Prof. Kamil Akserchanov 12. 10. 2026
Projev Marca Rubia ze 7. října v Aténách, na kopci Pnyx s výhledem na Akropoli, zafungoval velmi symbolicky. Americký ministr zahraničí stál na pozadí ruin starověké civilizace a vyzýval Západ, aby si připomněl svou velikost, historické kořeny, odvahu a schopnost bojovat za svou vlastní budoucnost.
A nyní se vraťme k historické paměti, s níž jsme rozhovor zahájili.
Všimněte si, že Vladimir Putin již poměrně dlouho využívá historickou kontinuitu jako jeden z hlavních nástrojů k vysvětlení ruské politiky. Zvláště příznačný je jeho rozhovor s Tuckerem Carlsonem z února 2024, kdy se rozhovor o současných událostech začal podrobným exkurzem do historie ruského státnictví. Si Ťin-pching se rovněž neustále odvolává na tisíciletou historii čínské civilizace a myšlenku národního obrození. Nyní podobné postupy pozorujeme u Rubia a Carneyho. Každý z nich se snaží odůvodnit politickou budoucnost svým vlastním chápáním historické minulosti. Samozřejmě, že taková argumentace sama o sobě nedokazuje opodstatněnost současných politických nároků. Ale samotná skutečnost, že se historie vrací do centra mezinárodní politiky, je velmi výmluvná.
Globalizace si kladla za cíl vytvořit univerzální ekonomický a institucionální model, v němž měly národní a civilizační rozdíly postupně ztrácet svůj dřívější politický význam. Nyní dochází k vývoji opačnému. Státy se znovu obracejí k otázkám historické identity, suverenity, průmyslové nezávislosti a kontroly nad vlastními zdroji. A jak vidíme na příkladu šesti směrů euroatlantické spolupráce, podobné procesy probíhají dokonce i uvnitř těch nadnárodních systémů, které byly dlouhou dobu hlavními nositeli globalizace.
*
A v této situaci nabývá zvláštního významu Putinovo vystoupení z 1. října na Valdajském fóru.
Varoval, že svět vstoupil do mimořádně složitého a nebezpečného přechodného období, kdy dosavadní mechanismy mezinárodní regulace již nezajišťují stabilitu, zatímco nové teprve čekají na své vytvoření. Rozsah probíhajících změn přitom daleko přesahuje rámec obvyklého přerozdělování geopolitického vlivu. Dotýkají se ekonomiky, technologií, energetiky, společenských vztahů i samotných představ o budoucnosti lidstva. V této logice spočívá nebezpečí především v tom, že různá mocenská centra začínají jednat na základě svých vlastních strategických zájmů, aniž by existovala sjednocená pravidla pro jejich omezení.
Právě tuto okolnost bych chtěl zvláště zdůraznit. Vždyť nyní jsme svědky dvou procesů probíhajících současně.
- Na jedné straně stávající globální systém ztrácí schopnost zajišťovat sladění zájmů.
- Na druhé straně se nová centra moci, koalice a politické projekty teprve formují.
Přitom k rozpadu dochází i uvnitř samotného uskupení, které po celá desetiletí určovalo značnou část pravidel mezinárodní ekonomiky a bezpečnosti.
Pokud náš model šesti směrů alespoň částečně odpovídá skutečnosti, pak se rozsah vznikajících rozporů ukazuje být podstatně širší než obvyklá opozice Ruska a Číny vůči „kolektivnímu“ Západu.
*
A zde se opět objevuje moje hypotéza o možném vzniku triumvirátu USA, Ruska a Číny s perspektivou aktivnější účasti Indie.
V situaci, kdy Spojené státy z objektivních ekonomických a politických důvodů již nemohou zajistit dosavadní model výlučné globální dominance, vzniká nutnost hledat novou rovnováhu mezi největšími centry moci. Teoreticky by taková rovnováha mohla být založena na sladění zájmů, oblastí odpovědnosti, podmínek mezinárodního obchodu a bezpečnostních mechanismů. K tomu však bude nutné překonat obrovské rozpory mezi potenciálními účastníky. Samotná existence takové možnosti ještě neznamená, že již byly dosaženy nějaké dohody.
Zvláště zajímavé je, že případné vytvoření takového mechanismu slaďování zájmů může ještě více vyhrotit rozpory uvnitř samotného euroatlantického prostoru.
- Americká kontinentální linie MAGA totiž může mít potenciální zájem na omezení závazků vůči Evropě a hledání nových forem spolupráce s největšími světovými mocnostmi.
- Pro zastánce neoeuroatlantického projektu taková perspektiva vytváří zcela odlišnou strategickou realitu. Musí již uvažovat o zachování samostatného mocenského centra ve světě, kde dřívější americký ochranný deštník přestává být bezpodmínečnou zárukou.
