“A teď je tady otázka. Etická, možná zčásti právní, určitě morální: jestli kvůli lidem, kteří se vědomě a svobodně rozhodli, že se nenechají naočkovat, celou zemi zastavíme, protože se nám budou plnit nemocnice a budou umírat lidé. Lékaři musí poskytovat péči hlupákům, ignorantům i lidem, kteří jsou nezodpovědní. Otázkou je, jestli to máme my ostatní platit…”
Profesor RNDr. Jan Konvalinka, CSc., prorektor UK
Pakliže by Bůh chtěl nastavit lidstvu morální zrcadlo hodnotící dvě stě tisíc let vývoje Homo sapiens, těžko by to mohl učinit lépe, než tak učinilo maličké coronavirové cosi, o kterém si ani nejsme jisti, je-li živé. A že to bylo zapotřebí. My sami totiž objektivně analyzovat morální charakter současného – globalizovaného, digitalizovaného a ekonomickým utilitarismem zotročeného – lidstva nejsme schopni. Zrcadlíme většinou jen to, čím se chceme pochlubit – pracovní a společenské úspěchy, finanční zisky, rodinný blahobyt. Ale k čemu je vesmíru stále rostoucí stádo božích hovádek bez rozumu, bez vůle a bez morálky?
Virová pandemie ve svém prvním roce vyhrotila – z evropského pohledu v tak velké míře poprvé od 2. světové války – rozpory v chování jednotlivců, komunit i celých států vyplývající z odlišných morálních preferencí. Na jedné straně barikády se ocitli ti, kdo přísahali na ideu oběti jedince a jeho podvolení se kázni ve prospěch komunity, na druhé pak ti, kteří neviděli důvod k omezení svého individualismu a přerostlé libidózní touhy.
Imperativ oběti je kulturním dědictvím křesťanství, ze kterého vyrostla celá evropská civilizace. Schopnost jednat ukázněně, tedy v souladu s ostatními dle příkazu akceptované autority, má kořeny v úctě k rodičům a v dodržování jejich – z hlediska dítěte možná nesrozumitelných a nesmyslných – příkazů. Obé pomáhá činit z člověka obraz Boží, dává jeho existenci hlubší smysl i naději na dorozumění se s vyšším vědomím. Obé ho vede k používání logiky i citu, k rozlišování a vážení, které oběti ještě akceptovat a kterým přikázáním se ještě podvolit. Obé není dnes v módě.
Je znevažujícím omylem tvrdit, že morálka oběti a kázně je vlastní jen matkám Terezám. Ba naopak. Lze ji praktikovat i “pociťujeme-li lítost obětujíce se Bohu” řečeno s Dumasovým Aramisem. Ne nadarmo byl Ježíšovi jeden napravený hříšník milejší než deset spravedlivých, kteří tak konají, protože jsou naprogramovaní a prostě nemohou jinak. Hodnota napraveného hříšníka naopak spočívá ve vlastnostech, které si vypěstoval ve snaze vyhovět nárokům morálky oběti a kázně. Díky silné vůli a rozumovému i intuitivnímu vážení možností je schopen volit nejen cesty příjemné, ale i ty, které vyžadují námahu a ne vždy eliminují bolest.
Osobnosti na druhé straně covidové barikády o nápravu svých hříchů nestály, protože podle vlastního úsudku na ně mají nárok a právo, tudíž to ani hříchy být nemohou. Takové uvažování je typické pro individualisty poslušné volání imaginární absolutní svobody a vyvolené, kteří vlastní názor automaticky ztotožňují s pravdou. Tu totiž právě jen jim Bůh, osud a vlastní mimořádná inteligence dovolili poznat.
V březnu 2020 by sázkové kanceláře držely na celkové vítězství příznivců oběti a kázně vysoké kurzy. Do covidové morální přetlačované se ovšem zapojila jen minoritní část populace. Většina obyčejných lidí netrpí vyhraněností morálních přístupů, ani potřebou své etické pozice přehazovat po nocích lopatou a ve dne opakovaně zdůrazňovat na veřejnosti. Většina prostě žije. Do morálních bitev vstupuje, jen cítí-li se motivována, což většinou znamená ohrožena. Pak se automaticky přimkne ke straně, která zdá se zaručovat dosažení větší bezpečnosti.
