Silná, energická žena. Typ ženy, který hlásá rovnost žen a mužů, ale prakticky dokazuje, že silné ženy jsou nadřazeny průměrným mužům.
Narodila se v září 1942 a zemřela týden před svými čtyřiaosmdesátými narozeninami. Její otec, katolický právník, politik a expert na byzantské umění Josef Myslivec ji dal jméno Michaela – říkal, že doba, do které se narodila (okupace, Protektorát, heydrichiáda), je tak zlá, že musí mít silné jméno: po archandělovi Michaelovi. A skutečně, vyrostla z ní silná žena – bojovnice.
Otec zavřen komunistickým režimem, když jí bylo deset let. Propuštěn (na amnestii 1960), když jí bylo osmnáct. Vyprávěla, jak s rodinou chodila alejí na kopeček k věznici Valdice u Jičína, kde byl její otec vězněn (předtím ještě Jáchymov, Příbram); návštěvníci se tam míjeli a zdravili s návštěvníky v opačném směru, kteří již své příbuzné navštívili. Jako mladá se naučila hmat, jak tatínkovi při objetí vpustit ze svého rukávu jemu za košili nějakou sladkost, tabulku čokolády, či krabičku aspirinu, aby si stráže nevšimly…
Vdala se za katolického intelektuála Václava Freie, byli aktivními účastníky nejen katolického disentu, ale i Aggiornamenta, otevírání se církve světu, a času optimismu i naděje po II. Vatikánském koncilu. Pak normalizace, disent, návštěvy bytových seminářů, i profesora Patočky.
Po listopadu 1989 nepřekvapivý vstup do politiky, práce na ministerstvu vnitra, členka Křesťansko-demokratické strany Václava Bendy, zmocněnkyně pro uprchlíky, krátce poslankyně (myslím, že posledního) Federálního shromáždění.
Jako dospělá za nového režimu absolvovala vysokou školu, magisterskou práci měla o Alkuinovi z Yorku, teologickém a politickém poradci císaře Karla Velikého, zakladatele západokřesťanské civilizace.
V polovině 90. let 20. století přišla k nám do Občanského institutu. Do té doby OI vydával knížky o konzervativním i klasicky liberálním myšlení, a obhajoval svobodné tržní hospodářství. Ona v OI založila program rodinných hodnot a tak OI jako jedna z vůbec prvních institucí u nás začal zdůrazňovat význam rodiny a její obhajoby pro svobodnou společnost. (Po 11. září 2001 k tématům svobodné ekonomiky a rodinných hodnot přibyly do portfolia OI i mezinárodní bezpečnost, boj proti terorismu a islám v Evropě).
Přivedla na přednášky do OI mnohé zajímavé lidi ze světa, jakými jsou Allan Carlson, přední americký expert na otázky rodiny; Francoise Thomová, francouzská historička, expertka na sovětskou i rukou zahraniční politiku a jedna z prvních osob na Západě, která již na začátku tohoto století předvídavě varovala, že Vladimír Putin není nadějí pro Rusko a nás, nýbrž gauner z KGB a tudíž náš nepřítel; či britská humanitární pracovnice, obhájkyně náboženské svobody a zakladatelka organizace pomáhající lidem v nouzi, později baronka a členka Sněmovny lordů Caroline Coxová.
Michaela Freiová byla feministka, silná feministka, echt-feministka, ale konzervativní či křesťanská feministka. Věděla, že muži a ženy mají stejnou důstojnost, jsou si rovni v důstojnosti, ale mají své odlišné úkoly. Jednou z jejich radostí dospělého života bylo dívat se na staré americké a britské filmy ze 40. a 50. let, zlatého věku kinematografie; v nich dobří (Západ) byli dobří a zlí (nacismus, komunismus) byli zlí. Vyprávěla mi o starém filmu, který shlédla. Malý skotský ostrov, nějak se tam dostanou nacističtí vojáci, žena je doma a stará se o děti, muž dělá svou mužskou práci, proti nacistům bojuje, ve finálním zápasu před domem s posledním nacistou prohrává, z domu vyjde jeho manželka s puškou v ruce a nacistu zastřelí, svého muže zachrání. Případ vyřešen. To byl ideál feminismu Michaely Freiové.
Neměla alergii vůči zbraním, naopak měla zbraně ráda – ale v rukách těch svobodymilovných a chránících nevinné. Byla filosemitkou, měla ráda židovský lid i stát Izrael, ve starším věku se začala učit hebrejsky. Jako jedna z prvních si všimla a začala předvídat, že západní „progresivní“ levice se stává čím dále tím více antisemitskou.
Její „Ženské úvahy o feminismu“, vydané jako Studie OI č. 15 v roce 2004, i dnes stojí za přečtení a jsou plny podnětných postřehů. Viděla jasně, že radikální feminismus je svými důsledky (ne záměry) protiženské hnutí, které nečiní ženy šťastnými; naopak, činí je nešťastnými.
Byla velice aktivní a činorodá. Kromě práce v Občanském institutu a i zdatná publicistka, v tištěných, internetových i rozhlasových médiích, i mezinárodní aktivistka (za skutečná ženská práva na Valném shromáždění OSN jednou ročně v New Yorku). Když v roce 2000 byly v USA prezidentské volby a v republikánských primárkách tehdy o nominaci usilovali senátor McCain z Arizony a guvernér Texasu Bush (mladší), pozvala mě do svého rozhlasového pořadu a jako úvodní písničku vybrala „Ruty-šuty Arizona, Texas“. Měla ráda country, měla ráda spojenecké válečné písně z Druhé světové.
Zažila v životě bolest i tragédii. Nejen ty, které jsem uvedl. Její dospělý syn Dominik zemřel na zhoubný lymfom. Ona se s tím vyrovnala tak, že přeložila z angličtiny poslední knihu, kterou Dominik před smrtí četl: hlubokou a monumentální autobiografii Whittakera Chamberse „Svědek“; autor byl mladý komunista, sovětský agent, pak antikomunista, křesťan a mystik, literárně srovnatelný s Dostojevským či Solženicynem. Knihu vydal Občanský institut v roce 2005.
Až příště bude intenzivně pršet a pak vyjde sluníčko, bude krásně a čerstvý svěží vzduch, a vy, když ho budete dýchat, budete šťastni a plni radosti z toho, že žijete, můžete si představovat, že ten déšť a po něm ten svěží vzduch byly důsledkem právě proběhlé konverzace mezi Margaret Thatcherovou, Phyllis Schlaflyovou a Michaelou Freiovou o tom, že „když chcete slyšet dobrý projev, pozvěte si na to muže; když chcete mít dobře vykonanou práci, pozvěte si na to ženu.“
Michaela Freiová – ať odpočívá v pokoji, světlo věčné ať ji svítí.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
