Moskva bez mýtů. Jak se u nás píše o něčem, co se tady žije jinak

Moskva bez mýtů. Jak se u nás píše o něčem, co se tady žije jinak

proxyLeave a comment

D. D. KRAJČA

Je až k nevíře, co všechno člověku začne probíhat hlavou ve chvíli, kdy přijede do Moskvy a začne se dívat kolem sebe vlastníma očima. Najednou se před ním rozběhne celý pás představ, varování a jistot, které si přivezl z domova, a jedna po druhé se začnou rozpadat. Ne proto, že by tady bylo všechno opačně, než se říká, ale proto, že ta země prostě přemýšlí jinak. Má jiné zkušenosti, jiné priority a jiné hodnoty.

Musím se přiznat, že k napsání těchto řádků mě znovu přiměly články některých českých novinářů. Články, které popisují realitu Ruska způsobem, jenž má s každodenní zkušeností lidí tady v Moskvě společného jen velmi málo.

Právě proto mám potřebu reagovat a pokusit se vysvětlit, jak věci vypadají na místě. Samozřejmě jen pro ty, kteří o vysvětlení skutečně stojí.

Je nutné si to přiznat hned na začátku. Rusové jsou jiní. Jenže jiní neznamená horší. A už vůbec to neznamená, že jsou takoví, jak bývají někdy vykreslováni. Nejsou to žádní lidožrouti. Jsou to lidé se svou představou o společnosti, o rodině i o tom, co patří do veřejného prostoru a co zůstává soukromou věcí každého člověka.

Proto nabízím další pohled z Moskvy. Tentokrát na téma, o kterém se v Evropě mluví často, ale málokdy na základě osobní zkušenosti. Na gay komunitu.

To, co jsem tady slyšel a viděl, je přitom překvapivě prosté. V očích většiny Rusů jde o naprosto normální součást společnosti. Nikdo ji nepopírá, nikdo nepředstírá, že neexistuje. Zároveň je ale stejně samozřejmé i něco jiného. Nikdy nebude privilegována a nikdy nebude postavena nad klasickou rodinu, která je zde stále považována za základ společnosti. A upřímně řečeno, z mého pohledu je to postoj, který dává smysl.

V posledních dnech jsem se na to ptal přímo lidí. Ne politiků, ne komentátorů, ale obyčejných Moskvanů. A odpovědi byly překvapivě klidné a velmi podobné. Nikomu nevadí, že někdo je gay. Nikdo neřeší, kdo s kým žije. Nikdo nemá potřebu zasahovat do soukromého života druhých. To, co lidé opakovali znovu a znovu, byla jiná věta. Rodina je základ společnosti.

Zajímavé přitom bylo, že úplně stejné odpovědi jsem slyšel i od lidí, kteří sami do této komunity patří. Nešlo o názor většiny namířený proti menšině. Šlo o sdílené přesvědčení napříč společností. Ano, existujeme. Ano, žijeme normálně.

Ano, nikdo nás nepronásleduje. Ale zároveň respektujeme, že rodina je pro tuto společnost nejvyšší hodnotou.

Když jsem si přímo v Moskvě otevřel české zpravodajství a četl titulky o tom, že sexuální menšiny jsou v Rusku označeny za extremistické, musel jsem se upřímně pousmát. Ne proto, že by neexistovalo žádné soudní rozhodnutí.

Ale proto, jakým způsobem je interpretováno.

Člověk stojí v ulicích velkoměsta, mluví s lidmi, kteří do této komunity patří, vidí běžný život kolem sebe a současně čte, že tato komunita je údajně postavena mimo zákon. Ten rozpor je natolik zřejmý, že ho nelze přehlédnout.

Kdyby byla situace skutečně taková, jak ji někdy popisuje český mediální prostor, nemohly by v Moskvě existovat podniky jako Central Station Moscow, Virgins Club nebo Tri Obezjany. Nemohly by fungovat veřejně. Nemluvilo by se o nich. Nechodilo by se do nich. Jenže ony existují a místní o nich mluví naprosto otevřeně.

To, co je pro ruskou společnost typické, není popírání existence této komunity. Je to odmítnutí její politické privilegovanosti. A to je zásadní rozdíl.

V Rusku jsem opakovaně slyšel jednoduchou větu. Buď si jaký chceš. Žij si, jak chceš. Ale nechtěj zvláštní postavení a nechtěj měnit základní hodnotový rámec společnosti. Tou hodnotou je rodina.

Překvapivé pro evropského čtenáře možná je, že tuto větu neříkají jen lidé mimo komunitu. Říkají ji i lidé uvnitř ní.

Je fér připomenout ještě jednu věc. Pokud někdo tvrdí, že v Rusku byla tato komunita v minulosti trestána nebo odsuzována, pak má pravdu. Jenže stejnou zkušenost má i naše vlastní část Evropy. Platilo to i v Československu a není to tak dávná historie, jak by se dnes mohlo zdát.

Právě proto působí zvláštně, když se dnes vytváří obraz Ruska jako výjimečné země v tomto směru. Ve skutečnosti jde spíš o rozdílný vývoj společnosti než o jednoduchý příběh dobra a zla.

Když chodíte po Moskvě, potkáváte lidi. Někteří z nich zjevně patří do této komunity. Nikdo po nich nehází kameny.

Nikdo je neuráží. Nikdo je nepronásleduje. A stejně o tom mluvili i lidé, které jsem oslovil přímo na ulici.

Ano, i v Rusku existují jednotlivci, kteří by chtěli převzít západní model veřejné identity. Jenže jde o menšinu.

Většinová společnost i velká část samotné komunity se na tuto otázku dívá jinak. Rodina je zde základ. A nad tímto rámcem nestojí nic.

Obraz Ruska se dnes v Evropě vytváří často bez osobní zkušenosti a bez skutečných rozhovorů s lidmi, kteří tu žijí. O to snadněji potom vznikají představy, které mají k realitě velmi daleko.

Moskva není město bez gay komunity. Je to město, kde tato komunita existuje jiným způsobem, než jsme zvyklí v západní Evropě. A kdo chce pochopit rozdíl mezi obrazem a skutečností, musí ho vidět na vlastní oči.

 

Daniel Danndys Krajča, FB

RedakceRedakce


1 přečtení

Loading…