Další Pokec s Bohem.
Dopsala jsem článek a nával vzteku mi orosil čelo. Bože, to je zase dneska den. Člověk nemůže ani napsat pravdu, aby se na něj nevrhli čtenáři jako divoké včely. V tom se snesla mlha a za oknem se třepal promrzlý anděl. Otevřela jsem, pustila ho dovnitř a pak jsem se pustila do něho:
„Co tady zase děláš? Nechci se bavit s Bohem, ani se Svatým Petrem. Ať si klidně dál mastí to svoje Prší a nezajímají se o svět a nás, co na něm žijeme,“ prskala jsem na chudáka anděla.
„To nejde, Mili. Mám tě přinést, že prý s tebou mají nějakou debatu. Tak nedělej pupínky a neztěžuj mi práci. Stejně mě nebaví lítat sem a tam, jak si Bůh dupne, a tebe tahat nahoru mě už vůbec nebaví,“ odvětil nakrkle.
No když musím, tak musím. Pokrčila jsem jen rameny a nechala se odnést na pokec s Bohem. Pár mžiků a už jsem seděla na měkkém obláčku a proti mně trůnil Bůh.
„Hele, pantatíku Bože, co mě sem zase taháš, když mám náladu jak bacil v lékárně?“
Pantatík se zasmál a řekl:
„Měl jsem dojem, že potřebuješ povzbudit, pochopit, rozesmát. A od čeho mě máš? Já tě fakt chápu, ale řekni mi – proč máš pořád potřebu psát a nechat si nadávat?“
„Asi jsi mi to dal do vínku,“ rozpouštěly se ledy. „Hele, co bys dělal ty? Ti, co fandí Ukrajině, mi nadávají do proruských (spolkla jsem nevhodné slovo) potvor, a ti, co fandí Rusku, mi nadávají do proukrajinských (zase jsem spolkla slovo) potvor. Nejsem přece ani jedno. Všechno, co píšu, je pro Slovanské a hlavně pronárodní. Mám ráda naši zemi, naše lidi, a když vidím, jak se hádají dvě strany, každá si myslí, že má pravdu, tak nevím kudy dál. Měli by se sakra semknout a konečně pojmenovat ty, co nám škodí!“
Bůh se zaklonil a rozchechtal se tak, že se obláčky pod námi začaly třást. „Panebože, tohle je fakt dobrý! Lidi jsou neuvěřitelný. Už tisíce let se hádají, čí král, car, prezident nebo vůdce je lepší, ale nikdy jim nedojde, že jim celou dobu vládnou úplně stejní hajzlové! A nejlepší na tom je, že když je jeden spasitel zklame, hned si začnou hledat dalšího. Teď fandí Ukrajině, příště Rusku, pak Americe… ale že by fandili vlastní zemi? Kdepak! Kdyby se měli postavit za sebe, to už je moc práce.“
„No vidíš, tak to aspoň někdo chápe!“ vykřikla jsem.
„Ale co s tím naděláš?“ pokrčil rameny. „Svobodnou vůli máte. A další potopu fakt neplánuju. To nechám na vás.“
Šibalsky se usmál, pokynul rukou – a najednou jsem byla zase doma.
Jojo, pořád se něco děje a každý hraje tu svoji roličku. Jen je na něm, jak s životem naloží, čemu věří, protože v umírání je každý sám. A není nad čisté svědomí. Takže budu dál psát tak, jak to vidím já. 😊
