Spor o jmenování právního experta Jakuba Kříže do Rady vlády pro lidská práva tak v plné nahotě odhaluje hlubší konflikt v lidskoprávním sektoru: jde aktivistickým skupinám o skutečnou pluralitu a věcnou odbornou debatu, nebo spíše o hlídání ideologické čistoty a monopolu na to, co smí být považováno za lidské právo?
Krátce po jmenování Jakuba Kříže do Rady vlády pro lidská práva se zvedla obrovská vlna nevole. Organizace jako Amnesty International či spolky sdružené v České ženské lobby začaly ihned požadovat jeho odvolání. Při bližším pohledu na jejich argumentaci však narazíme na zásadní paradox: tyto hlasy nijak nezpochybňují jeho kvalifikaci. I jeho kritici zpravidla výslovně přiznávají, že Křížovu „právní odbornost zpochybňovat nelze“. Jde o akademika s doktorátem působícího na Univerzitě Karlově, autora řady odborných publikací s bohatou zkušeností se zastupováním klientů před Ústavním soudem i Evropským soudem pro lidská práva.
Odborné předpoklady pro členství v radě tedy Kříž prokazatelně splňuje. Co je tudíž skutečnou příčinou tak silného odporu?
Odpověď je poměrně prostá. Jakub Kříž zastává z pohledu progresivních organizací „nesprávné“ postoje. Dlouhodobě formuluje konzervativní názory na otázky interrupcí či stejnopohlavního „manželství“ a jako advokát poskytuje právní služby organizacím jako jsou Hnutí pro život nebo Aliance pro rodinu. Má ale zastávání tohoto pohledu na eticko-právní problematiku automaticky diskvalifikovat odborníka z působení ve vládním poradním orgánu?
Důvody protestů těchto lidskoprávních organizací jsou přitom celkem zjevné. Ony samy totiž prosazují dosti expanzivní a specifický výklad lidských práv. Podle jejich logiky se základním lidským právem pravděpodobně stává i možnost ženy podstoupit potrat de facto kdykoliv. Nejde o žádné zveličování, stačí se podívat do amerického státu Massachusetts, který nedávno, pod vlivem tlaku dost podobných organizací, přijal legislativu fakticky umožňující interrupce po celou dobu těhotenství, čímž odstranil dřívější právní ochranu plně životaschopných dětí.
Podobně radikální vývoj lze sledovat u snah o redefinici institutu rodiny. Zatímco Kříž trvá na vymezení manželství jako svazku muže a ženy, jinde v zahraničí vidíme posouvání hranic zcela jiným směrem. Je tomu např. již několik let, co v Kolumbii, v atmosféře progresivních lidskoprávních výkladů Meziamerického soudu, tamní úřady legálně uznaly polyamorní svazek tří mužů jako rodinu se všemi právy.
Jakub Kříž tento radikální pohled na lidská práva nesdílí a zmínění kritici se jím proto cítí ohroženi. Je však namístě se ptát: neměly by právě skupiny, které ve veřejném prostoru neustále zdůrazňují potřebu diverzity a plurality, přítomnost odlišných názorů v Radě vlády vítat? Širší názorové spektrum by mělo logicky přinést více impulzů k ochraně práv z různých perspektiv.
Problém tkví v tom, že o skutečnou pluralitu těmto organizacím nejspíše nejde. Např. práva věřících křesťanů stojí na okraji jejich zájmu, nebo jim rovnou překážejí, což se nedávno projevilo například při veřejných diskusích o konkordátní smlouvě. Primárním cílem aktivistické části lidskoprávního sektoru je spíše bedlivě střežit ideologickou čistotu, tedy určovat, kdo zastává „správný“ postoj k potratům či k rodině a kdo již nikoliv. Skutečnost, že jeden konzervativní člen poradního orgánu představuje pro tyto organizace tak zásadní nebezpečí, je nicméně přinejmenším zarážející. Že by se snad obávaly narušení své pečlivě budované iluze, že výhradně ten jejich názor je všeobecně platný?
Zásadním úskalím celého sporu je totiž fakt, že to, co tyto organizace dogmaticky prohlašují za lidská práva, jimi ve skutečnosti vůbec být nemusí. V současné době je v České republice manželství v občanském zákoníku stále definováno jako svazek muže a ženy. Co se týče ochrany nenarozeného života, sama Listina základních práv a svobod ve svém článku 6 výslovně uvádí, že „lidský život je hoden ochrany již před narozením“. Na tvrzeních těchto skupin tedy v české společnosti nepanuje zdaleka všeobecná shoda, prohlašovat je tedy za lidské právo je – nejen, ale i proto – poněkud přehnané.
Proč by tedy právě tyto výše zmíněné, úzce zaměřené organizace měly mít privilegium lustrovat, jaký názor na lidská práva je ten jediný povolený a kdo je oprávněn se jim odborně věnovat? Pokud by měla být podmínkou členství v poradním orgánu vlády naprostá ideologická konformita, Rada vlády pro lidská práva by přece ztratila svůj primární smysl. Stala by se pouhou ozvěnou jednoho konkrétního názorového proudu, což s ochranou skutečných lidských práv nemá mnoho společného.
Autor je předsedou Koruny České (monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska)
Konzervativní noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
