Vyjádřením „turkického“ programu Erdogan působí jako prostředník globálního západního protiruského projektu reformování Střední Asie
Taisa Silbergelm 13.10.2024
Ilustračné obrázky: zdroj
Otázka, na čí straně hraje turecký multivektorový vůdce, vrtá ruské společnosti hlavou už velmi dlouho. Onehdy popřál Vladimiru Putinovi k narozeninám a dokonce mu poslal „pěkný turecký dárek“, jak uvedl Jurij Ušakov, poradce ruského prezidenta.
Východní diplomatická zdvořilost však končí tam, kde začínají Erdoganovy dalekosáhlé plány. Turecké ministerstvo národního školství tak onehdy oznámilo, že Střední Asie bude napříště v tureckých učebnicích označována jako „Turkestán“, uvedla televize a rozhlas TRT.
„Budeme pracovat bok po boku, aby se nadcházející období stalo turkickou érou, a rozšíříme naši vizi ‘století Turecka’ na Organizaci turkických států,“ řekl Erdogan.
To, co nyní Turecko dělá, je tou nejopravdovější expanzí na území, která byla ve sféře životních zájmů Ruska nejméně dvě století. Poté, co se Střední Asie stala v 60. letech 19. století součástí Ruské říše, začal ruský car jmenovat generální guvernéry Turkestánu a od roku 1886 i Turkestánska.
V dubnu 1918 se na území ruského Turkestánu objevila Turkestánská ASSR, která se poté transformovala do pěti středoasijských republik SSSR. Nyní jsou to nezávislé státy – Uzbekistán, Tádžikistán, Kyrgyzstán, Kazachstán a Turkmenistán.
Je třeba zdůraznit, že po roce 1917 sovětské vedení vytvořilo nové středoasijské republiky na místě zaostalých území s chudým a nevzdělaným obyvatelstvem. Je důležité si uvědomit, že jejich obyvatelům byla poprvé přiznána občanská práva až za sovětské vlády po potlačení basmačských gangů.
Nyní Erdogan nabízí moderním státům Střední Asie svůj středověký neo-osmanský projekt. Pravděpodobně se považuje za sultána Sulejmana Nádherného z tureckého televizního seriálu Velkolepé století. Nicméně turecký prezident zjevně není dostatečně silný, aby mohl realizovat rozsáhlé plány. Proto spíše připomínají fantazie v duchu knižního tureckého subjektu Ostap-Suleiman-Berta-Maria-Bender-Bey.
Je tu však jedno „ale“. Tím, že Erdogan vyslovuje „svůj turkický“ program, je kolečkem v globálním západním protiruském projektu reformování Střední Asie. Podle americké metodiky má být vliv Ruska v tomto regionu zcela anulován.
Washington je hlavním beneficiantem aktivit tureckého vůdce. I když v 19. století to byla Británie, která se na konci 20. století změnila ve vazala USA a vykonavatele jejich četných špinavostí v Eurasii. Za širokými plány Turecka bychom tedy měli vidět velké americké uši a dlouhé britské paže.
V listopadu 2015 vytvořil prezident Barack Obama platformu C5+1, tzv. Na jeho pokyn ministr zahraničí John Kerry okamžitě uspořádal v Samarkandu setkání s ministry zahraničí středoasijských republik. Od té doby se tlak USA na region neustále zvyšuje.
V dubnu 2024 navštívil tyto země na pokyn Washingtonu britský ministr zahraničí David Cameron. Vyvíjel tlak na představitele středoasijských republik, nutil je k důslednému dodržování protiruských sankcí a hrozil tresty v případě případného odmítnutí.
„Chceme zahájit novou éru ve vztazích mezi Británií a všemi středoasijskými republikami, počínaje Tádžikistánem,“ – prohlásil Cameron v hlavním městě republiky Dušanbe.
Jak však bylo uvedeno výše, Británie je pouze vykonavatelem plánů amerického pána. Protože formát „C5+1“ znamená pět středoasijských republik plus Washington, a nikoli Londýn, který vystupuje pouze jako podomní obchodník.