Učinila tak i v prvním pandemickém roce a v kritické situaci tím pomohla z počátku nemnohým zastáncům cesty obětí v Evropě dočasně získat převahu. Češi známí neúctou k autoritám, úctou k blábolům celebrit a k nabitým prkenicím potřebovali pár tisíc mrtvých navíc, aby se začali pořádně bát a přistoupili na pravidla hry. Ale i nás v zimě 2021 tak nějak dostihl křesťanský imperativ.
A hle, vše se rychle v dobré obrátilo. Na jaře přišly vakcíny a v počínajícím létě jsme moralizující diskuze i respirátory opět odložili mezi nepoužívané rekvizity našich životů. Pár nešťastníků odmítajících očkování si za svůj osud mohlo samo a nebylo už třeba nad nimi držet ochranný deštník ani z vyššího principu morálního. Navěky spasení očkovaní si pak nerušeně užívali podle nátury a peněženky buď bazénů nebo restaurací či dokonce nočních klubů.
Pak se ale něco zadrhlo. Očkovaných nepřibývalo s dostatečnou rychlostí a na vině nebyla jen neschopnost Babišovy administrativy a neúčinnost reklamních upoutávek s hrozivě vyhlížejícími injekcemi. Po vesnicích se sice rozjely pojízdné prodejny předělané na očkovací centra, ale málo platné, fronty mizely, vakcíny vyprchávaly a množství (i) seriózních článků o rizicích očkování rostlo nepřímo úměrně tomu, jak ubývalo protilátek v krvi očkované populace. A hlavně: Chtělo se nám věřit, že je skutečně všemu už konec.
Bohužel není. Množství nakažených zase prudce stoupá. Je mezi nimi hodně neočkovaných, ale také nejméně (z celkového počtu nakažených) třetina očkovaných. Nervozita se šíří. Některé mocí a autoritou nadané jedince posedla nikdy předtím nevídaná nutkavá touha napíchat všechny lidské tvory v okolí. Neumětelské reklamy byly nahraženy profesionální podprahovou propagandou. Jako houby po dešti vyrostly kauzistiky jedinců odporujících očkování a posléze na covid umírajících (dostatečně pomalu ovšem, aby nám ještě stačili sdělit poselství o nutnosti očkování).
Zaměstnavatelé v soukromých i státních organizacích nutí své podřízené k očkování s pohrůžkou, že jinak ztratí zaměstnání. Provozovny a obchody se pro poznamenané neočkované uzavírají. Omezuje se jejich cestování, nepřijímají je letecké společnosti. V Itálii už prý zavedli všeobecnou očkovací povinnost. Neočkovaní jsou očerňováni z ohrožování zdraví jiných, zpochybňuje se jejich inteligence, obviňují se div ne z podvracení státu. Vyžadují se pro ně exemplární tresty (viz motto).
Opět rostou barikády. Protivníky menšiny neočkovaných – kteří se provinili tím, že si prohlédli obě strany mince – jsou byvší nezkrotní a po svobodě prahnoucí šampióni odmítající morálku oběti a kázně v době, kdy jsme o pandemii nic nevěděli. Dnes plní síly, neboť očkovaní, odpočinutí po dovolené strávené u moří a oceánů a čekající na třetí dávku, varují před dalšími lockdowny a vymýšlejí opatření. Podle vzoru známého psychologického experimentu by neváhali použít na obranu (koho, čeho, čí – když očkovaným nic nehrozí?) i ty elektrické šoky. Protože podle svého sociopatického založení považují vlastní názor za zjevenou pravdu a jedinou platnou morálku. Ano, tu podvědomou touhu ubližovat ostatním a všelijak je zmermomocňovat máme v sobě všichni. Výchova v civilizaci nás sice naučila tyto sklony většinově skrývat, ale jsme-li v právu, to je jiná! To se elektrické napětí zvyšuje bez zábran, s potěšením a přímo s rozkoší. Jen ať trpí!
