Svatá země potřebovala i svaté bojovníky. Nebo alespoň skoro svaté. V každém případě se jednalo o lidi, kteří byli ochotni snášet trpké útrapy při obraně země, po které chodil Ježíš Kristus. Tito lidé se spojovali v křesťanské rytířské řády, z nichž dva – Řád templářů a Maltézský řád – se proslavily asi nejvíce.
V roce 1119 (po dobytí Jeruzaléma) skupina rytířů vedená Huguem de Payensem založila mnišský řád templářů – známý také jako Řád chudých rytířů Kristových. Slíbili, že budou chránit Svatou zemi před nevěřícími a že budou chránit křesťanské poutníky, kteří putovali na Východ. Velmi brzy se řád rozrostl a postupem nashromáždil obrovský majetek.
Foto: Svatá země potřebovala i svaté bojovníky (ilustrační foto) | Wikimedia Commons / Public domain
Válečníci v bílých pláštích se šarlatovým křížem se stali učebnicovým obrazem křižáků. I když v porovnání křižáckého vojska templáři netvořili nikdy velkou vojenskou sílu. Řád obvykle držel armádu jen několika tisíc lidí, a to včetně jak bojovníků, tak o ostatních lidí, kteří se nepodíleli přímo na vedení bojové činnosti. Navzdory bohatství se síla templářů z mnoha důvodů nikdy moc nerozrostla. Jednak by se silná armáda nelíbila papeži ani králům, ale i život templářů byl náročný, plný odříkání a zákazů, což příliš adeptů také nepřivedlo.
Adepti to při vstupu do Řádu neměli vůbec snadné. Při vstupu se totiž museli zříct všech majetků, svobody, a dokonce i svého jména. Adept si také nemohl nic koupit, ani přijmout žádný dar, vše, co potřeboval, mu bylo přiděleno a vydáno. Každý adept obdržel: Meč, dýku, kopí, štít, zbroj, koně s postrojem, bílou tuniku, bílý plášť s červeným křížem, kožený opasek, klobouk, plstěný klobouk, kalhoty, boty, dřevěnou misku a lžíci, slaměnou matraci, ubrus a deku, to je vše.
Každý adept měl nosit oholenou hlavu a plnovous. Každý bratr se pod pohrůžkou trestu musel starat o své vybavení a své oblečení a koně udržovat neustále čisté a upravené.
Střídmost byla vidět i v jídle. Na stole většinou bylo jídlo, které si sami bratři vypěstovali, nebo odchovali a co si nedokázali vyrobit, bylo zakoupeno. V jídle se nejčastěji nacházela zelenina a ryby, třikrát týdně pak bylo k jídlu maso, většinou vepřové. Porce byly poměrně malé, neboť obžerství je hřích. Kromě zmíněné zeleniny, ryb a občas vepřového masa tvořil jídelníček templářů z většiny chléb, sádlo, sýr a jiné mléčné výrobky, k pití byla jen voda nebo víno. Při jídle se vyžadovalo ticho. Co se nesnědlo, bylo po setmění rozdáváno chudině.
Běžný den templářů byl z dnešního pohledu velice nudný. Pokud se nebojovalo, vykonávali bratři své denní zaměstnání a volný čas byl věnován výhradně modlitbám. Každý bratr musel alespoň osmkrát denně odrecitovat „Otče náš“ a dále minimálně desetkrát modlitbu k Matce Boží. První modlitba se konala krátce po probuzení ještě před úsvitem a poslední těsně před ulehnutím ke spánku.
Jelikož byli templáři i mnichy, byla zábava striktně limitována a prakticky neexistující. Nebylo doporučeno nezávazně hovořit a smát se. Zakázáno to nebylo, ale bylo to nepatřičné. Hazard byl samozřejmě zakázaný, ale zakázány byly například i šachy. Celibát byl velice přísný, kromě absolutního zákazu sexu bylo zakázáno i objímání žen, a to včetně vlastní rodiny, bratr tedy nemohl obejmout ani svou matku, či sestru. Templáři nesměli mimo klášter chodit sami, bylo jim zakázáno navštívit hostinec, či se rozčilovat nebo nadávat. Zdvořilost totiž byla charakteristickým rysem templářů. Typické vzájemné oslovování bylo „milý bratře“ nebo „spravedlivý bratře“, pokud byl bratr naštvaný, bylo přijatelné oslovení „bratře“.