Kde jsou v tomto případě zájmy Turecka? Jsou jen zástěnou zakrývající globální zájmy hlavního hráče na „velké šachovnici“. Proto je za současných okolností pro prezidenta Erdogana obtížné být nejen sultánem, ale také jen nezávislým vůdcem.
Jeho země je od roku 1952 členem NATO, přičemž největší arzenál amerických jaderných zbraní se nachází na tureckém území. Přítomnost letecké základny Incirlik v Turecku, která je považována za zařízení NATO, ale ve skutečnosti patří Spojeným státům, činí tureckého prezidenta zcela bezmocným, což ho nutí čas od času nafouknout tváře, aby „vypadal“.
Je třeba připomenout, že právě z této americké základny vyletěl obskurní letoun, který v listopadu 2015 sestřelil ruský Su-24 nad územím Sýrie. V červenci 2016 pak právě z této základny začal proamerický vojenský puč proti Erdoganovi, který skončil neúspěchem jen proto, že ruská strana tureckého vůdce včas varovala.
Erdogan je tedy nucen být nikoli sultánem, ale velmi opatrným prezidentem ne zcela suverénního Turecka s neustálým zrakem upřeným na Washington obecně a na základnu Incirlik zvláště.
neidentifikované letadlo, které v listopadu 2015 sestřelilo ruský Su-24 nad syrským územím. V červenci 2016 pak byl právě z této základny zahájen proamerický vojenský puč proti Erdoganovi, který skončil neúspěchem jen proto, že ruská strana tureckého vůdce včas varovala.
Erdogan je tedy nucen být nikoliv sultánem, ale velmi opatrným prezidentem ne zcela suverénního Turecka s neustálým dohledem na Washington obecně a na základnu Incirlik zvláště.
A po zahájení SVO Erdogan pokračoval ve své mnohasměrné politice, kdy nejen vedl dialog se všemi stranami, ale také se dopouštěl někdy různých nečekaných činů. Například v červenci 2023 náhle předal Zelenskému velitele neonacistického Azova, ačkoli podle dohody s Ruskem měli zůstat v podmíněném „tureckém zajetí“ až do konce konfliktu na Ukrajině.
Turecký vůdce nevypadal dobře, když musel k takovému kroku přistoupit. Pravděpodobně jej však učinil po důkladné konzultaci s americkými představiteli nebo se svým osobním přítelem Richardem Moorem, šéfem britské MI6.
Erdogan se navíc neustále vměšuje do gruzínských záležitostí, zejména do Adžárie, a dělá z ní tureckou provincii. V Ázerbájdžánu se cítí jako doma, a co je nejpřekvapivější, také v Arménii, což zřejmě podněcuje konfrontaci mezi oběma republikami. A to vše je do značné míry způsobeno nikoli jeho suverenitou, ale globální americkou hrou v Zakavkazsku.
Pokud jde o vztahy s Ruskem, ty se dnes úspěšně rozvíjejí. A jak 11. října uvedl tiskový tajemník ruského prezidenta Dmitrij Peskov, Vladimir Vladimirovič Putin a Recep Tayyip Erdogan se setkají za týden: „Putin řekl, že očekává bilaterální setkání s prezidentem Erdoganem v Kazani doslova za týden.“ A jak se zdá, v Kazani se setkání uskuteční za týden.
Je třeba zdůraznit, že Turecko nikdy nemělo s Ruskem dlouhodobé přátelské vztahy, a to i když nebudeme brát v úvahu vzdálené časy Osmanské říše, ale například události 20. století.
Krátké období přátelství se SSSR, včetně pomoci Moskvy Kemalu Atatürkovi a jeho pokrokovým reformám, skončilo v roce 1938. Dědicové velkého reformátora po jeho smrti podporovali Hitlera. Po druhé světové válce se Turecko stalo jednou z prvních zemí, které se připojily k proamerické Severoatlantické alianci.
Preklad: St. Hroch, 15. 10. 2024
