Byssové hedvábí je mimořádně vzácným materiálem, který se vyrábí z chomáčků vláken ustřižených z mušle kyjovky šupinaté (Pinna nobilis). Z jednoho mlže je možno takto získat 1–2 gramy až 6 cm dlouhých, tenkých, pevných vláken, která se zpravidla namáčí v citronové šťávě, čímž se natrvalo obarví do zlatova.
Označení “byssus” bylo známé už před začátkem našeho letopočtu, ale tehdy je ještě vztahovalo k trochu jinému drahému materiálu. Nejstarší archeologické nálezy pocházejí ze začátku našeho letopočtu. Další nejstarší doklady o “mořské vlně” pochází ze 2. století našeho letopočtu, z Řecka a Říma. Pokud jde o způsob výroby hedvábné příze, tak dle popisu z roku 1835 se chomáček vláken ustřižený z mušle pročesává, z jednotlivých vláken se zákrutem tvoří nit a skaním tří nití dohromady vzniká hedvábná příze. Výroba se prováděla ručně s použitím jednoduchých nástrojů. Z byssového hedvábí se vyráběly oděvy jen pro privilegované osobnosti. Za surové hedvábí i výrobky z něj se platily po celou historii horentní sumy. Např. na začátku 19. století se v porovnání k ceně 1 kg surové bavlny (0,044 dukáty) platilo za stejné množství surového byssového hedvábí až sedmsetkrát tolik. Za pár hedvábných punčoch 10–15 dukátů, a za plášť z byssového hedvábí 100 dukátů. Není se ale čemu divit, tyto výrobky se na slunci třpytí jako zlato.
Z nálezů se dá odvodit, že se až do konce 19. století byssové hedvábí používalo jen na pletené a háčkované výrobky, teprve později se začalo s pokusy o tkaní na mechanickém stavu (patent v roce 1936). Přes jistou státní podporu se však nikdy nepodařilo rozvinout výrobu na průmyslovou úroveň. I v době největšího rozkvětu dosáhla světová výroba jen několika set kilogramů, např. v Itálii se ve 20. letech minulého století dostalo do výroby ročně asi jen 40 kg surového hedvábí. V polovině 20. století zpracování byssového hedvábí prakticky zcela zaniklo, od té doby se zde předvádí jen na ukázku. Jediný člověk, který jej umí ještě zpracovat žije na ostrůvku Sant’Antioco na jihu Sardinie. Chiara Vigová umí vlákna nejenom spříst, ale také se pro ně potápět do moře. V její rodině se toto řemeslo dědí po staletí, ale nikdy z toho nezbohatli. Ona sama se provdala za horníka a teď žijí z jeho penze a občasných darů.
Zdroj obrázku Wikimedia Commons
