Sergej Strokaň
15. 2. 2019 kommersant
55. mezinárodní konference o bezpečnosti, která bude v pátek zahájena v hlavním městě Bavorska, nás nutí připomenout si známý vtip o optimistovi a pesimistovi. Osoba, zastupující svět v pochmurném světle, říká: všechno je tak strašné, že to už nebude horší. A v odpovědi uslyší optimistické: „Bude, bude!“ Když Vladimír Putin v únoru 2007 přednesl v Mnichově svůj proslov, mnozí dospěli k závěru, že vztahy mezi postsovětským Ruskem a Západem se dostaly na nejnižší úroveň, že se dostaly na dno. A dál už nebudou mít kam klesat.
Uplynulo více než deset let. Rozhněvané filipiky, zaznívající z Moskvy na adresu Washingtonu v souvislosti s jeho jednostranným odstoupením od Smlouvy o likvidaci střel středního a nižšího doletu (INF), místy téměř doslovně opakují rétoriku z roku 2007. Až počátkem prvního desetiletí tohoto století byly důsledky jednostranného odstoupení USA od smlouvy o PRO centrem geopolitického konfliktu. A nyní již jiné republikánské administrativě v Bílém domě kategoricky nevyhovuje smlouva INF, pro kterou se náhle chystá místo na smetišti dějin.
Na pozadí obvyklého uvažování o nebezpečí unipolárního světa, o podkopávání základů mezinárodní bezpečnosti a strategické stability, a zrcadlových reakcích Moskvy se Evropa opět nachází mezi kladivem a kovadlinou.
Vzniká pocit, že se nic ve světě nezměnilo a že Mnichov stále přešlapuje na místě.
Dnešní krize ve vztazích mezi Ruskem a Západem je však při veškeré vnější podobnosti s rokem 2007 krizí kvalitativně odlišného rozsahu. Je systémová a mnohem hlubší.
Jaké jsou její charakteristické zvláštnosti?
Za prvé, jak je nyní jasné, dna ve vztazích mezi Ruskem a Západem tehdy nebylo dosaženo. Vzhledem k tomu, co se dnes děje, nikdo nebude mít odvahu odpovědět na otázku, zda má tato krize vůbec dno. A bude možné v určitém okamžiku, když se odrazíme ode dna, začít se pohybovat nahoru – vynořovat se společně a nepokoušet se topit se navzájem?
Za druhé, k dnešku přestal existovat samotný mechanismus mezinárodního dialogu, který tehdy, i když s neuvěřitelným skřípotem, ale stále ještě se pokoušel protáčet svá ozubená kolečka. Nazlobený projev Vladimíra Putina v Mnichově byl adresován, i když problematickým, ale stále ještě ruským partnerům v G8 – předním západním mocnostem. Předpokládal diskusi, dialog – byť tvrdý, břitký.
Dnes se ohledně dialogu mezi Ruskem a Západem už nikdo nevzrušuje – všichni chápou, že není možný. Proto je z principu druhý mnichovský projev Vladimíra Putina nemožný: komu, co a o čem by říkal, aby byl uslyšen, a nejen mlátil na pódiu Chruščovovou botou?
Ukazuje se, že Mnichovská konference se sama o sobě přežila: konference se koná, ale diskuse už není. Po projevu prezidenta Putina si Mnichov nevšiml, jak v určitém okamžiku sám ztratil řeč, změnil se ve statistu, který pasivně sleduje zhroucení poválečného světového uspořádání. Bezpečnost přestala být všeobecně uznávaným smysluplným pojmem a stala se pouhým obratem v řeči.
Ve sporu mezi pesimistou a optimistou zvítězil optimista.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
