„Našli, mí rádcové, našli?“ ptal se ve slavné pohádce popletený král. „Našla, paní europoslankyně, našla?“ ptal se premiér Andrej Babiš ve Strakově akademii, kam za ním zavítala Michaela Šojdrová. Pyšná princezna se nakonec našla, ale po sirotcích ze Sýrie jako by se slehla zem.
Všechno to začalo velmi nenápadně na začátku července, kdy přišla europoslankyně za KDU-ČSL poprvé s netradičním návrhem, že když už tedy Česká republika odmítá kvóty a není otevřená masové migraci, mohla by přijmout alespoň 50 osiřelých dětí převážně ze Sýrie, které žijí v řeckých či libanonských uprchlických táborech. Podporu začala sbírat jak v europarlamentu, tak mezi českými politiky. Iniciativu představila paní Šojdrová veřejně v rámci stranických primárek pro volby do Evropského parlamentu. Jinými slovy – zvolila si téma jako jedno z hlavních témat své předvolební kampaně. Paní Šojdrová má dlouhodobě pověst političky, která nevyniká zrovna bystrostí, ale těžko by si někdo dokázal na začátku prázdnin představit, co se z toho vyklube za taškařici.
Brzy vyšlo najevo, že nejde ani tak o děti, jak účelově a manipulativně prezentují některá média a někteří lidé, jako spíš o teenagery ve věku 12 až 17 let. Což může znamenat klidně o pět až deset let více. Problém s věkem mladých migrantů dlouhodobě řeší například Německo nebo Švédsko, kde se nejednou z desetiletého chlapce vyklubal pětadvacetiletý mladík s falešnými doklady. A když švédský zubař v červenci upozornil, že podle zubů snadno pozná, že 80 % pacientů z řad dětských migrantů jsou ve skutečnosti dospělí muži, a tak byl pro jistotu vyhozen z práce.
Jak poslankyně Šojdrová vůbec přišla na „50 sirotků“, není dodnes jasné, kromě toho, že jde o součást předvolební kampaně a tato iniciativa je sama o sobě podezřelá? Napadlo to europoslankyni samotnou, nebo někdo v Bruselu lobboval a je za tím nějaká jiná agenda?
Válka v Sýrii za podpory Západu probíhá už od roku 2011 a do doby, než začala migrace do Evropy, politiky nechávala v klidu. Stejně jako je nechává v klidu to, že v arabském Jemenu umírají děti hlady a probíhá tam konflikt možná ještě krutější než v těchto měsících v Sýrii. Migrace je ale politické téma a kdekdo se na něm snaží nahnat body.
A protože paní Šojdrovou téma nepustilo ani o prázdninách, stalo se z něj celorepublikové téma s nebývalým citově vydíracím potenciálem. Bizarnost iniciativy podtrhlo vyjádření premiéra Andreje Babiše, který kauzu svým odmítnutím „nepřijmeme ani jednoho uprchlíka“ de facto nechtěně rozdmýchal, neboť se na něj emotivně vrhli příznivci migrace zejména ti, kteří o věci neměli žádné informace.
Nyní se po schůzce s předsedou vlády ukázalo, že paní Šojdrová nemluvila o konkrétních nebohých dětech z masa a kostí, ale nějakých sirotcích, které bude muset v Řecku, Libanonu či někde jinde teprve najít. A to by bylo, aby nějaké nenašla.
„Potvrdilo se, co jsem si myslel. Žádní sirotci nejsou, paní Šojdrová ani neví, kde ty děti jsou, neví, v kterém táboře. Je to projekt, který neexistuje, virtuální záležitost,“ řekl po páteční schůzce premiér Babiš, který uvedl, že poskytne paní Šojdrové kontakt na řecké tábory, kde může sirotky hledat. „Řekla, že je chce najít, jestli se jí to podaří, o tom pochybuju. Sám jsem zvědav, s čím přijde,“ sdělil premiér.
