Možná si ještě pamatujete, jak v roce 2009, kdy byla vyhlášena pandemie prasečí chřipky, se mimo škodlivých vakcín propagoval zejména lék na chřipku „Tamiflu.“ Právě na jeho škodlivé účinky nyní – s odstupem let – upozornil Alan Cassel, člen Brownstone insitutu.
Než půjdeme na jeho článek, ráda bych připomněla, že mnoho indicií mezitím napovídá, že takzvaná „pandemie prasečí chřipky“ měla za cíl pouze otestovat populaci.
V prakticky obdobných podmínkách byl světu představen údajně nový patogen, který přešel ze zvířete na člověka a šíří se světem. Mimo jakýchsi doporučení WHO se nic dalšího neorganizovalo.
Nebyly zde jednotné pokyny vládám a korporátním médiím a ani vybraným „odborníkům.“ V takové situaci se nepodařilo celoplanetární populaci dostatečně vystrašit, neboť ani média a politici nevyvolávali přílišnou paniku.
To byl tedy jakýsi test, který ukázal, že pro zavedení toho, co přišlo o 11 let později, je taková koordinace nezbytná. I tehdy byly ostatně nabízeny vakcíny, ale nikdo je nikomu vesměs nenutil, takže očkovaných nebylo příliš.
A ti, kteří si je nechali aplikovat, na to často doplatili. Například ve Švédsku, kde bylo očkování velmi propagováno, způsobily tyto vakcíny proti prasečí chřipce mnoha dětem neléčitelnou narkolepsii.
A jak se ukazuje, tak to nebyly jen vakcíny, čemu bylo lepší se při první „pokusné“ pandemii vyhýbat…
Dále již Alan Cassel:
…“Šíření nemocí“ – umění natahovat definice nemocí tak daleko, že zdraví lidé se stávají pacienty – je stále rozšířené.
Tato praxe proměňuje mnohé z nás „znepokojených zdravých lidí“ v celoživotní platící zákazníky farmaceutického průmyslu, a to výhradně na základě léků, o kterých nám často říkají, že se používají k „prevenci“ negativního výsledku.
Před pandemií covidu, pokud existoval příklad rozsáhlého experimentu prevence společenských nemocí (tj. lékařských opatření k prevenci budoucích onemocnění), byl to lék oseltamivir, známější jako Tamiflu.
Pojďme se trochu vrátit v čase.
V roce 2009, během paniky kolem prasečí chřipky H1N1, jsem byl jedním z mála hlasitých kritiků zdravotní politiky, kdy zdravotníci vyvolávali děsivý přízrak španělské chřipky z roku 1918. Proč?
Netušili jsme, co se děje, ale zpětně bylo jasné, že hra byla velmi jasná: evokace nejhorší infekční epidemie v živé paměti byla v podstatě korporátní snaha ospravedlnit podávání antivirotika známého jako Tamiflu (obecný název: oseltamivir).
Dotyčná společnost je GSK, která – abych si připomněl – musela zaplatit přes 3 miliardy dolarů za vyřešení obvinění týkajících se podvodů ve zdravotnictví a nehlášení bezpečnostních údajů u řady léků. Ale odbočuji.
Díky chytré lékařské propagandě GSK – tedy samozřejmě „vzdělávacím kampaním“ – vlády po celém světě utratily obrovské částky našich daní za hromadění tohoto konkrétního léku. Proč?
Protože Roche, výrobce léku, nás ujistil, že zabrání komplikacím chřipky, sníží hospitalizace a zastaví přenos. To jsou vážné následky, kterým jsme doufali, že Tamiflu pomůže předejít.
Nicméně celosvětová poptávka po Tamiflu přinesla trochu pálení žáhy: výrobce skryl data, která podporovala jeho schválení. Nejenže je schovával, ale také je držel pod zámkem, aby je nikdo neviděl.
Jednoho muže, kterého bych nazval přítelem a spolubojovníkem (oba jsme se v uniformě účastnili mírových misí), je Dr. Tom Jefferson, neúnavný „odborník na chřipku“ z Cochrane Collaboration.
