Nad rozsudkem městského soudu

Předně musím zopakovat, že nejsem právník. Ani tak vzděláním, jako myšlením. Čili naprosto chápu, čím, jak a proč soud argumentuje, ale přijde mi to místy až absurdní a odtržené od reality. Zejména ta absolutní přednost formy před obsahem, kterou se právnické myšlení vyznačuje. A také předesílám, že až na drobné výjimky nebudu z rozsudku přímo citovat, protože bych ho musel přepsat skoro celý, a většina z toho, nad čím mi zůstává rozum stát, není otázka jedné věty nebo odstavce, ale celkového vyznění.

Inkriminovaný rozsudek má dvě dominantní části: V první se soud vypořádává s přípustností žaloby jako takové, ve druhé pak s věcnou přípustností Ministerstva zdravotnictví napadané rozhodnutí vydat.

Číst první část pro mne bylo utrpením. Ne kvůli množství citací, odkazů, čísel a datumů, ale kvůli tomu, jak při tom trpěla moje víra v nezávislé soudy, právní stát (neplést se spravedlností) a spravedlnost (neplést s právem). Celá tato část na mne působila dojmem, že soud mocí mermo chce žalobu projednat a tak hledá rozličné kličky a skulinky, jak ji připustit. Ba co hůř, měl jsem dojem, jako kdyby soud předem chtěl vydat rozsudek, který vydal, a u kamaráda si objednal žalobu, o které by mohl rozhodnout, přičemž mu řekl, že už nějak vymyslí, jak to udělat, aby jí mohl vyhovět. Jak byla dříve obhajoba součástí obžaloby, tak tady jsem měl dojem, že soud je žalující stranou. Ukotvení soudu v hodnotovém rámci liberalismu je tu evidentní a hraničí až s aktivismem.

Druhá část, ve které soud argumentuje, proč napadená opatření zrušil, resp. proč Ministerstvu zdravotnictví nepříslušelo je vůbec vydat a měla je vydávat vláda, je zcela odlišná. Soud zde argumentuje věcně, konzistentně a v zásadě mě přesvědčil, že rozhodl věcně správně. Vidím tu ale jiný problém: v klíčových bodech (zejména 147, 148 a 149) není citován ani jeden zákon, ani jeden paragraf a argumentace staví čistě na právní teorii a filosofii práva. Věrné a stručné shrnutí nabízí příslušná tisková zpráva.

To samo o sobě není špatně, jen mám problém pak na základě takto postavené argumentace přijmout závěr, že vláda – což je populární mylná interpretace, protože jde o Ministerstvo zdravotnictví – jednala protizákonně. Naopak, soud jasně deklaruje (a tady už budu přímo citovat bod 161: „Soud je srozuměn se skutečností, že rovněž pro odpůrce a výkonnou moc obecně byla nastalá situace výjimečnou, a to též z hlediska práva, neboť v minulosti nečelil takovému nebezpečí ohrožujícímu zdraví obyvatel. Proto také (a i s ohledem na absenci jakékoli relevantní judikatury) mohl být odpůrce přesvědčen o správnosti svého postupu.“ Soud tedy jasně odmítá úmysl vlády, resp. Ministerstva, někomu škodit nebo obcházet zákon, což je druhá populární mylná interpretace.

A pak mám tedy trochu problém s tím, že takto pojaté právo je nedostupné a nesrozumitelné pro laika, který si sice může stokrát přečíst zákon, ale stejně není schopen domyslet, co to pro něj vlastně znamená, protože slova v zákonech nestačí a jsou k nim nutná ještě ta z právnických učebnic, které Ústava jako součást právního řádu nezmiňuje, ale soudy je tak evidentně berou. Co nevadí třeba u medicíny, protože nikdo po laikovi nechce, aby si operoval slepé střevo, je velký problém u práva, jehož dodržování se čeká i od laika.

Soudu v důsledku – a sám to jasně deklaruje v bodě 164 („Soud nakonec uvádí, že napadená opatření obecné povahy zrušil ke dni 27. 4. 2020. Vláda bude mít do této doby možnost vydat krizová opatření zákonným způsobem, tj. formou opatření přijatých vládou a nikoli odpůrcem. Takto soud postupoval s ohledem na fakt, že si je vědom účelu, pro který byla přijata předmětná omezení základních práv a svobod.“) – nejde o zrušení opatření a uvolnění režimu, ale pouze o narovnání formální stránky přijetí příslušných opatření ideálnějším (ve smyslu ideálů právní teorie) způsobem.

Další populárně mylnou interpretací je podle mého soudu názor, že městský soud svým rozsudkem otevřel dveře k žalobám o náhradu škody. To však soud vůbec neřešil, naopak v bodě 138 jasně říká: „Z těchto důvodů soud nedospěl k závěru, že by bylo možno napadené právní akty prohlásit za nicotné.“ Tady, pravda, už mohu narážet na meze své právní erudice, ale podle mě to znamená, že v době mezi vyhlášením opatření a zrušujícím rozsudkem nelze na opatření hledět jako na nezákonná a tedy zakládající nárok na náhradu škody (jiná věc je, že poněkud paradoxně tento nárok explicitně zakládá Krizový zákon, který teď musí vláda použít).

Ani oponenti práva vlády přijímat omezení pro celý stát (viz můj nedávný text Záhada zamčené republiky) nenajdou v tomto rozsudku zastání, protože soud opět jasně v bodě 153 říká, že: „Tato
formulace nikterak nevylučuje, že vymezeným územím může být celá Česká republika, naopak a contrario z § 14 odst. 4 písm. h) vyplývá, že zákonodárce předjímal, že takto vláda může omezit svobodu pohybu na celém území státu.“

Podrženo sečteno, nemám osobně ani tak problém z rozsudkem Městského soudu, se kterým nakonec do značné míry souhlasím, jako s jeho (dez)interpretací širokou veřejností. Soud neřekl, že vláda nesmí řídit stát, že nesmí ukládat povinnosti a omezovat svobody, neřekl, že odteď může každý vše, řekl jen a pouze tolik, že když už vláda vyhlásí stav nouze, musí se – i na symbolický důkaz toho, že stát funguje a má situaci pod kontrolou – řídit zákony pro krizové řízení a postupovat formálně úzkostlivě čistě. Radost s justicí posvěcené protibabišovské revoluce a zelené pro dojení státu na žalobách o náhradu škody tak podle mě není vůbec na místě a do značné míry se míjí s tím, co soud judikoval, byť sám soud by s takovým vývojem podle všeho problém neměl.

https://www.googletagservices.com/tag/js/gpt.js

A nyní slíbená rekapitulace včerejší smrště. Pokud vám některá budou připadat v rozporu s tím, co jsem napsal výše, je to váš problém. Já s tím problém nemám a situace se vyvíjí:

https://www.googletagservices.com/tag/js/gpt.js