Evropská komise poprvé oficiálně přiznala, že větrné elektrárny emitují plastové částice a že tento úlomkový materiál se nekontrolovaně dostává do životního prostředí. Podnětem byl dotaz rakouského europoslance Geralda Hausera. (Foto: Flickr)
Ten poukázal na odhad, podle něhož na jednu větrnou turbínu připadá až 62 kilogramů mikroplastů ročně. Komise sice tento řád čísel nepřijímá. Výskyt plastového opadu však výslovně potvrzuje a odkazuje přitom na vědecké studie.
Tímto způsobem získává dosud málo zohledňovaná zátěž pro životní prostředí právě v oblasti výroby elektřiny oficiální potvrzení.
Rozhodující pasáž odpovědi Komise je neobvykle jednoznačná. Uvádí se v ní: „Z výzkumů vyplývá, že emise plastů z větrných elektráren jsou mnohem nižší než emise z jiných zdrojů“. Brusel tedy již nevedou diskusi o tom, zda větrné turbíny uvolňují plasty. Komise spíše pouze relativizuje jejich množství ve srovnání s pneumatikami, barvami nebo textiliemi.
Údaj 62 kilogramů na jednu turbínu, který uvádí Hauser, vychází z norského odhadu. Komise tento údaj výslovně nepotvrzuje. Zároveň však ani zásadně nevyvrací možnost uvolňování mikroplastů, nýbrž odkazuje na jiné studie s nižšími hodnotami.
Studie DTU z roku 2026 dospěla za nepříznivých podmínek k hodnotě až 340 gramů mikroplastů na rotorové lopatky za rok. Při třech rotorových lopatkách by to matematicky činilo přibližně jeden kilogram na jednu větrnou elektrárnu.
Jiné výpočty však přinášejí odlišné výsledky. Studie DTU zveřejněná v roce 2024 stanovila u mořských větrných elektráren ztrátu plastu v rozmezí 80 až 1 000 gramů na lopatku a rok.
TNO naproti tomu v roce 2025 vypočítala přibližně 240 gramů ročně pro moderní mořskou větrnou elektrárnu o výkonu 15 megawattů. Přesný řád tedy zůstává i nadále nejistý. Tyto studie však nepopírají, že se z rotorových listů uvolňuje plast.
K tomu se přidává ještě druhý zdroj emisí. Při opravách technici brousí poškozené povrchy a opracovávají kompozitní materiály. Studie Dánské technické univerzity odhaduje emise plastů vznikající tímto způsobem na 40 až 160 gramů na list a rok na pevnině.
V pobřežních vodách se výpočty pohybují dokonce od 90 do 600 gramů. Mikroplasty tak nevznikají pouze v důsledku eroze způsobené povětrnostními vlivy, ale také během údržby.
Je proto pozoruhodné, že EU nyní sama požaduje rozsáhlejší výzkum. Program „Horizont Evropa“ vyžaduje terénní měření dopadů pobřežních větrných parků na životní prostředí během provozu, údržby a demontáže.
Výzva k podávání nabídek výslovně zmiňuje také produkci plastových částic při velkém počtu větrných elektráren. Kromě toho mají být prozkoumány možné kumulativní dopady masivního rozšiřování pobřežních větrných elektráren.
Z toho však nevyplývá, že by se větrná energie měla paušálně přirovnávat k uhlí nebo plynu. Konvenční elektrárny způsobují díky svým palivům značné dodatečné emise. Nicméně ani politické vykreslování větrné energie jako prakticky „čistého“ zdroje elektřiny není zcela přesné.
U elektráren na fosilní paliva jsou emise škodlivin, filtrační technologie a limitní hodnoty již po desetiletí v centru pozornosti regulace. U větrných turbín se naopak systematické posuzování těchto emisí látek začalo provádět relativně pozdě. Oficiální přiznání Komise nyní tuto mezeru zviditelňuje.
Zdroj: blackout-news.de
Článek Mikroplasty z větrných elektráren: Evropská komise poprvé přiznala toxické uvolňování se nejdříve objevil na AC24.cz.