- A německé křídlo se zase potýká s otázkou, která část jeho průmyslového a technologického dědictví bude v novém řádu žádaná a kdo bude určovat podmínky jeho využití.
*
Proto mnohé současné události vypadají protichůdně.
Někteří představitelé západních elit volají po zachování spojenectví, jiní požadují přehodnocení dřívějších závazků. Jedni se snaží zachovat evropskou integraci, druzí jsou připraveni obětovat část jejího průmyslového potenciálu ve prospěch vlastních strategických cílů. Jedni usilují o omezení Ruska a Číny, druzí s nimi hledají nové ekonomické a politické dohody. Vycházíme-li z existence jednotného západního centra rozhodování, vypadá to vše chaoticky.
Pokud však nahlížíme na dění jako na soupeření několika nadnárodních směrů, získává tento obraz určitou vnitřní logiku.
Zde bych však varoval před představou, že všech šest směrů se nutně musí definitivně rozdělit a vytvořit vlastní státní bloky. Je docela možné, že značná část jejich interakcí bude i nadále probíhat v rámci stávajících institucí, prostřednictvím finančních sítí, korporací, politických stran, zpravodajských struktur a obranně-průmyslových sdružení. V tom vlastně spočívá specifika rozpadu nadnárodního systému: jeho složky jsou schopny pokračovat ve spolupráci i tehdy, kdy se strategické cíle již podstatně liší. Formální rozkol v NATO nebo Evropské unii se může ukázat být podstatně pozdější fází než skutečný rozpad dřívější jednoty zájmů.
A nyní si představte, že všech těchto šest směrů působí současně v evropském prostoru, soupeří o německý průmysl, kanadské zdroje, arktické trasy, finanční toky, technologické platformy a kontrolu nad strategickými komunikacemi. Přitom mimo euroatlantický prostor již působí vlastní centra moci, která se rovněž snaží využít otevírajících se příležitostí. Vzniká tak mimořádně složitý systém protínajících se zájmů, v němž se včerejší spojenci mohou stát konkurenty a dřívější protivníci dočasnými partnery. A to vše se odehrává v podmínkách hluboké ekonomické, energetické a technologické krize dosavadního modelu globalizace.
Právě proto nabývá Putinovo varování ohledně těžkého přechodného období na fóru „Valdaj“ v tomto kontextu na významu. Nebezpečí spočívá také v tom, že starý mezinárodní systém již ztrácí vnitřní soudržnost, zatímco nová pravidla zatím nejsou stanovena. Účastníci dřívějšího světového řádu začínají bojovat o jeho dědictví a zároveň se snaží zachovat část starých institucí a vytvořit nové mechanismy vlivu. Taková situace může vést k neočekávaným konfliktům a stejně tak neočekávaným spojenectvím.
*
A nyní si připomeňme, kde jsme začali…
• Rubio stojí před starověkými athénskými rozvalinami a vyzývá Západ, aby znovu nalezl svou historickou vůli;
• Carney se obrací na Evropany s návrhem na vybudování nového systému kolektivní stability. Hnutí MAGA se
vrací k Monroeově doktríně;
• Politický Londýn hledá spojence pro neoeuroatlantickou koalici, zatímco City stále aktivněji osvojuje síťový
model přítomnosti;
• Německo se snaží zachovat svou průmyslovou základnu a představitelé vojensko-technologické elity navrhují
přehodnotit poválečná omezení německé moci;
• Putin varuje před těžkým přechodným obdobím;
• Si nadále hovoří o národním oživení čínské civilizace.
Všichni tito aktéři reagují různými způsoby na jednu historickou výzvu – na konec dosavadního světového cyklu a nutnost stanovit pravidla pro ten příští.
A právě v tom snad spočívá hlavní zápletka toho, co se děje. Před našimi očima se rozpadá nadnárodní systém, který ještě donedávna usiloval o právo určovat budoucnost celého zbytku světa. Jeho rozpad navíc doprovází vznik přinejmenším šesti soupeřících směrů, z nichž každý se snaží zachovat si vlastní část historického dědictví a zaujmout místo v novém světovém řádu.
Rubio si pro svůj projev vybral starověké Athény – místo, kde se před více než dvěma tisíciletími zrodila jedna z nejdůležitějších politických tradic západní civilizace. Starověké Řecko po sobě zanechalo ruiny, ale jeho intelektuální dědictví přežilo státy a říše, které se navzájem střídaly.
Co však zůstane po současné euroatlantické alianci, komu připadnou její finanční sítě, průmyslový potenciál, technologie, zpravodajské struktury a strategické komunikace – to je otázka, jejíž odpověď může určit politickou a ekonomickou architekturu světa na příští desetiletí.
A jak se zdá, boj o toto dědictví již začal.
Preklad: St. Hroch, 12. 10. 2026