Tom s bojoval s firmou Roche pět let o přístup k úplným zprávám z klinických studií; dokumentům, které byly zásadní pro pochopení, jak Tamiflu funguje ve srovnání s placebem, u kterých pacientů a s jakým účinkem.
Po pěti letech trapných výmluv ze strany farmaceutického průmyslu bylo společnosti GSK konečně nařízeno předat desítky tisíc stran surových dat a pravda udeřila jako rána kladivem:
Když to v roce 2014 vyšlo najevo, ukázalo se, že Tamiflu nejenže nezabraňuje komplikacím a nezastavuje přenos viru, ale že jeho skromná schopnost zkrátit příznaky chřipky asi o půl dne byla převážena vážnými vedlejšími účinky, jako jsou duševní poruchy, zvracení a další komplikace.
Tehdy jsem o tom psal a přednášel. Řekl jsem každému, kdo poslouchal, že svět byl oklamán falešnými klinickými studiemi a PR strojem, který propagoval antivir, jenž sotva fungoval. Myslel jsem si, že svět by měl být vděčný Tomu Jeffersonovi, který měl odvahu jednat proti jedné z největších farmaceutických společností na světě.
Bohužel však skeptici jako já čelili protivětru, který byl obvykle vyvrácen jediným argumentem: „Ano, (Tamiflu) sotva funguje, ale zachraňuje životy těch nejvážněji nemocných hospitalizovaných!“
„To je dobře,“ pomysleli jsme si. „Není vše ztraceno.“ Až na konci července 2026 byla tato teorie zcela zničena pod kovadlinou tvrdé vědy.
Právě byla zveřejněna rozsáhlá, nezávislá, víceletá mezinárodní randomizovaná studie hodnotící Tamiflu u kriticky nemocných pacientů s těžkou respirační chřipkovou infekcí.
Nešlo o rychlou pozorovací studii ani o matematické modelování, tedy věci, které nesnášíme, ale které obvykle kontaminují lékařskou literaturu. Ne, šlo o náhodnou srovnávací studii podle zlatého standardu, tedy „vědu“ v tom nejlepším smyslu.
Studie musela být předčasně ukončena ze dvou hlavních důvodů: kvůli bezvýznamnosti a škodě. Tito nezávislí výzkumníci zjistili děsivou 98% pravděpodobnost, že Tamiflu skutečně způsobuje škodu těmto kriticky nemocným pacientům.
Podrobnější pohled na absolutní čísla odhaluje následující: Do 90. dne studie zemřelo 13,7 % pacientů, kteří antivirotikum nedostali. U těch, kteří podstoupili obvyklou pětidenní léčbu Tamiflu, se úmrtnost zvýšila na 19,8 %. U desetidenní léčby to bylo 19,4 %. Riziko smrti se prakticky zdvojnásobilo u těch, kteří lék užívali.
Tato tragédie představuje hluboké zřeknutí se důvěry v lékařství, ale není bez precedentu. Tamiflu nejspíš způsobil, že virová nálož vypadala normálně, ale zabíjela pacienty.
To je odpad! To je odpad!
Svět utratil miliardy dolarů za hromadění léku, který nyní prokázal, že zdvojnásobuje úmrtnost u kriticky nemocných lidí, tedy právě těch pacientů, kterým měl pomáhat.
Musíme tuto katastrofu Tamiflu zařadit na vrchol seznamu farmaceutických katastrof, na úroveň thalidomidu nebo Vioxxu.
Poučení z toho není neužívat antivirotika.
Poučení je už nedovolit, aby farmaceutické peníze psaly pravidla medicíny. Kdykoli se vám někdo pokusí předepsat lék, který má „zabránit“ špatnému výsledku, musíte se mu podívat do očí a položit si nejdůležitější otázku moderní medicíny: „Co se stane, když nic neudělám?“
Protože jak dokazuje katastrofa Tamiflu, nedělat nic může zachránit váš život…
Ohodnoťte tento příspěvek!