Menšině odpíračů přitom nejde o vlastní princip neočkování. Nechali si píchnout (několikrát v životě) protitetanovku a jejich děti se ukázněně podrobují očkování proti spalničkám a neštovicím. A asi by bez protestů podstoupili očkování proti moru, na který (prý) umírá pět procent nakažených a neptali by se, je-li vakcína bezpečná. Byli ochotni obětovat věci reversibilní – pohodlí, finanční zajištění, cestování. Ale nejsou dnes ochotni obětovat kvůli hrozbě covidu nevratný (a vícenásobný) zásah do svého těla.
Tentokrát se však mlčící většina – většinou taktéž očkovaná proti covidu ,ale ne proti sofistikované propagandě – přiklání na stranu vakcinátorů. Nevadí, že v zemích, které nám byly na jaře nedostižným příkladem rychlosti očkování, přibývá nakažených očkovaných často stejnou rychlostí jako neočkovaných. Že i očkovaní se ocitají i v nemocnicích, i očkovaní umírají. Nevadí, že účinnost vakcín v čase klesá a tak po druhé dávce následuje třetí a už se nenápadně mluví o čtvrté.
A to jsme teprve na začátku – dlouhodobé následky očkování ještě nikdo nenahlédl. Ale jsou tu první příznaky. Ve Velké Británii došlo v období od začátku července 2021 k deseti tisícům nadúmrtí ve srovnání s roky minulými. Polovina z nich nebyla způsobena covidem, ale ischemickou srdeční chorobou (2103), srdečním selháním (1552 ) a cerebrovaskulárními nemocemi (760) jako je mrtvice či aneurysma. Mezi další příčiny úmrtí patří respirační infekce, selhání ledvinového systému, selhání jater či diabetes.
Oficiálně je pozorovaný jev připisován nižšímu rozsahu preventivní péče v době pandemie a pochopitelně příčinou může být i prodělaný a vyléčený covid. Z výčtu příčin úmrtí však vyplývá, že část by mohla mít souvislost také s komplikacemi pozorovanými po očkování. To ale nikdo nezkoumá.
Až konečně dosáhnou profesorové Konvalinkové svého snu (nebo zrealizují svůj sebezáchovný záměr?) o stoprocentním proočkování, bude s konečnou platností vyloučena možnost dlouhodobě (v perspektivě několika let) kauzálně srovnávat zdravotní stav očkované a neočkované populace. Tvrzení toto zdálo by se před několika měsíci být nesmyslem. Dnes však můžeme v přímém přenosu pozorovat, jak vrcholní politici celého světa – jsoucí ve vleku svých financiérů z ekonomické sféry – i naprostá většina epidemiologů a vakcinologů – placených z grantů státních nebo grantů financovaných farmaceutickými společnostmi – a konečně i mašinérie manažerů farmaceutických korporací – jednajících v zájmu firemního zisku – vsadili do vysoké hry veškerou svou profesionální existenci, profesní reputaci a investovaný kapitál.
Množství těch, kteří se více či méně namočili do donucovacího vakcinačního mlýna a z něho vyplývajících jednostranných protiepidemických opatření – která možná povedou ke katastrofě – je nezanedbatelné. Síla a moc této elity je obrovská a obrovská je i její schopnost deformovat bez zábran objektivní realitu, pokud nastane situace ohrožení (viz například poslední studie CDC autorů Bozio et al.). Neboť nová tekutá osobní morálka těchto lidí je tvořená skoro výhradně na bázi vlastní myslí definovaných (byť zčásti nevědomě) priorit. Klasická morálka coby kombinace vnějších kulturních pravidel a vlastního úsudku svůj boj už prohrála. Je znepokojující, že stejně naklonované osoby řídí naše kroky v oblasti klimatické hrozby a dalších závažných problémů budoucího lidstva.
Zdroj: Prozítřek