Foto: Templářští rytíři | Wikimedia Commons / Public domain
Bylo také zakázáno svévolně opustit klášter, a tedy se i sám bavit. Nebylo možné se jen tak projet na koni, něco si vyřezat, či nějak ozdobit své šaty. Za špatnou věc byla označena i touha po vlastní slávě. Ne nadarmo bylo heslo templářů: „Ne nám, Pane, ne nám, ale svému jménu vzdej slávu!“
Vymáhání trestů za porušení pravidel bylo samozřejmě na Mistrovi, kdy někteří byli ke svým bratrům povolnější a lehké odklonění od pravidel tolerovali. Některé „těžké hříchy“ ovšem byly trestány. Mezi těžké hříchy patřil sex, krádež, vandalismus i z nedbalosti, útěk z bojiště, neoprávněná nepřítomnost delší než jeden den, povstání, vražda, zrada, kacířství a obchodování. Tyto hříchy mohly vést až k vyloučení řádu.
Dodržování pravidel vynucovali velitelé a starší bratři. Nicméně se od řádových bratrů očekávalo, že budou hlídat sebe navzájem. Konec konců každý křesťan má hledět na blaho duše svého bližního. Za menší hříchy přišlo nejdříve pokárání a pokud nemělo účinku, byl hříšník na týdenní kapitule obviněn z hříchu. Hříšník se mohl buď ospravedlnit, nebo přiznat chybu, poté kapitula rozhodla o jeho osudu. Nejhorším trestem bylo vyloučení z řádu, nejlehčí tresty zahrnovaly prakticky jen symbolické tresty, jako například tři dny jíst místo u stolu s bratry, se služebnictvem, či u jídla sedět na zemi vedle velitele. Dalším trestem bylo vykonávání „opovrženíhodné práce“, jako například umývání nádobí, krájení cibule, či vykládání zboží z vozíku. Mezi horší tresty bylo bičování řemenem. Kapitula mohla nařídit buď jednorázové bičování, nebo dlouhodobé bičování, například jednou týdně po dobu jednoho roku. Dalším trestem bylo zbavení duchovna. Bratrovi byla odebrána jeho hodnost a byl degradován na služebníka. Samozřejmě se mohly tresty i kombinovat, vše záleželo na mistrech a pověsti samotného hříšníka. Například Raymond de Guardia sepsal trest za sodomii: „Podle řádové charty jsou ti z našich bratří, kteří upadnou do nepřirozeného hříchu, zbaveni titulu člena řádu, jejich nohy jsou železem v okovy skuty, jsou připevněni na řetízek připevněný kolem krku, spoutáni a odsouzeni k doživotnímu vězení, chléb na znamení pokání a voda na znamení mravních muk po zbytek svých dnů.“
Ve 12.–13. stol. Templáři se stali ztělesněním rytířského ideálu své doby. Nicméně za pádem templářů stály jejich ambice. Po pádu Akkonu v roce 1291 se rytíři-mniši připravovali na pomstu. Nadměrná finanční síla templářů znepokojovala jak papeže Klementa V., tak i francouzského krále Filipa IV. Sličného. V roce 1307 byli templáři obviněni z obludných věcí – majetek prý získali nečestnými prostředky, zřekli se Krista, plivali na kříž, modlili se k falešným modlám a přinášeli oběti atéměř bez výjimky praktikovali sodomii. Pod útrpným právem se mistři k obviněním přiznali a přiznal se dokonce i poslední velmistr řádu, Jacques de Molay.
Foto: Jacques de Molay, poslední velmistr Řádu templářů | Wikimedia Commons / Public domain
Ráno v pátek 13. října 1307 (odtud nešťastný pátek třináctého) začalo rozsáhlé zatýkání templářů. Celkem bylo zatčeno více než 5 000 příslušníků řádu. Zatčení strávili ve vězeních více než rok, což se podepsalo na jejich psychice a velká část templářů se k obviněním přiznala. Procesy trvaly více než sedm let. Řada templářů však později svou výpověď změnila, že byla vynucena násilím, což však bylo kacířství a automaticky to vedlo k trestu smrti upálením. Prvních 54 templářů bylo upáleno v Paříži 12. května 1310.
V roce 1312 byla většina zbylých templářů propuštěna na svobodu, zbývali jen velmistr Jacques de Molay a tři další představení řádu Hugo z Pairaudu, Geoffrey z Gonnevillu a Geoffroy de Charnay, kteří byli 18. března 1314 odsouzeni k doživotnímu vězení. De Molay a de Charnay ovšem ještě téhož dne své výpovědi popřeli, za což byli odsouzeni ke smrti, a ten samý den upáleni.
Zdroj: britannica, Diletant Media
