärtigen Amts zu den deutsch-sowjetischen Beziehungen 1989/90 / Andreas Hilger.

Prohlášení německého ministra zahraničí G.-D. Genscher:

Členství sjednoceného Německa v NATO vyvolává řadu složitých otázek. Pro nás je však jedna věc naprosto jasná: NATO se nebude rozšiřovat na východ. A jelikož je neexistence expanze aliance jistá, platí to obecně.

Britský ministr zahraničí David Hurd

26. března 1991. Setkání britského ministra zahraničí Davida Hurda a ministra zahraničí SSSR Alexandra Bessmertnycha.

Zdroj: Deník velvyslance Rodrica Braithwaita. 5. března 1991

Prohlášení D. Hearda:

NATO nemá v plánu přijmout země východní a střední Evropy  v jakékoli formě.

Generální tajemník NATO Michael Wörner

1. července 1991. Setkání generálního tajemníka NATO M. Wörnera  s delegací Nejvyššího sovětu RSFSR v Bruselu.

Zdroj: Memorandum Borisi Jelcinovi od delegace Nejvyššího sovětu Ruska v ústředí NATO. 1. července 1991.

Z prohlášení M. Wörnera:

Osobně jsem já i Rada NATO proti rozšiřování aliance. Tento názor sdílí 13 z 16 členů NATO. Budu se k představitelům těchto zemí vyjadřovat proti členství Polska a Rumunska v NATO, stejně jako jsem to již učinil k představitelům Maďarska a Československa.

…Izolace SSSR od evropského společenství by neměla být povolena.

Tak to je konec dnešní analýzy, snad stála za to.

Michael Svatoš