Paní Šojdrová to ale vidí jinak a to, na čem se domluvila na schůzce s premiérem, pochopila zcela odlišně. „Dostali jsme od pana premiéra úkol děti najít. S tím, že poskytne součinnost, a že ČR je s pomocí evropských prostředků ochotná děti přijmout,“ uvedla paní Šojdrová. „Babiš řekl, že když ty děti najdeme a najdeme rodiny, tak že je můžeme přijmout.“ Ten její slova později odmítl. Pokud by ale něco říkal na veřejnosti a ve skutečnosti to udělal naopak, nebylo to rozhodně poprvé. Slova paní Šojdrové ale podpořil senátor a bývalý rektor Univerzity Karlovy Václav Hampl, který byl na jednání přítomen. „ (…) domluvili jsme se, že se pokusíme vytipovat děti, které by splňovaly základní kritéria,“ uvedl předseda senátního klubu pro evropské záležitosti. „Pomoci pár dětem, kterým válka a krutý režim ničí život od mala na mnoha frontách, ale nejdrsněji ztrátou obou rodičů, je snad to nejmenší, čím můžeme svoji lidskost realizovat,“ řekl dále senátor Hampl, i když se mezitím z malých dětí vyklubali chlapci ve věku 12-17 let. Debata se však v médiích pořád vede o dětech, a to, že jsou sirotci, je stejně nejisté, jako že jsou děti.
Málokdo z Čechů zná syrskou realitu lépe než Tereza Spencerová, redaktorka Literárních novin, jejíž shrnutí tématu syrští sirotci v rozhovoru pro Parlamentní listy hovoří za vše. Tereza upozornila například na to, že je nelogické, aby proudili Syřané do Evropy v době, kdy se začali hromadně vracet domů, za poslední rok to bylo pro ilustraci 1,5 milionu lidí, aže sirotků v Sýrii moc není. „Shodou okolností mě kdysi dávno otec mého tehdejšího egyptského tlumočníka a kamaráda oficiálně přijal do jejich rodiny, a tak se stalo, že mám v Káhiře vlastně rodinu. Koptskou. A pět koptských bratrů. A ti všichni už se během těch let oženili a mají hromady dětí a tím se náležitě rozšířila i příslušná rodinná síť. A když za nimi jedu, často se stává, že narazím na nějaké malé děti, které nejsou jejich, ale třebas nějakého bratrance z Mínie, který zrovna ztratil práci a nemůže se o ně starat. Péči o ně pak dočasně automaticky přebírá široká rodina, do doby, než se si dotyčný třeba tu práci zase najde. A kdyby například umřel, tak si je vezmou navždy. Chci říci, že sirotek, jak jej vnímáme my tady u nás, je v blízkovýchodní realitě čímsi hodně vzácným, stejně jako třeba opuštění staří lidé v nějakých domovech důchodců. Oni tam sirotčince ani starobince vlastně ani nemají, protože se o všechny potřebné postará rozvětvená a pevně semknutá rodina.
Takže se vsadím, že až by si paní Šojdrová někam jela vybírat ty své sirotky, každý z nich ve skutečnosti bude mít někoho, kdo se o něj postará. Třebas na ně čekají právě doma v Sýrii… A už jen cynicky dodám, že když se tu mluví o sedmnáctiletých teenagerech a používá se pojem sirotek, je to opravdu náležitě sladkobolné a spousta slz jistě i ukápne. Proč k tomu ale nedodat taky něco jako ,po třech letech ve válce na straně džihádu umí skvěle sborku a rozborku kalašnikova a výrobu výbušnin´? Možná to už není tak dojemné, ale rozhodně by to mohlo být k realitě blíž… Koneckonců, džihád běžně násilím nabíral dětské vojáky, někteří bojovali a zabíjeli už od dvanácti, Daeš učil podřezávat krky už desetileté kluky. Damašek sice tvrdí, že vrátit se mohou všichni emigranti, ale současně platí, že ti, kteří bojovali v řadách džihádu, budou mít nějaké, a možná i zásadní problémy, podle míry toho, co napáchali. A pokud se takový sirotek“ s bojovými zkušenostmi a islamisticky vymytým mozkem bude bát vrátit domů, chápu ho, ale nechápu, proč by měl skončit u nás jen proto, aby lidovci a topka měli nějaký klacek na Babiše…“
Tohle hraní si na dobré a ještě lepší lidi, kteří chtějí ukázat, jak moc skvělí vlastně jsou – tím, že křičí do novin, že máme přijmout nebohé dětské sirotky, kteří nejsou dětmi a možná ani sirotky –, je stále odpudivější. Kdo tuhle průhlednou populistickou akci ze všech uvedených důvodů odmítá, je samozřejmě rasista, xenofob, darebák, zločinec nebo radikál. Jak by se ale potom dalo označit to, co předvedla kvůli volbám paní Šojdrová?
Pokud se Vám naše práce líbí, podpořte ji. Objednejte si předplatné tištěného měsíčníku Šifra, jeho digitální verzi nebo kombinaci obojího.
Můžete nás také podpořit dobrovolným příspěvkem.
Příspěvek Našli, moji rádcové, našli? Znepokojivá fakta, mýty a otázky kolem syrských „sirotků“ přibývají pochází z Časopis Šifra
