Z knihy povídek na památku mého dědečka. Krásné roky s ním zůstaly ve vzpomínkách.
Vedro nás dostalo do stavu absolutní lenosti. Malátně jsme se s Edulou povalovaly na trávě a nechtělo se nám ani mluvit. Babulka podřimovala v lehátku a jen se ze spánku sem tam ohnala po dotěrné mouše. Kočka se jí líně otřela o nohu, našla stín pod jejím lehátkem a stočila se do klubíčka. Jen chudák dědulka byl někde venku a v potu tváře si musel zasloužit svůj chléb. V polospánku jsem zaslechla auto a to mě přinutilo otevřít oči. Auto tady byl takový div jako ve městě koně. Přikodrcalo se až k našim vrátkám, a k mému úžasu zastavilo.
Chlap jako hora, špinavý jako prase a v roztrhaných hadrech, si to hnal brankou rovnou k nám. V duchu jsem si opakovala pravidla sebeobrany a v případě nouze jsem byla rozhodnuta nakopnout mu mužskou ozdobu.
„Pani Skalova, priviezli sme vám uhlie, kde to máme dať,“ hulákal chlap, jako bychom byly všechny hluché.
Babulka otevřela oči a jen mávla rukou a lakonicky prohlásila:
„Do šopy, kde inde, ty truľo.“
„A kde máte šopu?“
„Milka, hybaj mu ukázať, kde máme šopu.“
Zvedla jsem se a zavedla ho ke kůlně. Chlap se zamračil a prohlásil:
„Tak to nepojde. Branka je malá a všetko sa musí odnosiť. To ja robiť nemusím.“
Obrátil se a šel babulce oznámit, že truľo to može okašlať a tovar vysype, kde je a hotovo. Babulka prosila, jak se dalo, ale chlap toho truľa nemínil odpustit a uhlí prostě vysypal před dům, nechal si ho zaplatit a zmizel za blafání motoru a hnusného smradu z výfuku. Zírala jsem na tu obří hromadu na celou zimu a přemýšlela, jak se co nejrychleji propadnout do země. Babulčin pohled totiž znamenal jen jedno. A taky že jo. Šla do kůlny, přinesla kolečka a lopaty a strčila nám to k nosu.
„Dievky moje, hádam viete čo s tým,“ a zmizela za brankou a pelášila pryč, co jí krátké nožky stačily.
„Boha jeho, Milka, z toho sa osereme obi dve,“ prohlásila Edula, ale vstala, podala mi ruky se slovy: „tak jdeme na to,“ a přistrčila mě k hromadě.
No, makaly jsme jako blázni. Střídaly jsme se u lopaty a u koleček a za chvíli jsme byly špinavější než ten chlap a naše prase dohromady. Uhelný mour se nám pomalu zažíral všude, dokonce i do všech tělesných otvorů. Navrch jsme se potily jako dveře od chlíva a tak nám všude tekl pěkný, černý pot. Už nám zbývalo jen pár koleček, když vrzla branka a domů vklouzla babulka a za ní ohromný knír Tamáši báčiho.
„Milka, vyzeráš, ako by si robila rok v bani, a Edula tiež,“ chechtal se Tamáš báči.
Jen jsem po něm loupla očima s černým bělmem a v duchu jsem si říkala, jen počkej, pomsta bude sladká. Za hrobového ticha jsme dodělaly práci a padly napůl mrtvé do trávy.
„No čo je, dievčatá. Nič nevydržíte. Milka, daj mi cigaru.“
„Nemám, Tamáš báči, spadly mi do šopy, choďte pohľadať,“ řekla jsem mstivě.
„Neklam, ty malá luhárka, a chytro mi zapáľ, lebo mi huba odpadne od chuti na cigaru a Mara mi nedá ani na partyzánky.“
„Ako som hovorila, sú v šope, tak hľadajte.“
„Babulka, dajte nám mydlo a uterák, ideme sa okúpať do potoka.“
Babulka nám přinesla mýdlo a ručníky a my jste to braly, jak nejrychleji to šlo, do potoka smýt tu hrůzu z těla. V naší tůňce nikdo nebyl a tak jsme se s rozkoší svlékly do naha, ponořily se do vlahé vody a jen se tak nechaly vodou nadnášet. Po krátkém odpočinku jsem vyklouzla z vody a začala se celá mydlit. Špína šla hodně těžko dolů, ale na potřetí jsem byla docela čisťounká jako miminko.
Po mně šla Edula, a když už byla skoro umytá, vyklouzlo jí mýdlo z dlaně a už jsme ho nenašly. No co, stejně jsme ho skoro vymydlily. Hlavně že jsme čisté. Ještě chvíli jsme si zaplavaly a potom nás hlad přinutil opustit naši oázu a jít domů na večeři.
Na verandě ještě pořád seděl Tamáš báči s babulkou, hubu měl nakřivo a koukal na mě jako bazilišek. Vrásčité ruce měl sepjaté na klíně a klouby měl bílé, jak si ty svoje pěstičky zlostně tisknul.
„Babulka, tu máte uteráky a dajte nám prosím dačo zajesť.“
„Dobre, a kde máte mydlo?“
Neumím lhát a tak jsem se koukla na svoji babulku a zkroušeně, jak jen jsem uměla, vzala vinu na sebe.
„Nehnevajte sa, babulka. Do vody mi spadlo.“
Než babulka odpověděla, ozval se známý, nakřápnutý hlas.
„Ila, to si ani večeru nezaslúžia. Tolko peňazí si za mydlo dala. Tie dve svine ti ho utopily ako slepé mača. Teraz aby si kúpila nové,“ zahrál Tamáš báči na babulčinu špatnou vlastnost.
Babulka je totiž na peníze jako ďas a pro korunu by si nechala vrtat koleno. Ještě by řekla, že je stejně prolezlé revmatizmem, tak ať vrtají.
„Tamáš báči, pravdu máte. Mydlo utopily a večeru by si daly. Len dočkajte, ako vás starý otec vyhreší.“
Nafoukla jsem se jako holub bublák, hodila nejhorší pohled, co znám, na oba staroušky a spustila bez špetky úcty ke stáří:
„Babulka! Nie ja, ale vy budete vyhrešená. Toľko roboty sme urobily a vy nám nedáte večeru? No vám to dedulka spočíta veľmi rýchlo, ale ja to nebudem, kto dostane na riť. Hádam, že dostane Tamáš báči a vy s ním. Pojď, Edula, ideme k tvojej mame a nevrátime sa k babke, kým nás nepoprosí.“
Cestou kolem nich jsem se naklonila k Tamáši báčimu a pošeptala do ucha:
„Len dočkajte. Dedulka vás pretrhne ako haringa, za to, čo ste mi urobili. Ja vám dám cigaru. Nič nedostanete a tete Mare poviem tiež, čo ste vyviedli vy, ani neviem, ako vás nazvať, vy lotor starý.“
Odcházely jsme a provázely nás dva vyděšené pohledy a už oba věděli dopředu, že dědulka bude při své milované vnučce. Ještě dlouho jsme slyšely obviňování těch dvou, kdo to vlastně zavinil.
